Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Kdy padne mýtus, že žena nestačí na fyzicky namáhavá povolání?

Studie, které zkoumaly schopnosti vykonávat ortopedii, neobjevily ve výkonech mužů a žen rozdíly

To se pro vás nehodí - ilustrační foto • Autor: Profimedia, Westend61
To se pro vás nehodí - ilustrační foto • Autor: Profimedia, Westend61

Šéf nemocnice Motol Miloslav Ludvík se obává o budoucnost českého zdravotnictví -  ovšem z jiných důvodů než jeho kolegové, kteří varují před odchody lékařů do zahraničí. Ludvíka podle vyjádření pro Aktuálně.cz znepokojuje převaha žen na tuzemských lékařských školách. Podle něj to znamená, že v oborech, které „vyžadují velkou fyzickou sílu“, jako je ortopedie či porodnictví, bude zanedlouho nedostatek lékařů. Jinými slovy: převaha mediček podle Ludvíka automaticky znamená, že v „silových oborech“ vypukne krize.

Pojďme si toto tvrzení rozebrat a zasadit do kontextu českého zdravotnictví i trhu práce. Ludvík jinými slovy říká, že ženy nemohou či nemají zájem pracovat v oborech, které jsou fyzicky náročné. Není s tím tvrzením mimochodem sám. Při několika příležitostech se v poslední době ve veřejném prostoru a na sociálních sítích vedou vcelku bouřlivé debaty, zda mohou ženy zastávat fyzicky náročná povolání, třeba sloužit v hasičském sboru.

Když začneme u zdravotnictví. Jistě platí, že jak ortopedie, tak porodnictví jsou nejen v Česku většinově mužskými obory a že zejména ortopedie patří k fyzicky náročným specializacím. Jenže je to skutečně způsobeno tím, že ženy nedisponují dostatečnou silou? Než se někdo – v duchu pevné tradice debat o těchto tématech - rozčílí, je nutné zdůraznit, že nikdo nezpochybňuje fakt, že se ženská a mužská těla liší. Muži jsou vyšší a těžší, mají větší kostry, více svalové hmoty. Zároveň ale neplatí zjednodušující pohled, že každá žena automaticky disponuje menší fyzickou silou než muž. To snad ví každý, kdo se kdy rozhlédl po světě a uviděl tam obrovskou variabilitu lidských těl, v níž najdeme také drobné muže a statné ženy.

Proti zjednodušujícímu pohledu hovoří také prostá realita života. Pokud jsou ženy slabší, proč tedy zcela běžně vykonávají profese, které sílu a vytrvalost vyžadují a které jsou prokazatelně fyzicky náročné? Jak říkal už T. G. Masaryk: „Říká se, že žena je fysicky slabší – možná. Přihlížíme-li však k tomu, jak se právě fysických sil slabší ženy využívá, zdá se, že síla ženy je jiná než mužova, ale že slabší není.“

Těchto fyzických sil žen se využívá v řadě profesí – v průmyslu, zemědělství, ve službách nebo právě ve zdravotnictví. Jestli není nutné o něčem debatovat, pak je to fakt, že kupříkladu práce zdravotní sestry, kde ženy převažují drtivě, je nejen psychicky, ale také fyzicky nesmírně náročná. Pokud by o tom někdo pochyboval, může si přečíst text Zdravotnického deníku o tom, jaké má tato práce zdravotní následky.

Navíc jsou známy příklady činností, kde měla ženy limitovat právě stavba těl, ale pak se přišlo na to, že jim nebránily objektivní důvody, nýbrž spíš předsudky. Dlouho se kupříkladu mělo za to, že ženy tvoří v symfonických orchestrech menšinu prostě proto, že nemají dost sil, aby vydržely dlouhé hodiny hrát třeba na housle, nebo že mají příliš malé plíce a tedy některé dechové nástroje prostě neudýchají. Jenže zatímco ještě ke konci sedmdesátých let tvořily ženy necelých pět procent z hráčů pěti nejlepších amerických orchestrů, o dvacet let později už to bylo pětkrát tolik.

Nabyly snad ženy během té doby zázračně fyzických sil? Změnila se stavba jejich těl? Nikoliv. Jen se konkurzy v orchestrech změnily tak, že uchazeči o uvolněné pozice začali hrát skryti před zraky hodnotící komise. Hodnotitelé se tak začali řídit výhradně výkonem adeptů a přestali být ovlivňováni vlastními, byť často jistě neuvědomělými předsudky.

A když se pak podíváme konkrétně na ortopedii, pak zprávy ze zahraničí ukazují, že ačkoliv jde stále o obor převážně mužský, i tady žen přibývá. Podle textu na serveru Huffington Post se za posledních třicet let pětkrát zvýšil počet lékařek, které se věnují ortopedii během tzv. rezidentury (v českém kontextu době před získáním atestace).

Studie, které pak zkoumaly schopnosti vykonávat ortopedii, neobjevily ve výkonech mužů a žen žádné rozdíly. Nikdo netvrdí, že mají být všechny medičky „násilím“ nahnané na ortopedii. Byť autorka nepochybuje o tom, že jí tento záměr někdo v debatě podsune a následně vyčte. Jen by se hodilo, kdyby – a zejména v době, kdy mluvíme o tom, že české zdravotnictví zápasí s nedostatkem lékařů – nezavíraly některým lidem dveře zastaralé předsudky.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].