Vyhrožování znásilněním a smrtí nemá se svobodou projevu co dělat

Její případ byl v mnoha směrech průlomový: lavina výhrůžek smrtí a znásilněním, kterých se stala britská novinářka Caroline Criado Perez terčem na Twitteru v roce 2013, vedla jak ke změně, jakým tato sociální síť funguje, tak pro několik autorů výhrůžných tweetů znamenala pobyt ve vězení. Z řady příkladů i z nedávné analýzy deníku Guardian víme, že obětmi kyberšikany se na internetu stávají především ženy. „Je to proto, že lidé stále ještě nejsou zvyklí, že ženy veřejně vystupují a mají silný a jasný názor,“ říká Criado Perez. Do Prahy přijela na pozvání Kongresu žen.

Angažovala jste se v kampani za to, aby na desetilibrové bankovce zůstala žena. Předpokládám, že jste měla radost z nedávného rozhodnutí amerického ministerstva financí umístit na dolarové bankovny nově celkem šest žen.

Měla jsem z toho velkou radost. Nesmírně mě těší, že po celém světě se stále více mluví o tom, že je důležité veřejně uctít ženy, které hrály důležitou roli v historii. Nedávno jsem psala recenzi knihy o hudebních skladatelkách. V drtivé většině zcela zapomenutých, lidé si myslí, že ženy v minulosti hudbu neskládaly. Není to ale pravda. V knize je ukázka z deníku Clary Schumann, německé klavíristky a hudební skladatelky, kde píše, že si dlouho myslela, že sama má kreativní talent, ale že v to přestává věřit. Její pochyby vycházely z toho, že nikde kolem sebe ženské skladatelky neviděla ani nevěděla o svých předchůdkyních. Ve skutečnosti hudbu skládala i se jí živila celá řada skladatelek, jen se o nich zkrátka neví, a to ani dnes. A tím se dostávám zpět k bankovce a širším kontextu k zastoupení žen ve veřejném prostoru - je klíčové, aby ženy viděly, že se jejich předchůdkyně angažovaly a že něčeho dosáhly.

Vy jste se angažovala v debatě o desetilibrovce. Co přesně se stalo poté, co Bank of England oznámila, že na bankovce skutečně žena bude, a to spisovatelka Jane Austen?

Už v průběhu kampaně jsem dostávala sexistické emaily a tweety typu „vrať se do kuchyně“. Bylo to nepříjemné, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, co se rozjelo hned poté, co centrální banka oznámila svoje rozhodnutí. Ještě ten den jsem dostala první výhrůžku znásilněním. Opravdu hodně se to rozjelo druhý den, kdy jsem jen seděla doma, koukala na svůj telefon a nevěřila svým očím, v jakém objemu mi ty výhrůžky chodí.

Jaká byla vaše reakce?

Začala jsem plakat, zavolala jsem svému příteli, ať přijde domů, že mi lidi píšou, že mě znásillní a zabijí. Nikdy jsem nic takového nezažila. Opravdu jsme se bála. V jeden moment se začaly objevovat tweety, kde jejich autoři do velkých detailů popisovali, co mi udělají, až mě najdou, pak začali tweetovat adresu místa, kde naštěstí nebydlím, ale která má nicméně spojitost s mým životem. Ale zjevně se moji skutečnou adresu snažili najít.

Někde jste řekla, že jste nemohla několik dní spát ani jíst. Co vás na celé věci nejvíc šokovalo?

Byla jsem skutečně v hlubokém šoku a vybavuji si, jak jsem si po zhruba týdnu, kdy chodily desítky výhrůžek za hodinu, s hrůzou říkala, jestli to tak už bude napořád. Jestli to bude můj nový život. A šokovalo mě to proto, že jsem to téma nepovažovala za natolik důležité či kontroverzní, aby vyprovokovalo takovou reakci. Přemýšlela jsem pak nad tím, o čem tak přehnaná reakce vypovídá, a mám za to, že jde o to, že řada lidí má problém s tím, když se ženy veřejně k něčemu vyjadřují, když mají jasný a silný názor.

Velké množství těch výhrůžek směřovalo na moji hlavu, ústa, krk, někteří lidé mi vyloženě psali „tohle se stane ženské, která moc žvaní“ nebo „drž hubu“. Prostě nejsou zvyklí na přítomnost žen ve veřejném prostoru, byli vychováni v tom, že vše řídí muži, ke všemu se vyjadřují muži, vše rozhodují muži. A dlouho dobu všude vídali jen muže – ve filmu, v médiích, v byznyse, v politice. A najednou je to jinak. A hodně lidí si s touto změnou prostě neumí poradit, neumějí se s ní vyrovnat. Což nijak neomlouvá toto chování, ale pomáhá nám ho pochopit. A tím se vracíme zpět k otázce zastoupení žen ve veřejném prostoru. Čím více jich tam bude, tím normálnější to bude a nakonec to nebude nikdo řešit.

Lidé, kteří jsou terčem výhrůžek na internetu, často od okolí či policie slyší, že nejde o reálnou hrozbu, že jim ve skutečnosti nic nehrozí. Jak se to cítila vy?

Já jsem se cítila velmi reálně ohrožená. Jednak v některých výhrůžkách jejich autoři do velkých detailů popisovali, co mi provedou, jak mě podříznou či zastřelí, jak a za pomocí jakých předmětů mě znásilní, jak před mým domem odpálí bombu nebo že právě teď sniper míří na moji hlavu. Jak si asi dovedete představit, číst si o sobě takové věci, člověka zasáhne.

A pak zkrátka nikdy nevíte, co je to za lidi, kde jsou, co mají v úmyslu a co jsou schopní udělat. Jak už jsem říkala – v jeden okamžik začali hledat moji adresu. A vzpomněla jsem si na případ moderátorky BBC Jill Dando, kterou na konci devadesátých let dodnes nezjištěný pachatel zastřelil doslova na prahu jejího domu, uprostřed dne, uprostřed Londýna. Musela jsem na ten případ pořád myslet – když se to stalo jí, proč by se to nemohlo stát mně?

A hlavně jsme jako ženy od velmi nízkého věku vychovány v tom, že nám de facto neustále hrozí nebezpečí a že si musíme dávat pozor. A když se nezachováme „správně“, tedy když máme příliš krátkou sukni, příliš pijeme alkohol, jdeme samy domů parkem, tak je to navíc i naše chyba, když se nám něco stane. V tomto kontextu pak nedává smysl říkat, že takové výhrůžky nemáme brát vážně.

Jak zareagovali policisté, když jste se na ně obrátila? V některých dalších známých případech se stalo, že policisté třeba ani nevěděli, co je Twitter.

V mém případě o Twitteru alespoň slyšeli, ale nepoužívali ho. Musela jsem jim vysvětlit, jak to celé funguje, což úplně nepodpořilo moji víru v jejich schopnost ten případ někam dotáhnout. A taky nechápali, v čem je problém, proč prostě nemůžu z Twitteru odejít, což jsem velmi rázně odmítla. Já jsem nic špatného neprovedla, proč měla někam odcházet? Jejich nekompetence měla ovšem přímý dopad, protože mě nutili se těm tweetům znovu vracet. V jeden okamžik třeba nějak přišli o důkazy, takže jsem musela všechny ty tweety znovu procházet. Celý zážitek s policí byl tak stresující a traumatizující, že už bych se na ně znovu neobrátila, ledaže by mi skutečně šlo o život.

Dva lidé – muž a žena – ale byli nakonec obžalováni a odsouzeni na dva měsíce vězení. To je nějaký konkrétní výsledek.

To sice ano, ale měla jsem k vyšetřování i jeho výsledku výhrady. Byl tam ještě třetí člověk, jistý Peter Nunn, jehož chování vůči mně lze bez nadsázky označit za stalking. Na svém blogu zveřejňoval informace o mě - kde jsem kdy pracovala, s kým jsem kdy byla ve vztahu, kde jsem kdy bydlela, informace o mé rodině. Neustále o mě tweetoval z několika různých účtů, natáčel videa, psal posty na blog. V jednom tweetu Nunn psal o tom, že si zrovna koupil zbraň a kolik ta zbraň může způsobit smrti. Psal o mně, že jsem čarodějnice. Měla jsem z něj ohromný strach. Státní žalobci mi řekli, že byť jeho chování odpovídá definici stalkingu v britských zákonech, tak že ho stíhat nebudou a nemohou. A důvod byl ten, že jsem se v době, kdy toto dělal, objevila v televizi, a nepůsobila jsem rozrušeným dojmem. Já jsem samozřejmě byla v té době rozrušená, ale nechtěla jsem se hroutit a plakat v přímém přenosu v televizi.

Každý přece na stres reaguje jinak a navíc to, jak reaguje oběť nějakého trestného chování přece na trestnosti toho chování nic nemění.

Jenže žalobci tehdy argumentovali tím, že on si pak mohl myslet, že jeho chování je součástí legitimní debaty. V rámci legitimní společenské debaty ale přece nepátráte a nezveřejňujete milostnou a pracovní historii názorového oponenta nebo jeho adresu. Pomohlo mu to, že se jej ujala skupinka lidí na Twitter, kteří takové chování omlouvají svobodou projevu, a začali takto argumentovat i v jeho případě. Já jinak svobodu projevu samozřejmě podporuji a nesouhlasím s tím, aby byli lidé stíháni na názor, ale výhrůžky smrtí a znásilněním nemají se svobodou projevu co dělat.

Nakonec ta anabáze měla konkrétní, pozitivní výsledek, protože jsem dosáhla toho, že má soudně zakázáno veřejně o mně blogovat či tweetovat či mě oslovit. A za výhrůžné tweety byl nakonec také odsouzen na několik týdnů do vězení, a to za ty, které poslal poslankyni Stelle Creasy.

Výhrůžné tweety jste dostala z celkem 86 účtů. Z toho pohledu se dva odsouzení lidé skutečně nejeví jako velká spravedlnost.

A navíc od nich nepocházely ty nejhorší výhrůžky, jejich autory se policii nepodařilo dohledat. A mimochodem ty nejbrutálnější se nakonec nedostaly ani na veřejnost, protože byly natolik vuglární a násilné, že je většina médií odmítla zveřejnit. Což pak vedlo některé lidi k názoru, že to přeháním, že si stěžuji na pár urážlivých, ale de facto neškodných vzkazů.

Co se týče policie, tak tam to bylo podle mého názoru způsobeno tím, že tomu nepřikládali příliš velkou důležitost. Kdyby někdo vyhrožoval, že v Londýně odpálí bombu, jsem si jistá, že by ho našli. Peter Nunn tweetoval a blogoval pod svým pravým jménem a Johna Nimmo – jednoho ze dvou lidí odsouzených v mém případu - nakonec nevypátrala policie, ale novináři BBC. Takže policie nakonec našla pouze jedinou osobu, Isabellu Sorley, a ani to nebylo nijak zvlášť obtížné, protože se nijak zvlášť nesnažila za sebou zamést stopy.

Šlo o první případ, v němž šli lidé do vězení za výhrůžky na internetu?

Po pravdě řečeno nevím, ale určitě to byl první případ takto intenzivně celonárodně sledovaný a debatovaný. A jsem si téměř jistá, že šlo o první případ, kde šlo o výhrůžky sexuálním násilím.

Změnil se od té doby nějak způsob, jakým lidé na sociálních sítích komunikují?

Nemám ten pocit, protože se to pořád děje. Před časem se třeba začalo mluvit o tom, že Jeremyho Clarksona vyhozeného z motoristického pořadu Top Gear nahradí moderátorka Sue Perkins. A hádejte, co se stalo? Lidé jí začali na internetu vyhrožovat znásilněním a smrtí.

Můžeme ale říci, že díky vašemu případu a vašemu tlaku na Twitter, se změnil přístup této společnosti k výhrůžkám tohoto typu a je mnohem snazší takové obtěžování hlásit.

To je naopak pozitivní následek celé věci. Twitter byl donucen brát tyto případy mnohem vážněji a představil lepší nástroje. V době, kdy jsem výhrůžkami byla zaplavená já, bylo nutné jít na separátní stránku, vyplnit tam dotazník, kde bylo nutné uvést, proč ten který tweet považujete za problematický. A navíc jste musela dát souhlas s tím, že osoba, na níž si stěžujete, tuto infromaci od Twitteru obdrží. Což není úplně šťastné, když si uvědomíme, že jde o lidi, kteří vám vyhrožují, že vás znetvoří nůžkami.

Dotazník zabral pět minut, což se nezdá tak moc, pokud jde o jednu výhrůžku. Mně ale jeden moment chodila tak jedna za minutu, to bych pak nedělala nic jiného než vyplňovala dotazníky. Dnes jen kliknete na tlačítko, vyberete, jestli si stěžujete na spam nebo na výhrůžku. Tým Twitteru to pak vyšetří a rozhodnou, jestli s tím souhlasí nebo ne. Jejich rozhodnutí jsou samozřejmě někdy kritizována, ale hlavní je to, že už tu věc berou vážně. A jakkoliv si toho cením, mám pocit, že už je trochu pozdě - kultura Twitteru byla ustavena a je velmi těžké ji změnit.

Změnilo se kvůli tomuto zážitku vaše vlastní chování na síti?

Naprosto. Jsem mnohem opatrnější a mám větší strach než dřív. Teď se angažuji v nové kampani, která má za cíl dosáhnout toho, aby se mezi jedenácti sochami významných mužů na náměstí před parlamentem objevila také žena. A vzhledem k tomu, že za dva roky máme sto let od udělení volebního práva ženám, tak prosazujeme některou ze sufražetek. A než se celá debata rozjela, tak jsem měla obavy, co se stane, a jsem pořád nervózní z toho, že se bude celá věc opakovat. Víc si také rozmýšlím, jestli budu něco veřejně komentovat. Někdy mám pocit, že s těmi hnusnými reakcemi poradím, někdy ale vím, že se tím prostě nechci zabývat. Víc si zkrátka rozmýšlím, jestli se mám veřejně projevit.

To pak ale přece znamená, že ti, kteří vás chtějí umlčet, vyhráli.

To ano. Ale zároveň ničemu nepomůže, když se z těch negativních reakcí nakonec zhroutíte. Myslím, že nevadí, když si čas od času dáte pauzu. A naštěstí v tom nejsem sama, takže když se neozvu já, tak to udělá někdo jiný.