Jak se šíří nenávist: Případ Islám v ČR nechceme

Obecně se má za to, že vzestup strachu, odporu nebo nenávisti vůči muslimům jako celku je živený zejména dvěma důvody: nedostatkem informací a nedostatkem osobních zkušeností. Existuje ale ještě třetí důvod. Je jím záměrné šíření dezinformací o muslimech a islámu. Tato kampaň je organizovaná, globálně propojená a velmi účinná. O tzv. islamofóbním průmyslu a penězích, které se v něm točí zejména v USA, píše například Nadia Marzouki (European University Institute; zde její pražská prezentace) nebo Nathan Lean (Georgetown University).

V České republice jsou protimuslimské informace šířené hlavně hnutím Islám v ČR nechceme (IVČRN). Vůdcem tohoto hnutí, které se nedávno přeměnilo na spolek a politické uskupení Blok proti islámu, je biolog a docent Jihočeské univerzity Martin Konvička, jenž před tím v roce 2011 (spolu s Jaroslavem Formánkem a Jakubem Chromým) založil a vedl organizaci Czech Defence League (CzDL). Tato organizace se hlásila k odkazu mateřské English Defence League (EDL) působící ve Velké Británii. Od EDL se v Británii distancují dokonce i politické strany popisované jako extrémně pravicové a populistické: British National Party a UKIP.

EDL utváří a podporuje celoevropské protimuslimské hnutí a v mnoha zemích Evropy se zrodily její místní mutace: French Defence League, German Defence League nebo Norwegian Defence League. S poslední jmenovanou pobočkou EDL je spojen Anders Breivik, vrah 76 Norů. Ten se také chlubil vlivem a kontakty se členy EDL, z nichž někteří ho po jeho útoku chválili, byť vedení EDL se od Breivikových činů poněkud alibisticky distancovalo.

Pokud nyní do internetového prohlížeče napíšete adresu czdl.cz (webové stránky CzDL), budete přesměrováni na webové stránky Islám v ČR nechceme. To - a také sjednocující osoba docenta Konvičky - ukazuje pozadí, ze kterého čerpá IVČRN svoji ideologii. Docent Konvička nicméně projekt CzDL uspal a opustil, neboť si byl vědom jeho limitované schopnosti oslovit širší veřejnost. Jak CzDL, tak IVČRN se pravidelně objevují ve zprávách ministerstva vnitra o extremismu.

IVČRN komunikuje se svými stoupenci hlavně přes Facebook, kde se může pochlubit více než 140 tisíci sympatizanty. Denně administrátoři této stránky zveřejní několik „zpráv“ a komentářů týkajících se muslimů. Jedním z administrátorů je právě docent Konvička. Informace šířené facebookovou stránkou IVČRN se dají rozdělit do čtyř hlavních kategorií:

1. Pochvalné komentáře a informace o aktivitách zaměřených proti muslimům.
2. Nepravdivé či překroucené informace spojené s muslimy.
3. Pravdivé informace o převážně kriminálních nebo nemorálních událostech spojených s muslimy.
4. Teologické argumenty údajně dokazující zlou podstatu islámu jako takového.

Většina informací šířených IVČRN má původ na zahraničních webech jiných protimuslimských organizací, které je navzájem sdílí a adaptují pro domácí použití. Jejich účinnost spočívá v jednoduchosti. Odpověď na ně je vždy přirozeně delší a složitější, a proto nezáživná. Běžný člověk nemá pochopitelně čas si informace ověřovat nebo dávat do kontextu a klasická média tíhnou ke stručnosti či konfrontaci, která racionalitě příliš nepřeje.

Podívejme se na příklady a popisy výše uvedených kategorií veřejné komunikace IVČRN - včetně argumentů, proč se v případě posledních tří kategorií jedná o dezinformace.

1. Pochvalné komentáře a informace o aktivitách zaměřených proti muslimům.

U této kategorie stojí za povšimnutí neskrývaný souhlas s aktivitami na hranici a za hranicí zákona. Každý člověk má jistě právo na vyjádření nesouhlasu s věcmi typu halál porážka zvířat a má také právo na organizaci petičních kampaní nebo jiné formy protestu nebo politického aktivismu v rámci zákona. Je ovšem zjevné, že lídři IVČRN minimálně schvalují, pokud přímo neorganizují, i aktivity za hranicí zákona.

Obrázek níže například ukazuje zprávu IVČRN o polití místa, kde se muslimové měli modlit, prasečí močůvkou.

Vzhledem k tomu, že tuto informaci přinesl IVČRN jako první, a vzhledem k tomu, jakým tónem o této aktivitě administrátor IVČRN píše, nelze vyloučit, že za polévání prasečí močůvkou stojí přímo IVČRN. Ostatně i komentář IVČRN pod obrázkem tomu svědčí:

K podobným aktivitám dochází i ve formě polévaní mešit a „muslimských“ obchodů prasečí krví a jiného vandalismu. Kybernetické a verbální útoky (především na muslimky v šátcích) se také množí a rozhodně to nevypadá, že by se IVČRN od takových akcí distancoval. A když přece jen dojde k oficiálnímu vyjádření, výsledný dojem je - jemně řečeno - rozpačitý.

Mimochodem, styl onoho rádoby vtipného dovětku o džinovi a zadečku se nápadně podobá humoru docenta Konvičky. Odpovídá tomu i jeho známá obsese sexuálními tématy a jejich propojování s islámem. Psycholog by ke Konvičkově motivaci k protimuslimskému aktivismu měl jistě mnoho zajímavých postřehů.

Bohužel už méně humorné jsou mnohé komentáře sympatizantů IVČRN pod těmito zprávami, které obecně odsuzují nedostatečnost takových útoků. Objevují se volání po mnohem tvrdším postupu. Slovník sympatizantů IVČRN již tvrdý často je a porušuje minimálně paragraf zákona o hanobení skupiny lidí. Ironické je, že administrátoři IVČRN se sami šikovně vyhýbají těm nejtvrdším invektivám (a IVČRN se opakovaně chlubí tím, že nedává prostor nenávistným a nezákonným vyjadřování), ale nedělají absolutně nic proto, aby takovým příspěvkům zamezili. Vzhledem k počtu nenávistných příspěvků a příspěvků vyzývajících k násilí a vzhledem k tomu, že administrátoři čile komunikují v každém vláknu komentářů, nelze tento fakt svést na to, že by snad nenávistné příspěvky svých sympatizantů přehlédli.

Ostatně, podívejte se, jak se vyjadřuje samotný vůdce IVČRN:

Docent Konvička dokonce napsal esej Konečné řešení skandinávské otázky, kde píše o nutnosti „lidsky a civilizovaně“ zneškodnit skandinávské národy kvůli jejich liberální imigrační politice. Přestože na konci článku (který je kapitolou z Konvičkovy knihy Sex, drogy a islám) autor dodává, že text „je míněn jako nadsázka, ovšem jen mírná“, každý čtenář si o autorově rozpoložení mysli jistě udělá obrázek sám.

2. Nepravdivé či překroucené informace spojené s muslimy.

Příkladem z této kategorie veřejné komunikace IVČRN je například zveřejněný obrázek člověka obcujícího s velbloudem (níže). Obrázek je doprovázen tímto textem administrátora IVČRN (jedná se opět o sexuální motiv oblíbený docentem Konvičkou):

„Islámský zákaz figurálního zobrazování byl v některých dobách a krajích dodržován méně než v jiných dobách a krajích. Významná je v tomto ohledu zejména Persie, kde znalost malby či kresby nikdy zcela neupadla. A říká nám o islámu mnohé, co snad ani nechceme vědět.

Obrázek „Muž a sex s velbloudem“ je z období Safavid, Írán (období: 1556–1565). Všimněte si, jak to ti „šikulové“ muslimští měli promyšlené, viz stupačky, co má velbloud přivázané k zadním nohám. Na ty si roztoužené muslo stoupne, aby svou nádheru dostalo do požadované pracovní výšky…

A pak že islámská civilizace světu nic nedala…”

Ověřit zdroj a skutečný význam obrázku je přitom triviální úloha, kterou by měl zvláště jakýkoli akademik lehce zvládnout. Stačí do vyhledávače zadat klíčová slova z obrázku a můžeme se dočíst, že se sice skutečně jedná o existující perskou miniaturu, ale ta ilustruje příběh o muži posedlém ďáblem, který se dopouští bestialit.

Jiným příkladem, tentokrát překroucené zprávy, je následující informace zveřejněná IVČRN:

“Západní Evropa se probouzí ze svého snu. Za přítomnosti holandské královny vystoupí před koncertem dirigent (muslo) a místo dirigování začne publiku rozprávět o krásách islámu. Načež nastane nevídaná věc. Hudebníci si na protest sbalí svoje fidlátka a odejdou ze sálu. Nakonec to dojde tak daleko, že dirigentovi vezmou mikrofon z ruky. Bravo!!!”

Ve skutečnosti se nejednalo o muslimského dirigenta, ale o člověka (muslimské víry) z publika, který vystoupal na pódium a vzal si mikrofon. Podle holandských médií to byl člověk notoricky známý rušením veřejných akcí a byl jimi popisován jako mentálně narušený. Hudebníci neodešli na protest, ale na pokyn bezpečnosti.

Do této kategorie spadají i různé další zprávy cirkulující mezi sympatizanty IVČRN, například kauza zrušeného vánočního stromečku v Bruselu (vysvětlení zde nebo zde), který nebyl zrušený (už vůbec ne kvůli muslimům), ale postavený ve futuristickém stylu (sloužil současně jako vyhlídková platforma).

Mimochodem, když jsem žil dva roky v Jordánsku, v uprchlickém táboře, maminka vždy na Vánoce zaopatřila nějaký stromek, který ozdobila a nikdo z muslimské části rodiny, která žila v tom samém domě, si nestěžoval.  Ze své zkušenosti vím, že mnoho muslimů slaví svátky s křesťany a naopak - a mnohé muslimské země mají Vánoce jako oficiální státní svátek (např. Egypt, Irák, Súdán, Malajsie nebo Indonésie). V Indonésii, nejlidnatější muslimské zemi na světě, je státním svátkem narození Buddhy.

Jiným příkladem dezinformace IVČRN je tzv. svatba pedofilů v Palestině. V Gaze se sice skutečně konala hromadná svatba, ale holčičky na fotografii nebyly nevěsty, ale družičky (příbuzné z rodiny novomanželů).

Jistě, někdo může namítnout, že některé z těchto zpráv se objeví dokonce v médiích a IVČRN je pouze přebírá. Ale ověřit si takové zprávy není často obtížné, pouze je třeba racionálně uvažovat, a ne ve snaze najít zase nějaký “důkaz” muslimské zvrácenosti přejímat bezmyšlenkovitě všechno, co plní účel.

A ještě jeden častý příklad v podání sympatizantů IVČRN a protimuslimských aktivistů. V argumentační konfrontaci (dokonce i s lidmi nemuslimské víry) nakonec skoro vždy (když dojdou argumenty) padne “obvinění” z taqiyye (takíja). Na oko to vypadá velmi vzdělaně, vždyť bylo právě použito slovo v cizím jazyce! IVČRN se takíjou ohání často a Martin Konvička by vám řekl, že takíja je teologický koncept, jenž umožňuje muslimům lhát ve prospěch šíření islámu a že lež je integrální součástí výbavy každého muslima.

Jaká je skutečnost? Návštěva Wikipedie (když už nic jiného) by akademikovi Konvičkovi velmi rychle odhalila, že takíja opravňuje (v šíitském islámu) muslima zatajit/zalhat o své víře v případě, že mu za to hrozí perzekuce nebo smrt. I sunitský islám zná podobný koncept. Ale i tam se jedná o výjimku z islámského principu pravdomluvnosti (namátkou verš z Koránu 40:28 Vždyť Bůh nevede správnou cestou toho, kdo přestupníkem je a lhářem).Ano, pokud dáte muslimce nebo muslimovi pistoli k hlavě a zeptáte se jí/ho, zda je muslim (a je jasné, jaké následky má kladná odpověď), může muslim zalhat a říci: nejsem muslim.

3. Pravdivé informace o převážně kriminálních nebo nemorálních událostech spojených s muslimy.

IVČRN pročesává internet (a hlavně spřátelené zahraniční protimuslimské weby) v hledání příkladů kriminálního nebo nemorálního chování lidí muslimského vyznání nebo původu. Byť jsou tyto příklady často pravdivé, je asi stěží myslitelné, že by se mezi počtem 1,6 miliardy muslimů nenašli vrazi, zloději, surovci nebo teroristé.

Tím spíše, že mnoho většinově muslimských zemí se zmítá v hluboké krizi, charakterizované obrovskou sociální nerovností, vysokou mírou negramotnosti, reálnými nebo imaginárními historickými křivdami, nedemokratickými systémy vládnutí a dalšími faktory, které nahrávají kriminalitě v různých hávech. Muslimové v tzv. západních zemích se zase liší mírou integrace do místních společností (a zde bych argumentoval, že ne pouze vlastní chybou) a někteří jsou náchylní k radikalizaci.

Radikalizaci jednotlivých muslimů ale nelze zdůvodnit „závadností“ islámu a všechny dostupné expertní studie tohoto fenoménu poukazují na individuální cesty k radikalizaci, které se případ od případu liší. Radikalizovaní jedinci mají ale většinou jednu věc společnou - a tou je nízká a selektivní znalost islámu, jenž je jim dávkován šikovnými manipulátory.

Je třeba také poznamenat, že selektivní výběr negativních případů by vrhnul špatné světlo na kteroukoli komunitu na světě. Představme si, že by někdo v Brazílii založil facebookovou skupinu o Češích a začal ji krmit zprávami o tunelování, vraždách, týrání dětí a dalších hrůz (zcela by postačily „zprávy“ dvou českých komerčních televizních stanic). Češi samozřejmě vědí, že příklady kriminálníků nereprezentují celou českou společnost. Ale dokázali by si to uvědomit Brazilci?

Na druhou stranu je pravdou, že se nejen někteří individuální muslimové, ale i celé regiony nebo země, mohou chovat (z pohledu univerzálních práv a svobod) nepřijatelně. Ať už jsou to aspekty trestního nebo rodinného práva v Saúdské Arábii, Pákistánu, Afghánistánu nebo Iránu. Zde je ale nutné klást si otázku, do jaké míry situace v těchto místech odráží náboženskou etiku, jaké jsou rozdílné přístupy a názory uvnitř těchto zemí a jaký je vývoj místní situace v čase. Proč například v Iránu byli a jsou někteří ajatolláhové v domácím vězení, protože nesouhlasí s konceptem íránské teokracie?

Proč mají muslimové v Indii (180 milionů) stejně pozitivní přístup k základním pilířům demokracie (i k ženským právům) jako hinduisté, zatímco v sousedním Pákistánu jsou muslimové zřetelně negativnější vůči demokracii? Nemá to náhodou více společného s historickou zkušeností a společensko-politickou situací než s náboženstvím? Proč v Iránu historicky stoupá průměrný věk žen při svatbě (nyní kolem 22 let) navzdory tomu, že vládnoucí třída duchovních pravidelně snižuje legální věk dívek na vdávání (na 16 let, a poté dokonce na 13). Proč v Saúdské Arábii klesá religiozita? Nemá to něco společného - stejně jako v Íránu -  s propletením náboženství a politiky a monopolizací náboženství ultra-konzervativními duchovními? Jsou „skuteční“ muslimové ultra-konzervativci, nebo ti, kteří ultra-konzervatismus nepřijímají? Poslední část tohoto článku přímo navazuje na podobné otázky.

4. Teologické argumenty údajně dokazující zlou podstatu islámu jako takového.

Vzpomínám si, jak na jednu debatu o islámu dorazila Jana Bobošíková s Koránem v ruce a z knihy jí trčely růžové záložky, ze kterých následně předčítala „zlé“ verše obsažené ve svaté knize muslimů. Různé koránové verše, hadíthy (příběhy o prorokových činech a slovech) a pasáže z životopisů proroka Mohameda jsou často citované IVČRN a podobnými organizacemi jako důkaz, že islám je náboženstvím zla, útisku a násilí. Tyto argumenty se týkají mnoha témat, například zabíjení odpadlíků od víry, bití, zahalování a diskriminace žen, zacházení s nevěřícími, džihádu nebo fyzických trestů (kamenování).

Je nesmírně jednoduché v jedné větě označit islám za náboženství zla a podepřít toto prohlášení veršem z Koránu/hadíthem a příkladem ze života (kategorie 3), ale realita je vždy mnohem složitější. Některá specifická témata například pokryl Bronislav Ostřanský ve svém Atlasu muslimských strašáků, já se o to pokusím v následujících bodech:

1. Muslimů žije na světě oněch 1,6 miliardy. Pokud by islám hlásal všechny špatné věci, které jsou mu přisuzovány, vypadal by svět o poznání hůře. Říkat, že většina muslimů tedy nejsou opravdoví muslimové, nebo neznají své náboženství, jinak by se zle chovali, je přinejmenším velmi arogantní. Islám není nějaká obskurní sekta uctívačů kultu smrti a teroru, ale světové náboženství. Jinak bychom museli říci, že pětina obyvatel Země (muslimů) je nějakým způsobem mentálně postižená a modlí se ke krutému Bohu a ještě krutějšímu prorokovi.
2. Interpretace Koránu a hadíthů je věda sama o sobě. Věnují se ji po staletí učenci, u kterých jsou vyžadovány znalosti nejen lingvistické, ale i historické, kontextuální, filosofické a další. Po staletí probíhají revize a spory, které nemají výherce, a dodnes můžeme sledovat celé názorové spektrum na všechna „kontroverzní témata“. Například zde je názor jednoho učence na trest smrti za odpadlictví (víc učenců se shoduje, že pokud odpadlictví není spojeno s aktem velezrady, který má za cíl poškodit muslimy, pak je trest pouze na Bohu při Soudném dni, a ne na člověku).
3. Islámští učenci se shodují, že existují hlavní cíle (maqásid) islámu. Tradičně jich bylo pět až šest: zachování náboženství, života, racionality (rozumu), potomstva a majetku (šestý přidaný a rozporovaný cíl je zachování cti/důstojnosti). Někteří současní „reformní“ učenci tyto cíle dále rozšiřují a kategorizují. Veškeré dílčí interpretace a implementace Koránu a hadíthů nesmí odporovat hlavním cílům.
4. Učenci rozlišují mezí tím, co je neměnné (thabit) a co podléhá změně (mutaghayyir). Neměnných a univerzálně platných je šest pilířů víry (aqída: víra v jediného Boha, v anděly, v knihy seslané Bohem včetně Koránu, v Boží proroky a posly, v Soudný den a Zmrtvýchvstání a víra v osud) a pět pilířů náboženské praktiky (vyznání víry, modlení, almužna chudým a potřebným, půst a pouť do Mekky). Neměnné jsou také morální principy (cizoložství, omamné látky, lhaní, zabíjení atd.). Co by se ovšem měnit mělo, neboť je to poplatné společenskému vývoji a kontextu, jsou aplikace a implementace těchto etických a morálních principů a povinností.
5. Učenci se dále shodují, že Korán obsahuje verše týkající se univerzálních poselství a pak verše, které popisují specifické jednorázové situace. Právě verše o zabíjení nevěřících se týkají konkrétních bitev v 7. století a nejsou chápany přeneseně s univerzální platností. Navíc se k těmto konkrétním bitvám vztahují i další verše, které dávají jasná pravidla boje (při bitvě se nezabíjejí civilisté ani ti, kdo prchají nebo bojovat přestanou).
6. Tvrzení, že „dobré“ verše jsou zneplatněny pozdějšími verši „zlými“, je nesmyslné. Učenci se shodují v jedné formě zneplatnění - a tou je zneplatnění veršů knih minulých (židovských a křesťanských) tam, kde nejsou v souladu s Koránem. Někteří učenci se dále domnívají, že byly zneplatněny i verše v samotném Koránu; ale nedokážou se shodnout ani na tom, jaké to jsou. I tak se však jedná o záležitosti, jako je směr při modlení (změna z Jeruzalému na Mekku), a ne o anulaci univerzálních cílů a principů a hodnot (které se v podstatě kryjí s desaterem, neboť to samo vychází z toho, co by Kant nazval kategorickým imperativem).
7. „Dobré“ univerzální verše jsou komunikované Bohem celému lidstvu, nejen muslimům. Bůh se v těchto pasážích obrací na „děti Adamovy“ nebo na „lidstvo“. Je zde princip náboženské svobody (např. verže 10:99; 2:256; 18:29; 76:3; 10:99; 39:41 a další) a rovnosti (může být vykládáno i mezi pohlavími). Např. 3:195 nebo 49:13 – ten je vykládán i jako princip cennosti rozličnosti mezi lidmi. Korán je plný veršů o odpuštění, spravedlnosti a slitování (to jsou ostatně nejčastější přídomky Božího jména a hlavní muslimská motlitba samotná začíná slovy „ve jménu Boha slitovného a milosrdného…“). Slovo islám je kořenově stejné jako slovo „mír“ (salám) a muslim pak znamená odevzdání se Božímu míru.
8. Jedním z problémů současného muslimského světa je zmatení mezi tradicemi/lokální kulturou a náboženstvím. Například ženská obřízka je hlavně v Africe tradicí mezi křesťany, muslimy i animisty, ale není nijak obsažená v náboženství. To samé se týká vražd ze cti (které páchají hinduisti, sikhové, ale i křesťané). Islám je koncipován jako náboženství univerzální a ne jako náboženství arabského poloostrova, které má aplikovat místní tradice a zvyky na zbytek světa.
9. Mnoho literalistů (saláfitů) razí trend „návratu ke kořenům“, který v jejich podání v praxi znamená slepé napodobování implementace islámského práva a etiky v 7. století. Přitom se řada klasických islámských duchovních shoduje, že islámská etika a právo byly aplikovány v 7. století tak, jak to šlo nejlépe v podmínkách dané doby. Tedy ne tak, jak by to mělo vypadat vždy. A v 7. století byly na Arabském poloostrově konkrétní zvyky a tradice, navíc prorok volil často metodu postupného sociálního pokroku.  Například v předislámské Arábii bylo běžné zabíjení narozených holčiček a mnohoženství. Prorok takové praktiky zakázal, ale namísto rychlého přechodu k monogamii povolil čtyři manželky. Mnoho duchovních se shoduje, že naplnění podmínek daných prorokem pro svatbu s více manželkami je natolik striktních, že jsou technicky nemožné a že preference islámu (odvozené od veršů týkajících se rovného postavení žen a mužů) směřuje k monogamii.
10. Bavíme-li se o zvěrstvech páchaných ve jméně islámu, je dobré přečíst si dopis adresovaný vůdci Islámského státu a bojovníkům této organizace, podepsaný dnes již skoro dvěma sty předními islámskými učenci a duchovními. V tomto dopise se lze dočíst o názoru předních islámských autorit na témata, jako jsou džihád, otroctví, terorismus nebo nucení ke konverzi. Například k tématu tzv. daně uvalené na nemuslimy (jizya) píší, že by se mělo jednat o alternativu k zakátu (almužna, kterou musí odvádět pouze muslimové a která by se následně měla přerozdělit mezi potřebné). Vyšší částku lze pak vybrat v podobě reparací (lingvisté argumentují tím, že slovo jizya se má chápat jako „kompenzace“) na těch, kteří vedli proti muslimům útočnou válku. V dopise se také duchovní hněvají na propagandisty z Islámského státu za účelové používání veršů z Koránu a hadíthů bez porozumění kontextu, celkových principů a cílů koránu a hadíthu jako celku. Účelového vybírání částí Koránu a hadíthů bez jakékoli potřebné znalosti ke správné interpretaci (nebo ještě hůře, bez ohledu na znalosti) se dopouští nejen Islámský stát, ale i IVČRN.
11. Často skloňovaná šaría je obtížně uchopitelný koncept. V Koránu je zmiňována ve smyslu cesty, po které by měl kráčet člověk takovým způsobem, aby se jeho jednání zalíbilo Bohu. Jedná se tedy o morální a etický kompas. Po smrti proroka dostala šaría méně abstraktní rozměr a stala se synonymem islámského práva. Hlavní právní školy by se měly vnímat spíše jako soubor metodologií pro extrakci právních rozhodnutí ze zdrojů islámského práva. Každý učenec, který se zabývá islámským právem, ale může čerpat z několika škol. Navíc implementace islámského práva, jak už bylo řečeno, by měla být poplatná měnící se době. Šaría pro mnohé muslimy znamená dosažení spravedlivé společnosti, vládu práva, ochranu důstojnosti, majetku a zajištění dalších práv, které se mnohým zoufale nedostávají, obzvláště v autoritářských zemích. Proto není divu, že poptávka po šaríe je mezi muslimy vysoká. Problém je v tom, že se již nedokážou shodnout na tom, co konkrétně šaría znamená. Je tak docela dobře možné představit si šaríu (v progresivní podobě) jako kompatibilní s univerzálními právy i jednotlivými sekulárními ústavami.
    Na druhou stranu v současném muslimském světě, až na výjimky, nepřevládá taková progresivní interpretace šaríi (například ve vztahu k LGBT komunitě nebo ženám). To ale nutně neznamená, že současný stav je přesně stejný, jako byl před staletími, a že bude na vlas stejný i během staletí následujících. Bylo by chybou považovat šaríu - stejně jako celý islám - za neměnící se monolit. Naopak, islám (včetně šaríi) je v pohybu a má mnoho podob. Ostatně současná krize muslimského světa to jen podtrhuje. Vede se nelítostná válka o podobu islámu jak na bojišti, tak mimo bojiště. Například mezi muslimkami můžeme nalézt ženy (ale zrovna tak i muže), které: i) se o teologické spory nezajímají, ii) přestávají být věřícími, iii) zaujímají feministický postoj skrz náboženskou (re)interpretaci (islámský feminismus), iv) zaujímají islámský postoj skrz mezinárodní právo a univerzální lidská práva.
12. Reformní hnutí v rámci islámu existují a nejsou okrajová. Reformisté ovšem sami sebe za reformisty často neoznačují, neboť se identifikují spíše jako „obnovitelé“. Nemají pocit, že islám mění, ale že mu vrací původní význam. Tito obnovitelé/modernisté (např. Rifáa al-Tahtáví, egyptský muftí Mohamed Abduh, Rašíd Rída a jejich současní pokračovatelé) argumentují, že islám byl staletími překroucen, neboť panovníci nechávali zdůrazňovat ty aspekty, které vybízely lidi ke slepé poslušnosti, loajalitě a konzervativnímu chování a přemýšlení. Důraz Koránu na lidský rozum, vědu, pokrok, rovnost, spravedlnost a další progresivní principy byl podle těchto modernistů potlačen. Za přečtení stojí například kniha Radikální reforma od Tárika Ramadána. Zajímavé jsou také pasáže věnované lingvistice v tomto reformním překladu Koránu. Např. slovesa daraba lze chápat jako „udeřit“, ale má také v Koránu dalších 9 významů, což je mimo jiné důležité pro interpretaci verše o „bití manželek“. Tento verš se moderní duchovní snaží minimalizovat nebo reinterpretovat i bez použití inovativního překladu. Nicméně je pravda, že v Koránu se objevuje velké množství novotvarů a řada existujících slov je použitá v úplně novém významu.
13. Ve Starém i Novém zákonu (tedy Bibli) se lze dočíst jak o velkých krutostech sankciovaných Bohem, tak o kontroverzních činech a výrocích Mojžíše či Ježíše (minimálně je lze takto interpretovat). Co to vypovídá o náboženství nebo o věřících? Četl snad papež Jan Pavel II. nebo František jinou Bibli (nebo věřil v jiné náboženství) než papežové, kteří neměli problém s otroctvím, nenávistí vůči nevěřícím, tvrdým patriarchátem a pronásledováním sexuálních menšin?

Na závěr bych rád podtrhl nutnost zamyslet se nad tím, do jaké míry vůbec tyto teologické přestřelky a hádky zajímají nebo ovlivňují obyčejné muslimy. Připadá mi, že obecný předpoklad mezi mnoha lidmi je takový, že muslim(ka) jedná jako počítačový skript, jehož programem je Korán, hadíthy a místní imám. Zatímco křesťanům nebo židům dáváme svobodu mít různé politické a společenské názory, u muslimů jakoby předpokládáme, že by měli mít všichni jen jeden názor - islámský. Že pouze jen jeden typ muslima je ten správný a všichni ostatní jsou nějakým způsobem „zředění“.

IVČRN je zajímavý v tom, že se naprosto shodne s Islámským státem na tom, co je pravý islám a kdo je pravý muslim. A stejně jako Islámský stát se i IVČRN snaží vnutit muslimům svůj obraz „pravého islámu“ (aby jim dokázal, jak je islám špatný a muslimy deislamizoval). Není to vrcholně ironické, že IVČRN v rámci boje proti zlu a teroru přesvědčuje muslimy o tom, že jejich náboženství je vlastně zlé? Muslimy, kteří například oslavují proroka jako laskavého, moudrého a dobrého muže, IVČRN přesvědčuje, že to byl vrah, násilník a pedofil a že pokud by byli opravdu muslimové, chovali by se jako Islámský stát. Nelze se ubránit dojmu, že se tím IVČRN dostává do role užitečného idiota všech extrémistů, kteří se snaží přesně o to samé – přesvědčit muslimy, že páchat zlo je vlastně islámské.

Nakonec je úplně jedno, jaký prorok Mohamed ve skutečnosti byl, co přesně je v Koránu a které hadíthy jsou pravdivé. Důležité je, v co muslimové věří. A jestli věří, že islám je náboženství míru, proč je přesvědčovat o opaku? Nemá naopak smysl podpořit právě tyto obyčejné muslimy v tom, v co už věří? Nemá smysl podpořit klasické nebo progresivní duchovní v tom, co se nám zdá jako univerzálně dobré a tam, kde se duchovní rozcházejí, podpořit ty, kteří mají progresivnější interpretaci víry?

Není to rozumnější, lidštější a dlouhodobě smysluplnější než hlásit o muslimech, že jsou jako nacisti, polévat jim mešity prasečí krví, vyhrožovat jim a spílat? Nemá snad křesťanství (a Evropa) vlastní bohaté zkušenosti s náboženskou a politickou krizí? Nebylo by proto fér, když už se křesťanství (a Evropa) ze svých válek a krizí dostalo, pochopit a pomoci druhé společnosti, která se ocitla v temných časech pro změnu nyní?

Autor vyučuje na Anglo-americké univerzitě v Praze moderní dějiny Blízkého východu.