Podobali se husité Islámskému státu?

Na odiv stavěná „ta pravá“ víra, chiliastické představy o konci věků, obrazoborectví, exaltovaně předváděné násilí. Přemýšlím o tom od Husova červencového výročí, kdy jsem si říkal, jestli tu zřetelnou podobnost mezi některými charakteristikami agresivní fáze husitského hnutí a Islámského státu nepojmenuje někdo povolaný. Alespoň pokud vím, nestalo se tak.

Rozumím tomu, že podobné aktualizace vždy hrozí ahistorickou násilností, přesto mi ono souběžné vzývání Husových následníků, „průkopníků lidové demokracie“, a stejně intenzivní zděšení nad surovostí islamistů přišlo až příznačně nereflektované.

Pokud bychom se přesunuli dejme tomu do Francie 15. století, viděli bychom společnost mimořádně vyspělou, ale v mnohém také zpohodlnělou, „zkaženou“ a nemorální. Což se i tehdy velmi řešilo, nejen v Betlémské kapli a na Kostnickém koncilu. A v téže době kdesi za východní hranicí onoho civilizovaného světa vznikne náboženské hnutí, které tu zkaženost světa kritizuje a rozhodne se nežít podle zákonů lidských, ale Božích, vytvořit cestou meče vlastní stát, který se zkaženosti světa zřekne, i kdyby to měl být poslední boj před koncem tohoto světa. K tomu nemá žádnou úctu, proto ničí obrazy, kostely a kláštery a zabíjí bez slitování ty, kteří novou jedinou pravdu nechtějí přijmout.

Jediný rozdíl je v tom, že ta východní hranice civilizovaného světa tehdy byla blíž a těmi nesmiřitelnými vrahy zkaženosti nebyli lidé jiné víry, ale husité kacířsky popírající základy katolicismu. Metody informační války tehdy i teď byly v podstatě shodné. Surovost, o níž si budou lidé vyprávět, ať už to bylo upalování „nevěřících“ ve stodolách nebo oblíbený Žižkův kousek, zabití kněze s monstrancí v čele průvodu žádajícího o slitování. Opakovaně takové utloukl ranou palcátem, aby bylo jasné, že s takovými on žádné kompromisy neuzavírá. Jaký je rozdíl oproti dnešním videím s uřezanou hlavou?

Na toto srovnání můžeme mít velmi různé názory. Od toho, že jde o povrchní analogii, po uznání, že na tom možná něco je, ale co z toho plyne? Pár zajímavých otázek to srovnání nastoluje.

Za prvé zvláště v Čechách je dobré si uvědomit, jak zásadně se může lišit pohled na nějaké sociální hnutí zevnitř a zvnějšku. Francouzi či Němci asi oba ty fenomény mohou hodnotit jako srovnatelné projevy necivilizovaného barbarství. Ale my? Skoro bych se vsadil, že ti, kteří nedávno v centru Prahy s pravicí na srdci poklekali v odporu proti islamismu, jsou stejně intenzivně hrdí na husitství a považují ho za úhelný kámen české historie. Náhled na rozpornost takového chování se u nich nejspíš předpokládat nedá.

Za druhé se zdá, že podobná hnutí mívají podobné příčiny i projevy. Pocit nespravedlnosti, odstrčenosti a ztráty smyslu života. Tedy pocitu, že se účastním něčeho, co mě přesahuje. To hrálo v počátcích husitství obrovskou úlohu. Byla to vzpoura odstrčených v zemi, která přestala fungovat. A ony stovky a tisíce Evropanů, kteří utíkají pomáhat Islámskému státu, se nedají svést jen to, že je tam „násilí a ženy zdarma“. Velmi často jde právě o pocit smyslu, poslání, byť si o něm můžeme myslet své. Být na dávkách či v podřadném zaměstnání na předměstí Paříže či Göteborgu, byť jde o snesitelný životní standard, nebo se vydat na cestu do království Božího, to prostě jsou jiné životní perspektivy.

A za třetí poznámka z našeho středoevropského hlediska pozitivní.  Husitství rozložily vnitřní kompromisy. Bezuzdné násilí se nedá páchat donekonečna. Čím větší je území, jímž se ho snažíme ovládnout, tím rostou názorové různice a vnitřní rozpory. Husité se, pokud jde o šíření víry, vzmohli na pár plenících „spanilých“ jízd, při nichž je ale nikdo jako věrozvěsty nevítal. A poraženi byli souvěrci, kteří už měli po patnácti letech onoho násilí ve jménu Božím plné zuby. Takže musíme doufat, že to tentokrát nebude trvat o mnoho déle.