Mistr a jeho žák: Češi objevují kouzlo mentoringu

Veronika Mártonová (24) loni prožila perné chvíle, i když v nich žila vlastní sen. Na stole studentky dvou fakult ČVUT (stavební a elektrotechnické) se sešlo tolik skvělých nabídek, že nevěděla, kterou z nich si vybrat. Doktorát na Vysokém učení technickém v Brně nebo raději na domovské univerzitě, kde ji lákalo pro laiky nesrozumitelné téma „využití elektrochemických procesů k obnově železobetonových konstrukcí “? Či snad kývnout na nabídku práce na plný úvazek ve firmě Metroprojekt, kde do té doby brigádničila? „Všechno, co jsem kdy chtěla dělat, jsem najednou mohla,“ říká budoucí stavební inženýrka, původem z Liberce. „Stačilo jen vybrat si.  Ale to bylo právě to nejhorší.“

Dnes je rozhodnutá a spokojená: studium nakonec zkombinovala s praktickou kariérou ve firmě.  V rozlousknutí kariérního oříšku jí zásadně pomohla mladá žena, která teď v kavárně v centru Prahy sedí vedle ní nad mátovým čajem. Vypadá jako její spolužačka, ale je to její mentorka. Zdenka Procházková (31) měla pro tento rébus ideální výbavu: sama je jednou nohou v akademické sféře a druhou v praktické stavařině. Zaměstnankyně holandské firmy vyrábějící produkty z recyklovaného plastu zároveň právě na ČVUT pracuje na disertační práci, v níž zkoumá jeden z produktů svého zaměstnavatele a nový stavební materiál: plastový nosník vyztužený ocelí. „Zabývám se tím, jak recyklovaný plast funguje dohromady s ocelí, případně, zda by bylo možné zvýšit jeho nosnost,“ říká se zaujetím.

Uplynulý spolu půlrok nad kávou, obědem, ale i během pikniku v parku na Vítkově, do detailu probíraly výhody i nevýhody každé z Veroničiných nabídek i řadu dalších otázek spojených s praktickou i teoretickou stavařinou. Z několikaměsíčního vztahu se rodila nejen kariérní volba a další sdílené zkušenosti, ale i blízké přátelství.

Podobných dvojic se v tuzemském byznysu, vědě i umění skládá čím dál tím více. Byť nemáme tvrdá data, zdá se, že Češi v poslední době naplno objevili kouzlo mentoringu. Fenoménu, který by šlo souhrnně popsat jako předávání znalostí a zkušeností skrze blízký vztah dvou lidí a jenž celosvětově nabírá na popularitě v posledních dvaceti letech. Do Česka dorazil s jistým zpožděním, což nakonec dává smysl: dlouho se nebylo od koho učit buď proto, že lidé se zkušenostmi z některých oborů (podnikání) tu jednoduše nebyli, případně si naopak s režimem zadali a nevzbuzovali příliš důvěry. A taky proto, že někde byl trénink mladších kolegů dlouho vnímán jako výchova vlastní konkurence.

Zpět do hry

Zní to jako výmysl z manažerských příruček. Ve skutečnosti se však princip učení mladších od starších vyskytuje v lidských společenstvích odpradávna. Nakonec souhrnné označení  techniky  mentoring  odkazuje k postavě z Homérovy Odyssei, v níž stařešina Mentor, jehož podobu na sebe občas bere bohyně Athéna, vzdělává a vychovává Odysseova syna v době jeho nepřítomnosti. Tradici předávání znalostí skrze intimní vztah mistra či gurua na jedné straně a žáka či chráněnce na straně druhé známe z řady náboženství (buddhismus, hinduismus), vzdělávacích systémů (na blízkém vztahu lektora a studenta třeba stojí vyučovací princip  oxfordské univerzity), řemesel i umění.

Tradici na čas – alespoň na Západě - přerušila průmyslová revoluce s masovou výrobou a odosobněnou přípravou na povolání. Zpět do hry ji ale po druhé světové válce ve Spojených státech vrátily nové teorie managementu postavené na osobním rozvoji a motivaci zaměstnanců; a skutečný boom této techniky pozorujeme zhruba od devadesátých let.

Existují zahraniční studie ukazující, že mimořádně úspěšní lidé mívají v míře vyšší než jejich méně úspěšní kolegové zážitek s mentorem. I intuitivně si však umíme představit, v čem může být tento typ učení a rozvoje prospěšný. Je jasné, že mít pro svoje potřeby a po delší dobu k ruce rádce s dvacetiletým náskokem a kariérními úspěchy na kontě může mít blahodárný efekt. Několik studií ovšem ukazuje, že benefity si odnášejí i mentoři: větší pocit uspokojení z vlastní práce nebo nový pohled na věci, které považovali za dané.

V tuzemských podmínkách tradici mistrů a učňů nepřerušila jen průmyslová revoluce, ale zejména komunistický režim. Pauza se protáhla na řadu let po revoluci a mezeru do jisté míry suplovali mentoři zahraniční. Dnes se stačí jen zběžně rozhlédnout a zjistit, že mentoringové programy běží ve všech koutech společnosti: pořádají je firmy, politické strany (ČSSD či KDU-ČSL), profesní komory i akademické instituce. Mentoringový pořad Skrytý potenciál s bývalým šéfem evropské pobočky Microsoftu Janem Mühlfeitem spustila nedávno Česká televize.

Do škol

Znalost a zkušenost nemusí proudit jen napříč generacemi, ale i napříč zeměmi: deset českých političek se během loňska učilo od starostek či poslankyň ze zemí, kde jsou ženy ve veřejné správě běžnějším jevem než v Česku, tedy z Norska a Dánska. Nebo napříč obory: kupříkladu mentoringový program Česko-britské obchodní komory k mezinárodnímu rozměru (někteří z mentorů jsou cizinci) přidává ještě párování lidi z neziskových organizací či státní správy na jedné straně a šéfů velkých firem či poboček mezinárodních korporací na straně druhé.

Mentoring se stává i stále častěji využívaným nástrojem, jak propojit studenty se světem, do něhož se po škole chystají vstoupit, ještě během studií. Připravit je na nástup do práce ještě jinak než vysedáváním na přednáškách a psaním diplomky. Zřejmě nejdéle - deset let - běží podobný program na Českém vysokém učení technickém a za to dobu jím prošly desítky studentů a studentek. Právě během loňského ročníku se potkaly dvě zmíněné stavařky, přičemž dnešní mentorka Zdenka Procházková před dekádou začínala jako „mentee“, tedy mentorovaná - a dodnes si pamatuje, jak zásadní vliv měl mentorský vztah s ředitelem velké české stavební firmy na její kariéru. Kromě jiného jí přinesl také první pracovní příležitost – v podniku pak získala práci.

Metoda předávání znalostí dnes proniká i do oborů, v nichž tento typ spolupráce zatím nebyl tak běžně k vidění jako v byznyse, ale kde jej dlouhodobě doporučují mezinárodní experti, třeba ve školství. „Učitelům velmi pomáhá, když starší kolegové fungují jako mentoři a když se sami mají kde učit a inspirovat,“ řekl Respektu před časem Andreas Schleicher, vzdělávací expert Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. V Singapuru, kde mají jedno z nejlepších školství na světě, kupříkladu učitelé věnují ročně vlastnímu vzdělávání a rozvoji sto hodin.

Šéf České asociace mentoringu ve vzdělávání Václav Šneberger se Schleicherem souhlasí -  ovšem s jednou výjimkou. „Neplatí, že mentor musí být nutně ten starší. Máme zkušenosti s tím, že skvělými mentory bývají učitelky na mateřské,“ říká. Právě ve školství se mentoring masově rozbíhá na všech vzdělávacích stupních, a to i za podpory státu. „Čeští učitelé se totiž neumí a nechtějí učit -  a to nezměníte tím, že je pošlete na hromadné školení. Vidím dnes po mentoringu velký hlad. Do pěti deseti let se tak bude dít většina dalšího vzdělávání učitelů,“ tipuje Šneberger.

Právě mentorující a mentorovaní učitelé ukazují, že tato technika může mít blahodárný dopad i na celý obor, případně společnost. Kupříkladu zmiňovaný projekt Odyssey Česko-britské obchodní komory zaměřený na podporu žen v byznyse mění často skrze zapojení vrcholných manažerů velkých firem jejich názor na ženy ve vedení podniků. „Potkají v programu velmi schopné ženy, a díky tomu pro ně není představa vrcholných manažerek tak cizí jako před tím,“ říká generální ředitelka komory Marcela Roche.

Přehodit výhybku

Potkat ve správný čas dobrého mentora nemusí kariéru jen rozběhnout. Není to tak dávno, kdy si Sára Vondrášková (26) myslela, že bude mít hudbu hlavně jako hobby. Absolvovala pražskou konzervatoř, ale muzice se nakonec věnovala jen ve volném čase, když si občas zazpívala a zahrála na klavír ve vršovické kavárně Café v Lese. “Myslela jsem, že si prostě budu zpívat a hrát hlavně pro sebe nebo někde v kavárně," říká. Zvěst o talentované zpěvačce z kavárny se ovšem donesla k hudebníkovi a producentovi Janu P. Muchowovi, jenž udělal to, čím je na tuzemské scéně známý, ale co u nás obecně není příliš zvykem  – mladší hudebnici vzal pod svoje křídla.

“Má talent – skvěle zpívá, má nezvyklou barvu hlasu, sama skládá. Možná by ale trvalo dlouho, než by dostala šanci nebo by si nemohla dovolit něco natočit, tak jsem se rozhodl, že jí pomůžu,” říká Muchow, kterému mentorování mladých muzikantů usnadňuje fakt, že vlastní hudebního studio. Také díky propojení s Muchowem tak muzikantka, která vystupuje pod uměleckým jménem Never Sol, na scéně debutovala písní k filmu Davida Ondříčka Ve stínu, k němuž napsal Muchow hudbu, a získala i nahrávací smlouvu na první desku, která se dočkala celosvětové reedice.

Kromě konkrétní pomoci si však zpěvačka na spolupráci s Muchowem - i se zahraničními mentory, které potkala v Tokiu na dvoutýdenním workshopu - cení hlavně odvahy a rozletu, který ji zkušenější kolegové dodali. Třeba v tom, že se dřív bránila při produkování využití počítačových programů a elektroniky, protože je považovala za umělé a neautentické; dnes s nimi běžně pracuje. Byl to pocit nutný pro každou tvůrčí činnosti: zbavila se strachu experimentovat a dát průchod vlastní kreativitě. "Vím, že neexistují vzorce, které bych měla naplňovat,” říká dnes.

Proměnit život může i mentoring, který má od klasické pomoci v kariéře  dost daleko. Děti z dětských domovů začínají dospělý život ze znevýhodněné startovní pozice. Kluci navíc vyrůstají téměř bez mužských vzorů, během ústavní péče je obklopují zejména ženy. “Ti kluci skutečně chtějí vidět, jak v životě funguje normální chlap, třeba pětatřicetiletý inženýr se dvěma dětmi,” říká již citovaný Václav Šneberger, psycholog Ligy otevřených mužů, která tyto dvě skupiny už třetím rokem propojuje v projektu Patron.

Patroni pak svěřencům, kterým bývá od šestnácti do pětadvaceti, zprostředkovávají zážitky, které „ my“ považujeme za normální: vezmou je na hokej, zaběhat si,  na návštěvu či brigádu do svojí firmy, ale třeba jim pošlou pohled z dovolené nebo jim jen tak zavolají. Jde také o praktické věci typu zajít si vyřídit něco na úřad, pomoci se školou. I tady vztah prospívá rovněž zkušenější polovině páru: úspěšní (a často bohatí) muži nahlédnou do světa, s nímž obvykle nepřijdou do styku, a řada z nich mluví o tom, jak se následně zlepšil vztah s jejich vlastními dětmi.