Jak byla Vídeň nadšená ze Starých mistrů podle Pařízka

Kdo by snad čekal, že se zde potká s referátem o festivalu světla Signal, ten se s ním zde nepotká. O vzrušujících nocích, kdy Prahou o minulém víkendu korzovaly davy místních i dojíždějících fanoušků pohyblivých hlasitých obrázků, mohu jen říci, že nemám rád davy a v noci upřednostňuju ticho a tmu.

Pročež jsem raději odjel do Vídně. V neděli zde měli ve Volkstheateru premiéru Staří mistři Dušana D. Pařízka - a jak se následující dny v tisku ukázalo, přijetí měli Alte Meister excelentní nejen ten večer, ale i v redakcích. Rakušané pochopitelně mají tu nevýhodu, respektive výhodu, že neviděli Pařízkovy Staré mistry před deseti lety v Komedii. Takže byli nyní celí odvázaní z toho, z čeho jsme byli už my - totiž že režisér Bernhardův předposlední román přepsal z monologu v dialog mezi fatalistickým intelektuálem a smířlivým kustodem.

Ale odvázaní byli právem, koneckonců Kunsthistorické muzeum, ve kterém se děj odehrává, stojí jen kousek od divadla, takže věděli ještě líp, o čem se tu mluví. A hlavně v Rakousku nedávno proběhly regionální volby, kde dost zásadně posílili populisté ze Svobodné strany, a hra v duchu bernhardovských litanií pojednává hodně právě o náckovství, které – jak aspoň míní autor - z téhle země asi jen tak nevyprchá.

O Vídni se říká, že divadlem doslova dýchá. S čímž teď můžu jenom souhlasit, protože takovouhle premiéru jsem ještě neviděl. Všech 970 míst bylo až na výjimky obsazených a Lukasi Holzhausenovi s Rainerem Galkem viselo publikum na rtech. Nemůžu říct, že bych se svou němčinou onu hodinu a tři čtvrtě všemu rozuměl.

Co ale říci můžu, je to, že energii to mělo strhující, takže jsem všemu rozuměl, i když nerozuměl. Jestli je to tedy srozumitelné. Aplaus byl velký, bouřlivý a spontánní. Což přitom není samozřejmost, když se něco Vídeňákům nelíbí, premiérové představení klidně vybučí. V neděli místo toho nekonečně aplaudovali jak hercům, tak Pařízkovi s Kamilou Polívkovou, která k Mistrům dělala kostýmy.

Zajímavé je, jak ve Volkstheateru přistupují k divákům po premiéře. Herci je pozvou do Rudého baru (jaká taky jiná barva, když je to levicové divadlo), tady se jim spolu s celým inscenačním týmem pěkně představí a poděkují za účast. A pak si s nimi do noci povídají; odbory neodbory, divadlo se zavírá, až to všechny přestane bavit. Já si povídal mimo jiné s Ivanou Uhlířovou, která sem přijela tak jako pár dalších starých známých z bývalé Komedie. Zrovna se chystala na konkurz do mnichovského divadla Kammerspiele, protože už ji nebaví hrát v Česku, respektive se jí nechce kvůli obživě hrát v přiblblých divadlech a ještě přiblblejších seriálech. V konkurzu nakonec uspěla, k čemuž jí tímto gratuluji. Viel Glück in München!

Místo obhlídky galerií jsem se šel ve Vídni projít kolem Dunajského kanálu. Takhle na podzim to samozřejmě nevyzní, ale v létě to tu musí vypadat jako na pražské Náplavce. S tím rozdílem, že tahle Náplavka je o dost kilometrů delší než těch pár set metrů kolem Palačáku. Mají tu pláže, loď s bazénem, dokonce i roztomilou budku s automatickou půjčovnou běžeckých bot. A hlavně všechny zdi poseté graffiti. V Praze by je čety myčů za statisíce pravidelně odklízely do Vltavy, ve Vídni se jimi chlubí. Oblast Dunajského kanálu totiž radnice vyhlásila už před jednadvaceti lety za jednu z legálních graffiti zón v rámci akce Vídeňské zdi.

Jak k tomu na stránkách projektu říká tehdejší i dnešní starosta Michael Häupl: „Zavázali jsme se ke kulturní rozmanitosti, kulturní otevřenosti, k povolování a umožňování.“ Líp to prostě nepřeložím. Je pravda, že těch graffiti je podél kanálu mnohem víc než na radnicí vymezené ploše 120 metrů. Ale z toho si tu hlavu nikdo nedělá, pěkné je to celé. A jak je na snímku vidět, tak i aktuální.

Aktuální je i výstava Pokoje 4, která v pátek začala v Cihelné ulici. Kousek od Karlova mostu tak znovu na týden ožívá palác, který tu vybydleli úředníci - a jiní úředníci zase nedokážou najít peníze na jeho rekonstrukci, tak to tu radši celé chátrá. Tedy s výjimkou Pokojů, které zvou mladé umělce, aby objekt rozžili. Tentokrát jde o 44 ateliérů z vysokých škol včetně umprumáckého ateliéru Architektura IV, který už se – jak vidno – chystá na blížící se zimu

Hynek Martinec se zase nejspíš chystá na smrt. Soudím tak alespoň podle jeho výstavy Intellectual Properties, která ve čtvrtek začala v Galerii Václava Špály. Více se o ní brzy dočtete v tištěném Respektu, nicméně už teď musím říci, že je to výstava pro momentální dny velmi vhodná, pokud jste tedy příznivci chmurných podzimních nálad. Obraz na snímku se jmenuje 33 let Armagedonu, což pravděpodobně odkazuje k věku zanedlouho pětatřicetiletého malíře, neboť malba je již dva roky stará.

Kde jinde zakončit naši procházku než tradičně ve Vršovicích. V bistru Zenit v pravidelném cyklu veřejného vaření místních staro- i novousedlíků tentokrát došlo na Krištofa Kinteru. Se svými dcerami připravil dle receptu své prababičky květákové placky, které - jako nejen vynikající sochař, ale též kuchař - servíroval nejprve na talířích a posléze i vzduchem. To už ale děti naštěstí šly spát. A my půjdeme taky, dobrou noc.