Chci jen klid a budoucnost pro svoje děti

Pomalu otevírám oči a probouzím se ze sna, nechci vzpomínat na to, co se mi zdálo, ale nechci se ani probudit. Nevím, co pak budu dělat. Stan nade mnou stále stojí, dnes přes noc nepršelo, ani nefoukal vítr. Aspoň to.

Moje jméno je Mahmoud, pocházím ze Sýrie, ale teď jsem kdesi v Řecku, v místě, kterému říkají Idomeni. Přišel jsem sem na cestě do Německa, ale pak mě nepustili dál. Jsem uprchlík, ale už nevím, kam mám utéct.

Moje rodina ještě spí, takže se zvedám a jdu vykonat ranní hygienu na nejbližší záchody. Ty přenosné krabice jsou mi odporné, otevírám vždy dveře jen dvěma prsty a když do nich vstupuji, snažím se vždy na co nejdéle zadržet dech. Sice je čistí každý den, ale při tolika lidech to stejně nestačí. Nejhorší jsou děti, vždycky vylezou na prkýnko a zašpiní ho. Co nejrychleji vykonám potřebu a jdu se opláchnout do umývárny. Čekám na řadu a bavím se přitom se sousedy. Je nás tu pár rodin, co se mezi sebou známe. Máme stany kousek od sebe, natáhli jsme si tak mezi nimi plachtu proti slunci. Taky jsme si vykopali jámu na oheň, kde si vaříme čaj a jídlo.

Většinu času trávím tam. Nechodím daleko do kempu, protože mám strach, že se mi zatoulají děti, nebo nám někdo něco sebere. Mám tři děti a moje manželka je těhotná, takže na ni teď musím dávat pozor. Říkali mi, že je kdesi v kempu kulturní centrum, kde bych se mohl učit jazyky, ale nemám na takové věci čas. Musím se starat o rodinu. „Musím se o ně postarat.“ Tahle myšlenka mě udržuje v chodu, když nevím, co dál.

Pamatuju si ještě dobrý život, kdy jsem měl svůj obchod a lidé mě znali široko daleko. Měl jsem respekt a moje rodina si žila dobře. Teď o mě neví nikdo, jsem jeden z mnoha.

Pamatuju si ještě dobrý život, kdy jsem měl svůj obchod a lidé mě znali široko daleko. Měl jsem respekt a moje rodina si žila dobře. Teď o mě neví nikdo, jsem jeden z mnoha, jeden z tisíců, co tady sedí v blátě, a moje děti už dva roky nebyly ve škole. Snažím se jim to vysvětlit – lidem, kteří sem do kempu chodí. Všem těm novinářům a dobrovolníkům, co neustále pobíhají kolem. Snažím se jim vysvětlit, v jaké jsem situaci, ale oni mi vždy jen odpoví, že špatně jsou na tom všichni, a jdou dál. Zastavuji je každý den a každý den jim vysvětluji, že mám děravý stan, zatéká do něj a mé děti spí v mokrých dekách. Oni jen opakují, že někdo nemá stan vůbec a že se ke mně vrátí později. Znám jednoho mladíka, který je sám a stany dostal už tři. Pak je prodal za 20 Eur. Nechápu to.

Pořád sem chodí, fotí si nás a ptají se na různé věci, ale nic se nemění.

Pořád sem chodí, fotí si nás a ptají se na různé věci, ale nic se nemění. Vůbec nic se nemění, stále jsme tu, už skoro tři měsíce, a hranice pořád zůstávají zavřené. Přece je musí otevřít, ne? To je jediná naděje, která mi zbývá. Proto s rodinou zůstáváme tady v Idomeni. Kdyby je náhodou otevřeli, abychom mohli pokračovat dál. Mám strach, že když půjdeme do armádních kempů, všichni na nás zapomenou. Nebude tam nikdo, žádná media, žádní dobrovolníci a všem bude jedno, co se s námi stane. Tady jsme aspoň na očích. Svět s tím přece něco musí dělat, ne? Nevím, nevím, co si mám myslet a čemu mám věřit. Policie chce vyklidit kemp a někteří lidé říkají, že tohle místo se nikdy nezlepší,  že bych měl jít do oficiálního kempu. Jiní zas tvrdí, že se brzo hranice otevřou. Každý týden je tu nějaká nová zpráva. Kdybych věděl jasně, jak to bude, byl bych klidnější. Tahle nejistota mě zabíjí.

Často si říkám, že bych byl radši zpátky v Sýrii. Tam tě zastřelí jen jednou, ale tady umíráš pomalu každý den. To věčné sezení a nemožnost s cokoli udělat a vzpomínky… Vzpomínky na zvuk bomb v dálce, na roztrhaná těla, na poslední záchvěv motoru, když nám selhal ve vlnách. Nechci na ty věci myslet, ale pořád se mi vrací. Vrací se mi při tom neustálém čekání, jemuž se v kempu nelze vyhnout. Čekáme ve frontě na jídlo, čekáme ve frontě na oblečení, čekáme na to, až nám někdo přijde opravit stan a samozřejmě čekáme na to, až se otevřou hranice. Rád bych s tím, něco dělal, ale nevím co. Možná je to moje chyba. Měl bych být aktivnější. Někteří si udělali stánky s občerstvením, někteří kšeftují a cigaretami, někdo chodí učit do školy. Já jen sedím a čekám. Tak jako většina z nás.

Občas si přeju, aby všichni vypadli, přestali nám cpát polívku a deky a místo toho nás nechali žít jako lidi. Nepotřebujeme tyhle milodary, potřebujeme šanci a nový život.

Ale dost přemýšlení, už je odpoledne a je čas si jít stoupnout do fronty na šorbu. Dobrovolníci nám vaří polévku každý den. Vždycky vjedou s džípem do tábora a všechna děcka se ženou za nima a řvou: „Šorba, šorba!“ Někdy tu polívku už nemůžu ani vidět, natož si ji dát k večeři. Občas si přeju, aby všichni vypadli, přestali nám cpát polívku a deky a místo toho nás nechali žít jako lidi. Nepotřebujeme tyhle milodary, potřebujeme šanci a nový život. Ale v hloubi duše jsem vděčný za to, že je tu aspoň někdo, kdo se o nás zajímá. Hrají si s dětmi, večer pouštějí hudbu, občas nás přijdou navštívit. Udělám jim místo u nás ve stanu a nabídnu jim čaj. Zapálíme si cigaretu. Rád je hostím. Chci jim také něco dát, něco jim nabídnout na oplátku, ne být jen na straně, která přijímá. A je příjemné mít nějaké rozptýlení, někoho, komu můžu vyprávět. Neumím moc anglicky, ale přesto jim vyprávím. Potřebuju se vypovídat a potřebuju, aby mě pochopili. Vždycky doufám, že přijde někdo, kdo to pochopí, něco udělá a změní naši situaci. Jednou tu byla doktorka ze Švýcarska. Říkala, že zařídí papíry a vezme celou moji rodinu do své země, ale pak odjela a už se nevrátila. Třeba se ještě vrátí. Inshallah.

Už se připozdívá, vyrazím ještě s mladším synkem opodál na pole. Udělal jsem mu draka z roztrhaného stanu a půjdeme vyzkoušet, jestli bude létat. Vítr je na to dnes silný dost. Děti ho milují, vždycky pouštějí draky, ale já mám obavy o náš příbytek. Kéž je dnes klidná noc, žádný vítr, žádný déšť, žádné potyčky. Jsou to vždycky mladíci, kdo je vyvolává, blázni. Neví, co dělat, tak se perou. Ale já už mám rodinu, nemůžu si dovolit žádné problémy. Chci jen klid a budoucnost pro svoje děti.

Kéž je dneska klidná noc a kéž zítra otevřou hranice. Inshallah.

Text vznikl na základě rozhovorů s uprchlíky v Idomeni.