Tady ten kluk je z FAMU a bude nás teď fotit!

Zine, tedy papírový, podomácku vyráběný časopis, který si nadšenci tisknou v malých limitovaných edicích o několika kusech, zažívá v posledních letech celosvětový návrat. V 90. letech se zdálo, že je navždy pohřbil internet. Ale byl to nekonečný proud obrazů na sociálních sítích, který je nedávno znovu přivedl k životu.

Ziny dosáhly největší popularity v 70. a 80. létech díky masovému rozšíření černobílých kopírek. Okruhy kolem punkových skupin si laciným xeroxováním vytvářely vlastní nízkonákladové časopisy pro potřeby své scény. V 90. letech vznikaly ziny všeho druhu od politických pamfletů anarchistů či feministek až po amatérské a školní časopisy. S nástupem internetu se tyto aktivity přesunuly na web a zdálo se, že ručně vyrobený papírový sešit nedokonalé kvality nemá budoucnost.  Byla to však právě estetika nedokonalosti a fyzická hmatatelnost, jimž ziny vděčí za zmrtvýchvstání.

Dnešní ziny tak slouží daleko méně šíření informací, mnohem častěji usilují o formu. Nejsou to už periodika sloužící subkultuře či úzkému okruhu lidí jako dříve, ale spíše jednorázové, sofistikovaně zpracované umělecké objekty. Krásné sešity, na něž si lze sáhnout, přivonět k nim, zalistovat papíry. Hezké, někdy poetické (a někdy i banální) kusy s puncem módní vlny.

Potvrdil to i druhý ročník Prague Zine Festivalu, který o víkendu proběhl ve Veletržním paláci. Většinu vystavujících/prodávajících tu tvořili autoři grafických a výtvarných zinů. Nepřehlédnutelnou výjimkou byl  fotograf Václav Tvarůžka, který spojuje estetičnost s původními punkovými kořeny žánru. Na české scéně patří jeho syrové výtvory k tomu nejzajímavějšímu.

Devětadvacetiletý student FAMU, který při fotografování tvrdohlavě používá klasický film, není příliš známý, ale mezi uznávanými fotografy se o svérázném samoukovi z Bruntálu často mluví. Jeho snímky ze zkoušek a koncertů garážových kapel i fotografie bizarních figurek z ulic českých měst ukazují současný svět jako groteskně existenciální panoptikum. Tvarůžka si jako hlavní médium pro prezentaci své tvorby vybral právě xeroxované ziny.  Podle něho se k vystavování fotografií v dnešní době hodí víc než galerie nebo internet. „Všechny výstavy jsou nudnější než jakýkoli koncert,“ říká Tvarůžka nad svými ziny ve Veletržním paláci. 

Kolik jste jich dnes prodal?

Asi dvacet. Každý za stovku. A jeden za čtyři stovky.

Kolik stojí jeden vyrobit?

Černobílý tisk vyjde většinou asi na třicet korun.

Jsou pro vás ziny ideální způsob prezentace, nebo spíš způsob vynucený módou?

To už jste mi vnutil obě odpovědi. Když jsem se před pár lety dozvěděl, že ziny existují, nevěděl jsem, že je to nějaká móda. Líbilo se mi to. S kamarádem jsme ve dvou udělali split-zine. Spíš šlo o tu zábavu, když jsme to vyráběli, než že to někomu prodáme.

A teď?

Asi to je ten nejlepší způsob. Co je totiž ten další způsob? Dělat výstavy? Nejen Praha je výstavami zahlcená. Většinou jsou trapné. Přijdeš do Berlínského modelu nebo do City Surferu, kde visí jedna věc, kolem stojí lidé a pijí pivo. Všechny tyhle výstavy jsou nudnější než kterýkoli koncert. Přijde mi to nicotné.

Jak zine vzniká? Z fotek z poslední doby, které se nashromáždily, nebo je to koláž na nějaké téma?

Většinou naskenuji všechny vyvolané negativy. Pak je mám uložené ve složkách v počítači. Už když skenuji, většinou vím, co použiji. Pak to z složek v počítači poskládám jako z takových šuplíků. Třeba tenhle letní zine jsem vybral a poskládal zhruba z dvaceti negativů.

Fotografie jsou většinou černobílé, často za použití blesku, lidé jsou snímaní zblízka. Je v tom inspirace nějakými jmény?

Samozřejmě vnímám lidi jako Garry Winogrand nebo Diana Arbusová.

Fotografie ve vašich zinech působí dojmem, že máte aparát neustále s sebou, jste ve střehu, zaznamenáváte náhodné situace.

Líbí se mi, co říká Kolář. On situace vidí pořád, ale ne vždycky má odvahu nebo vnitřní nastavení do nich vstoupit. Mám to samé. Někdy něco vidím, ale nemám ten fotografický mód. Nicméně foťák mám v kapse vždycky. Je tu ale riziko, že se z vás stane neurotik. Třeba právě Winogrand se dopracoval k diagnóze. Jen pořád dál fotil, už ho ani ho nezajímaly výsledky, zbyla spousta nevyvolaných negativů.

Co je poslední silná situace, kterou jste viděl a vyfotil?

Minulý týden jsem vyvolal asi deset filmů a jednu fotku jsem si pamatoval. V Praze v zimě moc nesněžilo, ale jeden den sněžilo hodně. U Národního divadla stála nějaká holka a dívala se, jak ten sníh padá. Byla to taková romantická situace.

Teď se chystáte o USA na stáž. Co tam budete dělat?

V Americe v 80. letech vznikly pro punkovou a hardcorovou scénu malé labely, kde si kapely vydávaly své desky. Na podobné etice i estetice vznikla i úzce zaměřená vydavatelství zaměřená na fotografické ziny. Ekvivalent u nás neexistuje, i když tu jsou tu nezávislá knihkupectví jako Rekomando nebo Page Five. Jedno takové vydavatelství je v Los Angeles se jmenuje Hamburger Eyes a vede ho Ray Potes. Jedu k němu na léto na stáž.

Jak jste se dali dohromady?

Poslal jsem mu mail. Vůbec se mi neozval. To jsem ještě neměl tak dobré věci. Pak jsem napsal znovu a ozval se po třech měsících, že je to super. Dělá takový internetový supermarket malých vydavatelů, jako jsem i já.

Většina mladých fotografů se většinou živí reklamou a vedle toho dělá vlastní tvorbu. Jak se živíte vy?

Třeba jsem dělal rok ve fotolabu. Přijímal jsem věci, co si lidé chodí nechat vyvolat. Občas jsem viděl hodně divné věci. Měl jsem ty fotky krást a udělat z toho nějaký projekt. Jenže jsem myslel, že tam budu déle. Třeba chlápek si nechal tisknout fotky, jak stojí v obřích gumákách, co se v nich chodí na ryby. Pak tam byla v těch gumácích jeho manželka. Byli v řece. Pak byli v gumákách doma - a už byli vysvlečení.

Máte tady spoustu zinů, ale tenhle je rozsahem už spíš kniha a není na prodej. Můžete o něm něco říci?

Jmenuje se Zero Years - jsou to nultá léta, kdy jsem ještě bydlel v Ostravě a nepovažoval jsem se vůbec za fotografa. Bylo mi osmnáct a chodil jsem na filosofii. Byla tam spousta kapel a já jsem zrovna taky začínal hrát na kytaru. Ve škole jsem potkal Orla (frontman skupiny Planety – pozn. red.) a další lidi, kteří pak vytvořili label Mamamrdamaso. Ty akce a kapely byly výjimečné, přesahovalo mě to, zároveň se to odehrávalo v Ostravě, takže spousta se jich rozpadla dříve, než je měl šanci kdokoli vidět. Skupiny jako Plešatá zpěvačka, Vincent Vega, Tremolo a další. Chtěl jsem to všechno nějak zdokumentovat. Věděli jsme už tehdy, že to je důležitý moment.

Ale vyšly až nyní…

Až když už jsem v Ostravě dávno nebydlel, přestěhoval se do Prahy a začal chodit na FAMU, tak jsem ve škole vedoucí ateliéru Lucii Nimcové ukazoval nějaké fotky z té éry. Ptala se, jestli mám z té doby archiv. Našel jsem igelitku se slepenými negativy. Jak jsem ty fotky pět let neviděl, najednou jsem tam našel smysl. Je to kompilace z té doby viděná novým pohledem. Na webu je k tomu i výběr hudby těch kapel. Dnes už ty neexistují, ale někteří ti lidé založili nové -  z nichž některé vydávají na pražském labelu Silver Rocket.

Nevím, jak to říct jinak. Vaše fotografie v sobě mají jakousi divnost…

Ale co ta divnost je? Byl jsem na workshopu ve městě Arles s francouzským fotografem Antoinem d'Agatou. Byl tam jeden kluk, který se věnuje pouliční fotografii. Dokázal za den udělat třeba dvacet divných temných fotografií; pomohl tomu v počítači, někdy ty situace byly naaranžované. D'Agata se ho ptal: O čem ty fotky ale jsou? Tam jsme si všichni uvědomili, že divnost pro divnost je prázdná.

Takže chcete, aby zároveň byly autentické -  jako třeba vaše fotky ze šipkařského turnaje.

Autenticita je důležitá. Ale není to něco, s čím se dá mávat nebo to zdůrazňovat.

Jak vůbec série vznikla?

Na předměstí Berouna jsem čekal na klíče od temné komory, kterou tam FAMU má. Měl jsem pět hodin času. Byla tam malá hospoda a v ní začínal šipkařský turnaj. Pil jsem tam pivo a věděl, že to musím nafotit. Vyhlídl jsem si borce, o kterém jsem tušil, že mě uvede do situace, a přesně tak se stalo. Takový týpek s ledvinkou a mulletem. A on zařval: „Tady ten kluk je z FAMU a bude nás teď fotit!“ To nastavilo tu situaci a mohl jsem k nim blízko. Kdybych začal prostě fotit, tak by to asi nešlo.

Většina zinů, které jsou tady k vidění, je plných grafiky. Znáte dalšího fotografa, který dělá ziny jako vy?

U nás nevidím vlastně nikoho, snad kromě Petra Hlaváčka, který mě to naučil. Ten se ale odstěhoval do Berlína. Ve škole to nikdo ze spolužáků nedělá. A takoví ti známější fotografové jsou na to asi už moc „velcí“.

Vaše věci mi něčím připomínají fotografa Mika Brodieho, který jezdil nákladními vlaky po USA, dokumentoval život lidí na cestě. Z těch fotek udělal knihu, která se stala senzací. Pak toho nechal. Dnes má garáž, kde opravuje auta, a nefotí.

To mi přijde super. Prý 80 procent lidí po škole přestane mít umělecké ambice.