0:00
0:00
Obálka vydání 16/2005
16/2005 • 17.–24. 4. 2005

2005/16

Editorial

Editorial

Marek Švehla

Vážené dámy, vážení pánové,

minulý čtvrtek uspěl Respekt u Ústavního soudu ve sporu v Miroslavem Šloufem. Podle našeho názoru jde o významný rozsudek, který pomáhá vyjasnit hranice svobody slova v Česku. Pan Šlouf nás před lety žaloval kvůli článkům týkajících se zrušené návštěvy tehdejšího premiéra Zemana v USA. Jedním z bodů žaloby byla i naše
obálka s karikaturou pana Šloufa, vyobrazeného coby hledaného zločince. Nižší soudy daly panu Šloufovi za pravdu a Respekt se měl omluvit. Ústavní soud ale konstatoval, že naše psaní nepřekročilo rámec svobody slova a případ se vrací zpět. Jinak na straně šest otiskujeme omluvu k jinému soudnímu sporu. Omluvu nařídil Vrchní soud a nemá odkladný účinek. I zde se však hodláme obrátit na jiný – tentokrát Nejvyšší soud.
Příjemný týden přeje

Scéna

Kulturní tip

Petr Třešňák

Nový film režiséra Martina Šulíka Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy, který má premiéru tento čtvrtek, si už stihli někteří publicisté překřtít na „ostravské Do naha“. Stejně jako v půvabné britské komedii i tady přijdou čtyři kamarádi o práci ve fabrice a v chudém, nezaměstnaností sužovaném regionu nemohou narazit na novou. Nezaloží si ale striptýzovou show jako vysloužilí britští oceláři, jsme totiž v Ostravě a je třeba zůstat trochu při zemi. Čtveřice si koupí ojetý náklaďák Mercedes a pokusí se podnikat ve stěhování. Není to ale žádný zlatý důl, ještě ke všemu jim někdo brzy automobil ukradne a do toho příběh zamotá nevěra.

Výstavy

Petr Třešňák

Na to, jak se Spojené státy změnily pod vlivem Bushovy politiky domovské bezpečnosti, si česko-americký fotograf Antonín Kratochvíl stěžoval už v loňském rozhovoru pro Respekt. Nyní máme možnost v Ateliéru Josefa Sudka vidět pod názvem USSA výběr jedenácti fotografií z jeho cyklu Homeland In/Security, v němž se rozhodl proměněnou atmosféru Ameriky zachytit. Kratochvíl nechodí pro slova daleko – nálada ve Spojených státech mu prý připomíná „Sovietblock“. Fotograf v poslední době inklinuje k čím dál syrovějšímu záznamu, nervnímu těkavému a neustále rozpohybovanému obrazu světa.

Knihy

Viktor Šlajchrt

Loni devadesátiletý George Tabori je ve světě znám hlavně svými divadelními hrami. Řadu z nich uvedla v posledních patnácti letech také česká divadla a nejslavnější u nás vyšly před pěti lety knižně pod názvem Černé mše. Titul dobře vystihuje jejich temné ladění, poněkud však opomíjí Taboriho vpravdě šibeniční humor. Hrůzným prazážitkem, k němuž se autor opakovaně vrací, je holocaust, při němž zahynul jeho otec i valná část příbuzných.

Hudba

Jaroslav Pašmik

Publikum dodnes uctívá mnoho kapel, které vzešly z kvasu 60. let – ať jsou to stále aktivní Rolling Stones, nebo již dávno rozpadlí Doors. Jejich inspirátorům se již tak mnoho pozornosti nevěnuje, i když někteří z nich ještě hrají. Příkladem je americký bluesman Bo Diddley (na snímku), jehož syrové kousky převzaly do svého repertoáru obě jmenované kapely. Právě ona syrovost písní na pomezí blues a rock’n’rollu s příměsí rachtajících latinských rumbakoulí všechny fascinovala. Zatímco slavné kapely dokázaly ovšem bluesovou látku dále rozvinout, Diddley tak trochu ustrnul v 50. letech. To ale nemusí milovníkům žánru příliš vadit. Bo Diddley zahraje v pražském Lucerna Music Baru tento čtvrtek.

Co se děje ve světě

Čestmír Lang

„Žádné umění bez opojení.“ Tato teze Jeana Dubuffeta, pravděpodobně nejvýznamnějšího francouzského umělce druhé poloviny 20. století, zdobí vstup výstavy Dubuffet a art brut v düsseldorfském Kunstpalastu. Její kurátor, ředitel muzea Jean-Hubert Martin je etnolog a nekonvenční historik umění, který jako jeden z mála neuznává bariéry mezi uměním Západu a třetího světa, mezi etablovanou modernou a tvorbou autodidaktů.

Kultura

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Nahlédněte do dílny dějin

Viktor Šlajchrt

Když filozofové tančí

Jaroslav Pašmik

Za ďáblem Severu

Petr Třešňák

Tenhle scenáristický fígl zná každý, kdo v posledních letech občas navštívil kino: na plátně sledujeme několik postav, které zdánlivě nemají nic společného, ale ve finále s údivem zjistíme, že zhýralec A je vlastně otcem frustrované slečny B nebo že pana C zabila v džípu zamyšlená D. Rozluštění záhady bývá tak působivé, že dokáže zamaskovat i případné nedostatky filmu. Režisér Břetislav Rychlík ve svém čerstvém celovečerním dokumentu Kamenolom boží také od začátku nechává znít polyfonii hlasů, jež spolu zdánlivě nesouvisí a na konci se nečekaně protnou. O efektní překvapení tu ale nejde. Autor naslouchá osamělým tónům a nakonec je spojuje v akord, v němž najdou společný smysl. Ten nápěv má jméno severní Čechy a zdaleka není tak depresivní jako panorama s kouřícími komíny, které si režisér vybral pro filmový plakát.

Guru komiksu dorazil do Čech

Jan Jandourek

Dnes se přívlastek kultovní používá pro kdejaké dílko, pokud jeho autor sežene alespoň pár uctívačů. Pravý kult však musí být prověřen časem. Příběhy, které vytvořil britský komiksový scenárista Alan Moore, mají ovšem na tuhle charakteristiku nezpochybnitelný nárok. Nedávno se na český trh dostalo Moorovo nejslavnější dílo Strážci – jedna z knih, jež kdysi přehlížený brakový žánr dokázala pozdvihnout na uměleckou úroveň, jakou očekáváme od filmu nebo literatury.

Dopisy

Zahraničí

Komentář

Případ nevinného neonacisty

Petr Třešňák

Šedesát let a tři sta slov

Erik Tabery

Do penze s vlastním účtem

Lenka Zlámalová

Budování států v Texasu

Zbyněk Petráček

Nebyl to summit, který by zahltil televizní zprávy ve světě, a přesto doma, ve Svaté zemi, vyvolal více emocí než lecjaký slavnostní podpis smlouvy. Na Bushově ranči v Texasu dohadovali lídři USA a Izraele americkou podporu pro stažení židovských osad z Gazy. Uspěli, nebo neuspěli? Záleží na úhlu pohledu. To, co je maximum pro Šarona – největší stažení židovských osad v dosavadní historii –, je pro Bushe jen drobnější kamínek do mozaiky jeho snu o novém Blízkém východě. K tomu, aby postavil celý region na pevnější a demokratičtější, tudíž bezpečnější základy, potřebuje nejenom klid v Iráku, ale též ve Svaté zemi.

Ve hvězdách

Viktor Šlajchrt

Kohout je pryč, smetiště ne

Marek Švehla

Navzdory větším či menším nadějím skončil minulý čtvrtek pokus o sestavení koaliční vlády premiéra Jana Kohouta nezdarem a měsíční nejistota kolem vládnutí v Česku trvá dál. To je ne úplně povzbudivá zpráva. Nejde ani tak o to, že zkrachovala důležitá politická jednání. A kupodivu nejde ani o fakt, že vláda kvůli tomu prakticky nefunguje. Celkem spolehlivé ukazatele, jako je burza nebo kurz koruny, to přecházejí s hlasitým zívnutím. Podstatné ale je, že pacient jménem ČSSD je v horší kondici, než se ještě před týdnem zdálo. Nejsilnější vládní strana totiž přestala dělat politiku, které by bylo rozumět. Z politiky ve službách veřejnosti se stala politika pro kroužek zasvěcenců se stranickými knížkami, kteří v naší režii rozehrávají nějakou nesrozumitelnou hru. Anebo ještě jinak: Je normální, když se demokratičtí politici neumí měsíc shodnout na řešení vládní krize? S vědomím událostí uplynulého měsíce musí znít odpověď – ano, v této společnosti je to normální. Zároveň je ale nutné zkoumat, co z této odpovědi vyplývá dál.