David Brooks: Ničí nás katastrofické myšlení

Zhruba okolo roku 1970 se v americké povaze něco změnilo. V předchozích desetiletích lidé sami sebe obvykle popisovali prostřednictvím rolí, které hráli ve společnosti: jsem farmář, učitelka, žena v domácnosti, kněz. Pak se ale prosadila kultura individualismu. Psycholog Michiganské univerzity Joseph Veroff spolu s kolegy porovnal celostátní průzkumy z let 1957 a 1976 a zjistil zásadní posun v tom, jak lidé začali sami sebe vnímat: skupinové, „sociálně integrované“ chápání sebe samých bylo nahrazeno „osobním a individualizovaným“ vnímáním. 

Pravicová verze (jež kladla důraz na ekonomickou svobodu) se lišila od levicové (zdůrazňující svobodnou volbu životního stylu), ale podstatou byl v obou případech důraz na osobní svobodu. Kultura výrazného individualismu pak dosáhla téměř zbožštění v roce 1997, kdy vyšel na titulní straně časopisu Fast Company článek s názvem „Obchodní značka jménem Vy“. Tehdejší guru managementu Tom Peters v něm tvrdil, že všichni „jsme generálními řediteli své vlastní firmy: Já, s. r. o.“

Kulturní změny však obvykle mají rytmus kyvadla a nyní se tak znovu nacházíme na počátku další fáze kolektivního cítění. Bohužel, tato nová kultura pospolitosti přináší také velké problémy.

Komunalismus 21. prvního století je totiž zvláštní. Zaprvé, je velmi sociálně uvědomělý a politický. Ať jste stoupenci populistické pravice nebo se ztotožňujete s levicí horující za sociální spravedlnost, svou identitu obvykle definujete tak, že se vymezujete vůči tomu, co považujete za dominantní strukturu společnosti. Skupiny na obou stranách politického spektra tak drží pohromadě především sdílený pocit ohrožení a kolektivního útlaku.  

Společenství rozhořčených

Dnešní kultura pospolitosti je založena na sdílené víře, že společnost se rozpadá, systém je prohnilý, hra je cinknutá, převažuje nespravedlnost a po krku nám jdou prodejné elity. Solidaritu a smysl pak nacházíme ve společném odporu proti útisku. I tady existuje pravicová verze (Donald Trump, který říká: „Já jsem vaše pomsta.“) a levicová varianta (intersekcionální společenství utlačovaných skupin), obě však sdílejí dualismus ve stylu „my – oni“. Životu dává tvar i smysl kulturní válka.

Ve snaze tyto postoje popsat museli sociální vědci dokonce přijít s novými termíny. Jonathan Haidt a Greg Lukianoff zaznamenali „pomstychtivou starostlivost“ (vindictive protectiveness) – k níž dochází, když se dav na sociálních sítích společně vybičuje k potrestání někoho, koho považuje za domnělou hrozbu. Henrique Carvalho a Anastasia Chamberlen pro změnu rozvinuli pojem „nepřátelská solidarita“ (hostile solidarity), který popisuje způsob, jakým odvetné akce sjednocují jednotlivce proti jejich nepřátelům. Tento typ kolektivismu nás začleňuje do komunit, nejedná se nicméně o komunity přátelské, ale spíše o společenství rozhořčených.

 V takové kultuře se lidé necítí spjatí proto, že vzájemně spolupracují, ale proto, že opovrhují stejnými věcmi. Jako příklad vezměme slovo woke, dnes již natolik zpolitizované a používané tak volně, že prakticky pozbylo smyslu. Ale když někdy v letech 2008–2013 proniklo do běžné mluvy, naznačovalo, že můžete vstoupit do jistého okruhu osvícených, do vnitřní zóny sounáležitosti, jednoduše tak, že si osvojíte specifický typ vnímání skutečnosti. Být woke – probuzený – znamenalo vnímat svět určitým způsobem a chápat, jak je všechno strašné. Solidaritu jste zakládali na pocitu, že jste dostatečně osvícení, abyste chápali, jak hluboce prohnilé je vše okolo vás. 

Odznakem identity se tak stal pesimismus – definitivní symbol toho, že stojíte na straně dobra. Pokud není vaše analýza apokalyptická, jste naivní, postrádáte morální naléhavost, jste spoluzodpovědní za současný stav věcí. 

Z tohoto kulturního prostředí vzešla napříč ideologickým spektrem řada proroků zkázy – lidí, kteří svou morální odvahu zakládali na co nejnegativnějším líčení stávající situace. Konzervativní autor politických projevů Michael Anton v roce 2016 sjednotil trumpistickou pravici esejem „Berme volby jako let číslo 93“, v němž s poukazem na tragický příběh letounu z 11. září 2001 tvrdil, že pokud se Amerika nemá zřítit do záhuby, musí být přijata zoufalá opatření. Trump následoval se svým inauguračním projevem, jehož ústředním motivem byl „americký masakr“ a který popisoval zemi jako chaotickou dystopii. Líčení katastrofy s pomocí citátů a příměrů se stalo základním rysem republikánského diskurzu. Zde je například přepis videa, které rozesílal jistý americký kongresman svým stoupencům 4. července loňského roku (tedy na Den nezávislosti – pozn. red.):

 „Všechny zdravím, tady kongresman Andy Ogles. Přeji vám šťastný a požehnaný 4. červenec. Nezapomínejte na naše otce zakladatele. Jsme to my, lid, kdo řídí tuto zemi, nikoli menšinová levice. Pochopte, že levice se snaží zničit naši zemi i vaši rodinu, že vám jde po krku. Užijte si požehnaný 4. červenec. Buďte v bezpečí. Bavte se. Bůh žehnej Americe.“  

 Jinými slovy: Levice po vás jde a chce zničit vaši rodinu! Užijte si svůj hotdog.

Ale úplně stejně prostupuje pesimismus i levici. Optimistický étos Baracka Obamy a Lin-Manuela Mirandy, který líčil rasový pokrok jako sice pomalý, ale nezadržitelný, vystřídal neúprosný pesimismus Ta-Nehisi Coatese a stoupenců kritické teorie rasy. Extrémní pesimismus je nyní základní konverzační pózou. Ducha doby dobře vystihuje tweet novinářky The Washington Post Taylor Lorenz: „Lidi se pořád ptají‚ ‚proč jsou děcka tak depresivní. Musí to být TELEFONY!‘ Nikdy ale nezmíní, že žijeme v pekle pozdního kapitalismu, během smrtelné pandemie a rekordní majetkové nerovnosti, nulových pracovních jistot, zatímco klimatická změna vaří naši planetu.“

Zvláště mezi mladými lidmi je takový typ pesimismu stále častější. Podle průzkumů provedených v rámci projektu Monitoring the Future, jenž sleduje postoje středoškoláků od roku 1975, roste od roku 2004 dramaticky podíl studentů v posledním ročníku střední školy, podle nichž „je obtížné cítit naději ve vztahu ke světu“. Zároveň roste počet stejně starých studentů, kteří souhlasí s výrokem: „Kdykoli se snažím něčeho dosáhnout, někdo nebo něco mi v tom zabrání.“ Od roku 2012 také prudce klesl počet maturantů, kteří očekávají, že dosáhnou vysokoškolského vzdělání nebo získají vysoce kvalifikovanou práci.

Převažující kultura takové postoje jen podporuje. Mezi negativním vnímáním a realitou však často zeje obrovská propast. Od sedmdesátých let například dramaticky stoupl počet žen, které dosáhly vysokoškolského titulu a které vystoupaly na vedoucí pozice ve společnosti. Příjmy žen jsou také mnohem vyšší než v předcházejících generacích. A přesto, jak ukazuje Jean Twenge ve své knize Generations, dívky, jež dospívají dnes, věří mnohem častěji než dívky v sedmdesátých letech, že jsou ženy diskriminovány. Částečně je to jistě proto, že vlny feminismu postupně zvýšily povědomí žen o jejich pokračujícím znevýhodnění. Podle těchto měřítek se však ženám daří podstatně lépe, a přesto se mladé ženy cítí hůře.

Před mnoha lety jsem se pokoušel stát jedním z moderátorů pořadu CNN Crossfire. Před konkurzem si mě jeden z producentů vzal stranou a sdělil mi, že klíčem k celé show není to, co říkáte. Ne, zásadní je, jak mi vysvětlil, výraz rozhořčeného vzteku, který se musí ve vaší tváři zračit, kdykoli mluví ten druhý. Výraz pohrdání a zloby, který pak kamery ukazovaly v detailních záběrech, byl tím, co pořad pohánělo a co udržovalo diváky v napětí. Právě takový výraz tváře se staženými ústy, zúženýma očima a nakrčeným obočím vynesl v následujících desetiletích ke slávě a bohatství Tuckera Carlsona, který byl spolumoderátorem tohoto pořadu. Dokáže totiž jedinou grimasou vyjádřit, že „oni“ ničí tuhle zemi a „my“ musíme cítit pobouření. Tucker je shodou okolností pravičák, ale podobnou zkreslující optikou dnes hledí na svět miliony lidí na pravici i na levici.

Zrada feminismu

Současná kultura přiznává status a sounáležitost právě těm, kteří vnímají svět co nejvíce negativně. A jakmile to lidé pochopili, začali své okolí vnímat coby jakousi pekelnou krajinu podobnou sérii Hunger Games.

Tato negativita prostupuje vše. Jak nedávno upozornil novinář The Atlantic Derek Thompson, slovo trauma má dnes ve svém názvu více než 5500 podcastů. Skrze negativní prizma vnímáme i politický život. Průzkum agentury YouGov, jež se dotazovala 33 tisíc Američanů, zjistil, že obě strany politické debaty věří, že právě ony prohrávají. Liberálové jsou přesvědčeni, že se země posouvá doprava, konzervativci, že se řítí doleva. Ať se díváte odkudkoli, všechno jde z kopce.

Coby děsivý zážitek začaly být vnímány dokonce i tak záslužné instituce, jako je mateřství. Server Vox zveřejnil v prosinci esej s názvem „Jak se mileniálové naučili děsit mateřství“. Týdeník The New Yorker ho o několik týdnů předstihl s textem „Morální rozměr plození dětí v hořícím a tonoucím světě“. V dřívějších dobách byli lidé vychováváni, aby vnímali mateřství jako náročnou, ale hluboce uspokojivou zkušenost, kterou prostupuje láska. Dnes je mateřství chápáno jako postapokalyptická katastrofa. V poslední době se na pultech objevily knihy jako Mom Rage (Maminka se zlobí), Screaming on the Inside (Uvnitř křičím vzteky), All the Rage (dvojsmysl, který se dá číst jako Nadšením nebo Vzteky bez sebe).

V kulturním prostředí, v němž se negativita spojuje se spravedlivým rozhořčením, je pak možné cokoli pozitivního vnímat především jako neoprávněnou výhodu. A pokud už přece jenom zažíváte něco příjemného, nebuďte tak necitliví a nedávejte to, prosím, najevo na veřejnosti, protože tím jenom prokážete nedostatek empatie k osudu utlačovaných. „Když jsem se začala žen ptát na jejich zkušenost s mateřstvím,“ napsala ve zmíněném eseji serveru Vox autorka Rachel Cohen, „zaskočilo mě, jak plaše a často teprve po mém naléhání připouštěly, že sdílejí se svými partnery v domácnosti docela vyrovnané role a že se jim mateřství vlastně hodně líbí – ale že by to veřejně nikdy nepřiznaly. Kdyby tak učinily, mohly by působit necitlivě ve vztahu k těm, jejichž zkušenost tak pozitivní není nebo které žijí v mnohem méně uspokojivém vztahu. Některé respondentky se také obávaly, že pokud by přiznaly příliš velké nadšení, mohly by tím jen potvrzovat tradiční pohled na role mužů a žen – a rozmělňovat a odvádět tak pozornost od základních cílů feminismu.“ Veřejně se přiznat k tomu, že milujete a užíváte si mateřství, začalo být vnímáno jako zrada feminismu.

 Umrtvující zatuhlost 

Kultura kolektivní negativity má zničující vliv na úroveň důvěry ve společnosti. Podle průzkumu American National Election Studies z roku 1964 uvedlo 45 procent Američanů, že většině lidí lze důvěřovat. Tento průzkum již tuto otázku nepokládá, ale jiné šetření Chicagské univerzity dalo Američanům přesně stejný dotaz v roce 2022 a zjistilo, že nyní odpovídá kladně 25 procent respondentů. A podle průzkumu Pew Research Center z roku 2019 se 73 procent dospělých mladších 30 let domnívá, že lidé se většinou starají jen sami o sebe. Sedmdesát jedna procent Američanů pak tvrdí, že většina lidí „by se vás snažila využít, pokud by k tomu dostala příležitost“.

 Mezilidské vztahy začaly být nahlíženy optikou moci a vykořisťování. Dnes běžně předpokládáme, že instituce jsou v zásadě nelegitimní a zmanipulované. Můj přítel, který přednáší na Stanfordově univerzitě, mi nedávno vyprávěl, že velká část jeho studentů neočekává, že se stal učitelem, aby vykonal něco dobrého pro své studenty. Spíše ho považují za kolečko ve zkorumpovaném systému, který se je snaží udržet pod kontrolou. Nedávno mě zaujala věta v článku v časopise The Chronicle of Higher Education, který popisuje, jakým způsobem řídí svou laboratoř na Harvardově univerzitě ekonom Raj Chetty. Díky své průlomové práci o vztahu mezi příjmovou nerovností a životními příležitostmi je v současnosti nejvýznamnějším sociálním vědcem v Americe. Být v jeho laboratoři můžete oprávněně považovat za velkou čest, skvělou příležitost pro své vzdělání i odrazový můstek pro další kariéru. 

Několik jeho asistentů to ale vidělo jinak. „Poté, co získali stipendium,“ napsal list The Chronicle, „někteří zaměstnanci uváděli, že byli znepokojeni kulturou přepracovanosti, jež je vyčerpávala, ale cítili se nuceni zanechat dobrý dojem, a zajistit si tak doporučující dopis na špičkový doktorandský program.“ Pokud systém považujete za legitimní, budete dost možná příležitost tvrdě pracovat pro průlomového vědce vnímat jako možnost být součástí skvělého týmu. Pokud ho vnímáte jako nelegitimní, je tvrdá práce pouze součástí vykořisťování, po němž se budete cítit „vyčerpaní“. Když vnímáte systém jako legitimní, znamená možnost zapůsobit na své mentory šanci získat uznání od těch, jejichž uznání za to stojí. Když ho chápete jako nelegitimní, je všechno, co je spojeno s doporučujícími dopisy, součástí zmanipulované hry, jež těm na vrcholu umožňuje udržet si své postavení.

Posledním obdobím apokalyptického kolektivismu v Americe byla éra mccarthismu. V té době si teolog Reinhold Niebuhr povšiml, že jeho antikomunističtí kolegové neustále požadují, aby „byl nepřítel nenáviděn s dostatečným zápalem“. Komunismus nestačilo odmítat, člověk se musel aktivně zapojit do chvilek kolektivní nenávisti. Na levici mezitím intelektuálové varovali před nástupem éry amerického fašismu. Nálada stále silnějšího rozhořčení pak podle Niebuhra vedla k něčemu, co nazýval „apoplektickou rigiditou“ – umrtvující zatuhlostí, neschopností vidět svět, jaký je, a namísto toho vnímat jen ty jeho temné části, které ospravedlňují nenávist a zlobu, jež jsou pak zase zdrojem naší vlastní sebeúcty.

Nebude to trvat dlouho a tento pohled se stane základním způsobem nazírání světa… Což značně omezuje schopnost vnímat realitu. Jednou z dnešních velkých politických záhad je otázka, proč mají všichni tak mizerný pocit ze stavu americké ekonomiky, když je ve skutečnosti v dobré kondici. HDP roste, inflace prudce klesá, příjmová nerovnost se podle všeho snižuje, reálné mzdy stoupají, nezaměstnanost je velmi nízká a akciové trhy dosahují stále dalších vrcholů. Přesto je mnoho lidí přesvědčeno, že se ekonomika hroutí a je prohnilá. Nejedná se přitom pouze o republikány, kteří nejsou ochotni připustit, že se zemi může dařit za vlády demokratického prezidenta. Skutečný rozkol je generační. Podle nedávného průzkumu provedeného Sienna College pro deník The New York Times uvádí 62 procent lidí starších 65 let, kteří v roce 2020 volili Joea Bidena, že ekonomika je ve „výborném“ nebo „dobrém“ stavu. Mezi Bidenovými stoupenci ve věku 18–29 let popisuje ekonomiku stejnými slovy pouze 11 procent respondentů, zatímco 89 procent říká, že je „špatná“ nebo jen „průměrná“. 

Je to tím, že současná ekonomika je obzvláště špatná pro mladé lidi? To z tvrdých dat nevyplývá. Jak upozorňuje již zmíněná socioložka Jean Twenge, průměrná domácnost mileniálů vydělává po zohlednění inflace podstatně více než ve srovnatelném okamžiku života průměrné domácnosti tzv. předchozích generací (od válečné tiché přes baby boomers po generaci X). Konkrétně vydělávají o 9000 dolarů ročně více než domácnosti generace X a o 10 000 dolarů ročně více než domácnosti generace baby boomers ve stejném věku. Příjmy domácností mladých dospělých jsou na historickém maximu a míra vlastnictví nemovitostí u amerických mladých dospělých je srovnatelná s předchozími generacemi. To vše naznačuje, že rozdílná generační zkušenost nemá ekonomické, ale spíše psychologické základy.

Masová neuróza

Dokážu si představit, proč se lidé v osamělém světě uchylují do společenství, jež nabízí kolektivní negativita. Jak si všiml sloupkař deníku The New York Times David French, Trumpovy mítinky jsou plné hněvu, zároveň se však vyznačují slavnostní atmosférou a pocitem vzájemné sounáležitosti. Přistěhovalci možná způsobují Americe otravu krve, ale my si společně užijeme legraci při zpěvu songu YMCA.

Být negativní také pomáhá vypadat chytře. V klasické studii psycholožky Teresy Amabile z roku 1983 byli autoři sžíravě negativních knižních recenzí vnímáni jako inteligentnější než autoři recenzí pozitivních. Intelektuálně nejistí lidé mají tendenci být negativní, protože si myslí, že tím dávají najevo své mentální schopnosti.

Vaše sebevědomí může zvýšit také víra v divoké konspirační teorie. Vaše výjimečná inteligence dokáže proniknout pod povrch věcí, do skrytých říší ďábelských spolčení, jež ve skutečnosti řídí svět. Na rozdíl od naivního davu chápete, jak svět opravdu funguje. Konspirační teorie vás staví do role hrdiny, který sděluje pravdu. Paranoia je opiátem těch, kteří se bojí vlastní bezvýznamnosti.

Problém je v tom, že když si pohráváte s negativními emocemi, začnou si negativní emoce pohrávat s vámi, a nakonec ovládnou váš život. Když se soustředíte na negativní emoce, negativita se jeví ještě důležitější. Jak upozorňují ve své knize The Power of Bad (Síla zla) John Tierney a Roy F. Baumeister, pokud interpretujete svět optikou kolektivního traumatu, mohou vás zaplavit sebepotvrzující vlny strachu, hněvu a nenávisti. Pravděpodobně se dostanete do neurotické spirály, v níž budete stále častěji vnímat události okolo sebe jako negativní. Což ve vás vyvolá pocit hrůzy, budete ostražitější vůči hrozbám, to vás přiměje vnímat ještě více negativních událostí – a tak dále a tak dále. Negativita je zároveň velmi nakažlivá. Když jsou lidé v našem okolí pesimističtí, rozhořčení nebo se zlobí, je velmi pravděpodobné, že se brzy začnete cítit stejně. Tímto způsobem dnešní kultura vyprodukovala masovou neurózu.

Problém neurózy se zdá být obzvlášť akutní na levici. Mezi všemi mladými dospělými stoupá zhruba v posledním desetiletí počet depresí, ale podle studie psychiatrických epidemiologů z roku 2022 nezasahují všechny skupiny rovnoměrně. Nejstrmější nárůst depresí zažívají mladé liberální ženy. Ty také trpí depresemi nejčastěji, po nich následují liberální mladí muži, pak konzervativní mladé ženy a nejméně jsou depresemi ohroženi mladí konzervativní muži. Proč by tomu tak mělo být? 

V rozsáhlé literatuře o tom, jak se pocit štěstí protíná s ideologií, se jako jeden z nejpřesvědčivějších poznatků jeví zjištění, že konzervativci jsou šťastnější než progresivisté. Dlouho se to vysvětlovalo tím, že konzervativci častěji žijí v manželství a jsou součástí náboženské komunity, což jsou dvě aktivity, jež korelují s vyšší úrovní pocitu štěstí. (Také to ale může být způsobeno tím, že skuteční konzervativci jsou z definice spokojenější se stávajícím stavem věcí.) 

Jiné vysvětlení tohoto jevu, které osobně považuji za přesvědčivé, je, že současný levicový diskurz zbavuje lidi pocitu schopnosti vlastní aktivity. Například v jednom průzkumu z roku 2022 53 procent těch, kteří sami sebe popisují jako „velmi liberální“, souhlasí s tvrzením, že „ženy ve Spojených státech nemají kvůli sexismu naději na úspěch“. Zároveň 59 procent respondentů, kteří se označují za „velmi liberální“, souhlasí s výrokem, že „rasové menšiny nemají naději na úspěch kvůli rasismu“.  

Pokud ale nemáte naději na úspěch, protože jste obětí nespravedlnosti, jakou máte motivaci k nějaké činnosti? Jak můžete mít pocit, že něco můžete vykonat? Diskurz, jehož částečným původním záměrem bylo posílit tu část populace, jež trpí nějakou formou strukturálního znevýhodnění, možná vyústil ve svůj pravý opak. Místo aby odhalil základní síly, jež jsou příčinou znevýhodnění, uvěznil lidi v pocitu, že jsou oběťmi systému a že nemají žádnou kontrolu nad svým životem.  

„V podstatě vše, co vědci vědí o duševní rovnováze a psychické odolnosti, naznačuje, že lidé, kteří se cítí být skutečnými tvůrci vlastního života, jsou na tom mnohem lépe než lidé, jejichž výchozí pozicí je pocit ublíženosti, představa, že jsou pouhými oběťmi a že se jim život prostě přihodil,“ napsala nedávno na serveru Substack novinářka Jill Filipovic. A přesto jsou dnes právě taková mentalita oběti, bolest a bezmoc schvalovanými postoji naší doby. 

Netvrdím, že Amerika nemá skutečné problémy – Trumpa, klimatickou změnu, rasovou nespravedlnost, přetrvávající příjmovou nerovnost, rostoucí vlnu autoritářství po celém světě. V naší době – stejně jako v každé jiné epoše – jsou věci, proti nimž je potřeba protestovat, a jiné, za které je dobré být vděčný. 

Co naopak tvrdím, je to, že nová a možná bezprecedentní je přetrvávající propast mezi skutečností a jejím vnímáním. Bod za bodem ukazují fakta jednu věc a běžné názory je vnímají zcela jinak. Prezident Joe Biden povzbudil ekonomiku, která vytvořila miliony nových pracovních míst a zvýšila reálné mzdy, ale ocenění jeho ekonomických schopností je mizerné. Prosadil legislativu, jež investuje stovky miliard do rozvoje čisté energetiky, ale lidé, které nejvíc trápí změna klimatu, mu nepřiznají jediný úspěch. Bidenovo prokletí je v tom, že nekandiduje pouze proti republikánům, ale proti celému duchu doby. 

Vytvořili jsme kulturu, jež oslavuje katastrofy. A to nepomáhá vymýšlet účinné strategie, s jejichž pomocí lze dosáhnout skutečných změn ve společnosti. Podle všeho převládá předpoklad, že čím emotivněji lidé odsoudí stávající situaci, tím větší chuť ji budou mít změnit. Historie však ukazuje pravý opak. Jak popsal harvardský ekonom Benjamin Friedman ve své knize The Moral Consequences of Economic Growth (Morální dopady ekonomického růstu), k sociálním reformám obvykle dochází ve fázi růstu a prosperity. Dějí se, když se lidé cítí bezpečně a jsou inspirováni k tomu, aby se o své štěstí podělili. K reformám společnost přistupuje, když její lídři dokážou nabídnout věrohodnou vizi sdíleného dobra.

Nedávná studie čtyř ekonomů posiluje myšlenku, že nálada ve společnosti může mít přímý vliv na materiální pokrok. Výzkumníci analyzovali 173 031 prací publikovaných v letech 1500–1900 a zjistili, že slova, jež se týkají pokroku, se rozšířila počínaje zhruba rokem 1600. Vědci z toho vyvozují, že „kulturní evoluce“, jež se projevila v následujících staletích, pomohla nástupu průmyslové revoluce s jejími ekonomickými výdobytky. Datový novinář Financial Times John Burn-Murdoch pak nedávno tuto analýzu s využitím Google Ngram rozšířil do současnosti a zjistil, že „četnost výrazů souvisejících s pokrokem, zlepšením a budoucností klesla od šedesátých let 20. století přibližně o 25 procent, zatímco výrazy související s hrozbami, riziky a obavami se staly několikanásobně častějšími“. Nebude pravděpodobně náhodou, že ve stejném období zpomalil ekonomický růst, poznamenává Burn-Murdoch. Věštění apokalypsy se může stát sebenaplňujícím proroctvím. 

Představa druhého Trumpova volebního období mě odpuzuje a děsí. Ale těm apokalyptičtějším a vyděšenějším ze svých progresivních přátel bych chtěl vzkázat následující: jenom mu pomáháte. Donald Trump v atmosféře všeobecného ohrožení prosperuje. Autoritářství uprostřed pesimismu, strachu a hněvu jen kvete. Trump se sytí myšlenkami na odplatu; představou, že podstatou společnosti je válka nás proti nim, že jedni požíráme druhé. Čím více přispíváte ke kultuře depresivního negativismu, tím pravděpodobnější je Trumpovo znovuzvolení. 

Kultura bezuzdného individualismu konce 20. století se přežila a musela skončit. Osvobodila jednotlivce, ale zároveň zpřetrhala pouta, jež dříve lidi spojovala. Naše nová kultura vzájemné pospolitosti musí nějak nahradit pouta negativní polarizace a kolektivní viktimizace pozitivně motivovanými pouty, jež vycházejí ze vzájemné náklonnosti a kolektivního jednání. 

Naději mi dává jedna historická zkušenost. Jak jsem již zmínil, v padesátých letech vyvolal mccarthismus paranoidní obavy z komunistů ukrývajících se pod každou americkou postelí. Vedl však ke kulturnímu vzdoru, jenž nakonec vyústil například do inauguračního projevu Johna F. Kennedyho, jednoho z vůbec nejoptimističtějších vystoupení americké historie. „Společně prozkoumáme hvězdy, dobudeme pouště, vyhladíme nemoci, pronikneme do hlubin oceánů, podpoříme umění i obchod,“ stálo v něm.  

A není to tak dávno, co svým evangeliem naděje a změny dokázal nadchnout miliony Američanů Barack Obama. Neměli bychom dovolit, aby naše dnešní vize temnoty a zmaru došly naplnění. Naopak, měli bychom přispět k tomu, aby Amerika dozrála k novému umění sounáležitosti a vzájemnosti. Historie ukazuje, že pokud jde o pesimismus, být pesimistou se nevyplácí.