Z každého čekatele na prezidenturu se stává věc veřejná

Nejdřív bych po tom samozřejmě musela zatoužit. Stalo se? Tak to jsem do sebe asi napíchala nějakou naddimenzovanou dávku testosteronu, stal se ze mě egomaniak, nebo jsem ucítila závan poslání jako třeba Táňa Fischerová. Z celého srdce doufám v první dvě varianty. Také jsem pravděpodobně ztratila veškerý pud sebezáchovy, protože z každého čekatele na prezidenturu se automaticky stává věc veřejná, které všichni bezostyšně projedou rentgenem i prádelní koš – a to jak víme, nebývá pohled pro bohy.

Ale dobrá, považme, že jsem se rozhodla stát se prezidentkou. Najednou začínám chápat, jak se cítí při každé své kandidatuře, ať už na cokoli, paní Bobošíková. Je to omamující. Člověk pak jde i housky a mléko koupit tak nějak lépe a vznešeněji.

Po rozhodnutí přichází příprava. Samozřejmě jsem již prošla několika pracovními pohovory, takže mám odpovědi na standardizované otázky v malíčku. „Jak chcete skloubit práci s rolí matky?“  „Čím můžete naší firmě prospět?“ (Odkaz na Babiše není záměrný.) „Ve volejbale jsem byla kapitánka nejhoršího družstva, tedy nejlepší z nejhorších, takže analogickou zkušenost mám, a ruskou mám ráda jen zmrzlinu.“

Pak následuje stejně jako u větší části kandidátů vytváření programu. Podle hesla „všechno dobré už bylo“ zkompiluji programy jiných uchazečů z různých států. Samozřejmě si dám tu práci, abych obsah napasovala na český kontext a…