Zvláštní kniha. "Co je na tom dobrého?" říkám si někde na šedesáté straně. Nevypadá to příliš zajímavě. Zdá se, že to bude stále stejné. Čtu dál. A ono je to stále stejné. Prostinký příběh, jednoduchá oslava venkovského života podaná jednoduchým, místy až na kost ořezaným jazykem. Nic moc, říkám si. A čtu dál. V metru, v tramvaji, cestou po nábřeží málem zakopnu o labuť, čtu při obědě i při večeři, v noci se mi zdá o norských sedlácích. Ráno se vzbudím a najisto sahám po knize ležící pod postelí, kam mi večer vypadla z ruky. Nelze s tím přestat. Tak to jde několik dnů. A pak text najednou končí. Koukám do zdi a cítím, že jsem prožil něco neuvěřitelně podstatného. Jen příliš nevím jak to popsat.
Příběh Matky země začíná v nulovém bodě. Do pustiny přichází muž jménem Izák, svými kroky vyznačí pěšinu, najde místo s úrodnou zemí, vymýtí kus lesa, z mechu a klacků si postaví chýši. Celou dobu pak sledujeme, jak se toto nepatrné panství rozvíjí a vzkvétá. Na konci knihy na tomtéž místě stojí rozlehlý a mocný statek zabydlený početnou Izákovou rodinou. Nic víc důležitého se v knize vlastně nestane. Dojde sice k vraždám dvou novorozeňat, do pustiny se časem nastěhují další osadníci, jimž se zde buď daří, nebo nedaří, v horách se začne těžit měď. To podstatné ale leží jakoby mimo všechen "děj".
Text plyne zvláštním tempem, na stránkách ubíhají týdny, měsíce i celé roky, všechno se otáčí spolu s cyklem ročních dob, všechno rychle přikrývá a zajizvuje čas. Život se odbývá jaksi samozřejmě, přirozeně, klidně. Děti se rodí a umírají, sem tam se na pastvě zatoulá ovce a zlomí si nohu nebo vaz, Izák občas v lese potká ďábla. Takové věci se stávají. Vše plyne dál, vše odplouvá po hladině života, jež se bez ustání mění a zároveň zůstává stejný.
Izák je zajímavá postava. Hromotluk, chlap bez minulosti, který se rozhodl obdělat pustinu. Hamsun jej popisuje jako mlýnský kámen, pařez, případně jako koráb, jež proplouvá lesy a na zádech nese kamna (které koupil ve vsi a dva dny se s nimi plahočí domů, aby překvapil svou ženu Inger). Je to nezdolný dříč "…zdravý jako ryba, jí, spí a pracuje jako dřív a to jeho železné zdraví něco vydrží. Jednou když kácel stromy, spadl na něho kmen a utrhl mu ucho, ale Izáka to nevyvedlo z míry; sebral ucho ze země, přitiskl si je čepicí k hlavě a den a noc si je tak držel na místě - a ono přirostlo." Pod jeho hřmotným zevnějškem se dějou zvláštní věci. Mlýnský kámen rozpačitým, stydlivým a jemným způsobem řeší křehké vztahy k Inger a svým synům. Nemá problém za den pokácet hektar lesa, týdny lámat kámen v horách, odvodnit močály, ale sebemenší hnutí v oblasti citu jej dokáže odrovnat. Je to dojemné. Všechno, co se týče lásky, provádí jakýmsi "opisem", nikdy nemluví přímo o tom, co má na srdci, vždy zvolí okliku. Ale v té rozpačitosti, v těch zvláštních oklikách citu je tak dokonale zachycená jeho láska až to místy vyrazí dech. Je to bezesporu jeden z nejsilnějších aspektů Hamsunovy knihy.
Izákova postava je dokonale završena v archetypální scéně, v níž už coby značně zestárlý hromotluk dobývá ze země kámen (něčím tato pasáž připomíná slavné závěrečné odlévání zvonu v Tarkovského Andreji Rublevovi). Kámen je to obrovský, i když ze začátku z něj nad hlínu vyčuhuje jen kousek a vypadá tedy docela malý. Vězí v zemi přesně v místě, které Izák vybral aby na něm postavil domek, v němž dožije, až předá vládu na statku svému synovi. Izák s balvanem bojuje celé hodiny. Zažívá strašné ponížení a vztek, cítí jak mu ubývají síly, ví že dříve by s takovou věcí byl hotov hned, teď už půl dne není schopen kámen porazit. Ten kámen je Izákovo stáří. Přemůže jej až navečer, ve chvíli, kdy mu v jeho zápase pomůže Inger.
Matka země je příběh o vztahu k místu, k půdě, k životu jako takovému. Je to kniha stesku. Má zároveň silně kritický a skeptický podtón. Mimo Izákův statek, za hranicemi jeho pozemků již pomalu začíná rozklad. Doba je rychlá, lidé se mění, v horách se rozšiřuje těžba, přirozený způsob žití se začíná vytrácet a křivit. To co lze celou dobu tušit mezi řádky, nechává Hamsun naplno vyznít v závěru knihy: "...Neničí se snad svým bláznovstvím? Pohleď jen na ně, nedávají všechno v sázku? Chyba je jen v tom, že hra neznamená bezstarostnost, neznamená ani odvahu, znamená úzkost. Víš ty, co je hra? Je to hrůza, zpocené čelo, tak to je. Chyba spočívá v tom, že tihle lidé nechtějí jít životu bok po boku, chtějí jít rychleji, honí se, vrážejí se do života jako klíny. Pak však se ozvou jejich slabiny: dost, praská to, najděte nějaké východisko, zadržte, v bocích nám praská! Život však je drtí dál, zdvořile, ale neodvolatelně. A pak začne žehrání na život, zuření proti životu!…"
Hamsun Matku zemi napsal před devadesáti lety, roku 1920 za ní obdržel Nobelovu cenu. Na platnosti a síle tento text za tu dobu rozhodně neztratil. Po jeho dočtení si jen zbývá položit několik nepříjemných otázek. Jak to vlastně žijeme? Neničíme se snad svým bláznovstvím? Nedáváme všechno v sázku? Není fungování naší společnosti skutečně tak trochu hrou? Hrou, z níž se zpotí čelo, protože je velmi hazardní?
Marek Šindelka (1984) se narodil v Poličce nedaleko Svojanova. V současné době studuje kulturologii na Filosofické fakultě UK v Praze. V roce 2006 získal za svou prvotinu - básnickou sbírku Strychnin - Cenu Jiřího Ortena. V září 2008 mu v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla próza s názvem Chyba.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
