Spotlight: Vítěz Oscarů je nejlepší film o novinařině

Stal se malý zázrak, snímek Spotlight dostal Oscara za nejlepší film roku. Zázrak je to proto, že je svým způsobem film antioscarový. Složitý a temný příběh, pomalé tempo vyprávění, víc slov než akce a téměř žádné srdcervoucí scény. I kdyby se však Spotlight nestal nejlepším titulem roku, byl by to nejlepší, či přesněji nejrealističtější film o novinařině, jaký byl kdy natočen.

Vzhledem k tomu, že vychází ze skutečného a velmi dobře známého případu, dovolím si na následujících řádcích odhalit z děje víc, než bývá zvykem - takže pokud nechcete vědět nic, co by vám prozrazovalo zápletku, nečtěte dál.

Jak to bylo

Novináři nejsou supermani, i když Clark Kent jím byl. Dokonce ne každému žurnalistovi se podaří odhalit něco takového jako skutečným novinářům Bobu Woodwardovi a Carlu Bernsteinovi v kauze Watergate. Film Spotlight ale ukazuje, že svým způsobem každý novinář může objevit a popsat něco zásadního, aniž má na začátku k dispozici šokující informace od zdrojů vypovídajících v přítmí podzemních garáží.

Snímek vypráví skutečný příběh, který se odehrál na začátku nultých let našeho století. Redaktoři deníku Boston Globe dokázali díky pečlivé práci svých redaktorů a redaktorek odhalit, že desítky (a později se ukázalo, že stovky) kněží sexuálně zneužívají děti, a to za tichého souhlasu představených církve.

Film nás přivádí do okamžiku, kdy do redakce přichází nový šéfredaktor Marty Baron. Toho v Boston Globe zaujal sloupek popisující práci právníka, jenž u soudu žaloval místního kněze, který se měl dopustit sexuálního zneužívání desítek dětí. V textu stálo, že se asi nikdo nedozví, jak to bylo ve skutečnosti, protože informace, které u soudu zazněly, jsou tajné. Šéfredaktor na redakční poradě oznámil, že takhle to nemohou nechat a že mají zjistit, jak to opravdu bylo.

Boston Globe má investigativní tým, kterému se říká Spotlight. Tvoří ho šestice redaktorů, kteří mohou na jednom tématu pracovat tak dlouho, jak je zapotřebí. Právě ten  dostane za úkol téma rozkrýt. Nikomu se do toho zpočátku nechce, protože Boston je silně katolické město a většina členů investigativního týmu se rovněž hlásila ke katolické církvi. Nový šéfredaktor ale trval na svém a rozhodl, že je třeba klidně se soudit, aby byly veřejnosti k dispozici informace, jež zazněly při přelíčení s knězem.

Fascinující na filmu je, že nevykresluje barvotiskový příběh a nesnaží se ho přibarvit dramatickými scénami, které snímky o novinářích tak milují. Redaktoři tu nejsou ohrožováni na životech, nejsou zastrašováni tajemnými agenty či jinak pronásledováni. Po celou dobu se potýkají jen se svými limity. Ať už časovými, emocionálními či prostě jen s tím, co je v lidských silách dokázat. Stejně tak čelí tlaku okolí, jestli je správné kvůli excesům poškodit tak váženou instituci jako katolickou církev. Takhle přesně novinařina vypadá. Spousta rešerší, schůzek, klepání na dveře, odmítání, slepých cest, pocitů vyhoření a nepochopení od části veřejnosti.

Novináři z Boston Globe – mluví o tom i v rozhovorech, které byly po premiéře filmu publikované – popisují, jak bylo pro ně těžké psát o obětech tak brutálních trestných činů. Navíc, a to rovněž film zachycuje, byli nuceni obětem vysvětlovat, že jejich věta „byl jsem obětí sexuálního obtěžování“ nestačí. Aby veřejnost pochopila hloubku problémů, musejí popisovat do detailů, co se jim dělo. Novináři tak vlastně nutili oběti, aby si znovu procházely šílenými zážitky, jež v sobě někteří z postižených tutlali desítky let. A teď se báli, jakou reakci to vyvolá u sousedů, kamarádů a příbuzných, že až se jejich jméno objeví v novinách.

Tón filmu je přitom až dokumentaristický. Nemáme z novinářů dojem, že páchají dobro; prostě dělají svou práci. Jsou chvíle, kdy jsou z nich cítit emoce, ale většinou spíše vypadají jako odměření profesionálové, které žene i touha být první se sólokaprem. Nejednou také musí porušit etická pravidla, či dokonce zákony. Třeba když jeden z novinářů zjistil, že nedaleko jeho domu žije jeden z násilníků, ale několik měsíců nemohl sousedy varovat, protože by tím ohrozil pátrání redakce.

Oběti jako hrdinové

Film Alana J. Pakuly Všichni prezidentovi muži (1976) ukázal význam investigativní novinařiny, která stojí na prolamování tajných informací a zdrojích v nejvyšších patrech tajných služeb či státní správy. Spotlight ukazuje význam investigativní novinařiny, na jejímž začátku není žádná exkluzivní informace, ale jen vědomí, že společnost má právo vědět, „jak to je“.

Dnes kauzu hodnotíme podle toho, že víme, jak dopadla. Ale vše mohlo skončit i jinak. Kdyby soud nepovolil novinářům přístup do případů, které se projednávaly bez přítomnosti veřejnosti, skončilo by pátrání hned na začátku. Stejně tak by se případ nikam neposunul, kdyby oběti trestného činu nenašly odvahu vypovídat.

Tyto oběti jsou vlastně největšími hrdiny celého příběhu. A ačkoli se mnohdy dočkaly kritiky, že poškodily katolickou církev a raději si to měly nechat pro sebe, většinou svoji výpověď zpětně popisují jako osvobozující. Nejenže konečně mohly mluvit o svém traumatu, ale především zjistily, že to nebyla jejich chyba: že šlo o svým způsobem organizovaný útok, kterému jako děti nemohly čelit.

Z pohledu novináře je třeba ocenit linku, která pro příběh není nejpodstatnější. V jednu chvíli se totiž ukáže, že šéf týmu Spotlight měl informace o zneužívání dětí k dispozici už před mnoha lety: dostal totiž seznam dvaceti kněží, kteří se měli dopouštět sexuálního obtěžování, ale nevěnoval tomu tehdy větší pozornost.

Není tu přesně řečeno proč - mohla zafungovat autocenzura, nebo možná jen podcenění tématu, každopádně to celý příběh skvělých investigativců staví do roviny lidského díla, které je vždy plné omylů, pochybností a nedostatků.  A neměl by zapadnout ani postřeh někdejšího skutečného šéfa týmu Spotlight Waltera Robinsona (hraje ho Michael Keaton): „Z naší práce vyplývá jedna lekce pro všechny novináře: každá ikonická instituce potřebuje kontrolu.“