Můj první milion

Je nedělní ráno. Když jsem zhruba před rokem vyplňovala přihlášku do soutěže Můj první milion se svým bláznivým nápadem změnit se z usměvavé ekonomky na mateřské v ještě usměvavější malířku a spisovatelku, bylo mi vše jasné. Když vyhraji, budu se někde na pláži houpat v síti, popíjet koktejly a sbírat inspiraci.

Během jednotlivých kol soutěže, kdy jsem svůj záměr musela podrobně sepsat, obhajovat před porotou a začít realizovat, se ukázalo, že to s těmi koktejly nebude tak horké. Při kuropění a čtvrtém hrnku kafe jsem zuřivě psala scénáře pohádek a kromě roztomile oslintaného ramene od dětí můj oděv a dříve voňavé vlasy začaly zdobit i nejrůznější fleky od barev. Bylo tedy jasné, že jsem se vydala správnou cestou a v důchodu si nebudu muset vyčítat, že jsem nešla za svým snem. Soutěž jsem vyhrála. Při všem tom frmolu, jsem však přehlédla, že výhru tvoří „jen“ část milionu a zbytek mám vydělat! A za rok mám před sálem plným lidí povyprávět, kam jsem svůj projekt posunula. To by vybičovalo k akci i toho největšího flegmatika.

Je tedy neděle ráno a já stojím u okénka na poště a studuji nejvhodnější tarify balíčků do Austrálie, USA a Británie. Vypisuji podací lístky a prosím paní za přepážkou, aby balíčky co nejvíce polepila nálepkami typu „fragile“, „par avion“ a lupla tam i nějakou hezkou známku, ať zákazníci vidí, že je to děláno ručně a s láskou, a napíší mi pěkné posudky. Dobré review znamenají více sledovanosti, více prodejů a ty znamenají ještě více sledovanosti a právě ta mě už několik týdnů drží na exkluzivním místě mezi několika nejsledovanějšími z 5,7 tisíce umělců z 98 zemí světa v britské on-line galerii ArtFinder.com.

Z pošty letím domů ověřit, zda mě z mé exkluzivní pozice na titulní straně nevytlačil nějaký malíř z Dillí nebo Casablanky. Ufff! Propadla jsem se o jedno místo, ale ještě jsem tam. Ufff! Uf! Uf! To je adrenalin! Rychle do galerie nahrát další obraz a rychle k plátnu domalovat rozdělaný obraz. Děti vedle mě chvíli vybarvují mými luxusními barvami své dvanácté zajíčky. Je obtížné jim vysvětlit, že mají používat vodovky, když máme doma plný kufr tak krásných tub s barvami.

Než si vyřeším telefonát, domalují děti na můj téměř hotový obraz velké, usměvavé sluníčko. „Podívej, jak se povedlo,“ běží mi dílo ukázat. Mám na moment pocit, že mě skolí mrtvice. Vím ale, že je to moje chyba, a navíc se cítím provinile, že jsem to nebyla já, kdo dnes ráno cukroval palačinky. Pokládám telefon, rozdávám dětem plátna a vysvětluji jim, že si každý budeme malovat svůj vlastní obrázek. Upřímně, není to úplně poprvé, co mé obrazy získaly podobnou podmalbu. Kdyby se tím někdy zabýval kunsthistorik, tak podle různých domečků a hlavonožců pečlivě ukrytých pod hlubokou vrstvou barvy, bezpečně rozpozná originál od padělku. Věřím, že Rembrandt by to řešil stejně jako já. Do galerie dnes nahraji raději nějakou fotku z hor, sice se neprodá, ale zvýší sledovanost. Cítím, jak pragmatismus plíživě ohlodává další z mých hodnot. „Kde jsou ty nádherné výlety do hor?“ ptám se s povzdechem a v následující vteřině s vytřeštěnýma očima zjišťuji, že mi z plochy počítače zmizela pracovní složka „galerie“. To nemůže být pravda! „Udělal jsem ti v tom pořádek,“ ozývá se manžel z kuchyně. Připravuje večeři, nelze se na něj zlobit. Připojuji přenosný disk, na kterém je jediná složka s názvem „Hančin nesetříděný počítač“. Ujišťuji se, že se stále držím na titulní straně galerie, a vím, že si budu večer místo koktejlu míchat kávu s mlékem. Soutěž Můj první milion mě zkrátka donutila jít pevně za svým snem. Teď už mi jen zbývá vydělat ten první milion.