Vyhraje Hillary Clinton, padne Angela Merkel a Británie nevystoupí z EU

Život není vždy úplně takový, jaký si ho člověk představoval. Švédská vicepremiérka za stranu zelených si například určitě nepředstavovala, že právě ona, tedy zástupce proevropské strany obhajující práva menšin, bude ohlašovat konec svobodného pohybu přes hranice, obnovení hraničních kontrol a drastické omezení přijímání uprchlíků do země. Asa Romson se tak v průběhu tiskové konference nakonec rozplakala.

Švédsko totiž obnovilo kontroly na hranicích s Dánskem.Mezi oběma zeměmi od pondělí nejezdí přímé vlaky, cestující musí přesedat a vykázat se platnými doklady, totéž platí pro cestující na trajektech a v autobusech. Krok je reakcí na příliv uprchlíků a naprostým zvratem v postoji Švédska, jehož premiér Stefan Löfven ještě před čtyřmi měsíci prohlásil, že “Evropa, kterou miluje, nestaví překážky do cesty lidem, kteří utíkají před válkou”. Švédsko také vloni přijalo 163 000 žadatelů o azyl, což je vzhledem k jeho velikosti více než Německo.

Na švédský krok se zpožděním jen několika hodin reagovalo Dánsko a zavedlo podobné kontroly na hranicích s Německem. “Nový švédský požadavek kontroly dokladů představuje vážné riziko, že se například v Kodani a jejím okolí začne v krátké době hromadit velké množství přistěhovalců, což může ohrozit veřejný pořádek a bezpečnost,” vysvětlil dánský premiér Lars Rasmussen, proč se začalo kácet domino. Dánské opatření má trvat pouze deset dní, ale je ho možné prodloužit.

Mezi Švédskem a Dánskem se díky mostu Øresund běžně dojíždí za prací, Švédové i Dánové jsou zvyklí žít na obou stranách hranice, jejíž přítomnost dávno nepociťují. Cesta z Malmö do Kodaně trvala zhruba třicet minut, kontroly na hranicích ji teď prodloužily o tři čtvrtě hodiny, tedy o více než dvojnásobek. “Skandinávský ideál společného života, kdy si každý může svobodně cestovat, je pryč,” cituje Guardian jednoho z Dánů, který pracuje v Kodani a žije s rodinou v sousedním Švédsku.

Věštění budoucnosti je ošemetná záležitost, byť by to bylo jen na rok dopředu. Přesto se ještě v prvním lednovém týdnu podívejme, co nás příští rok čeká podle Financial Times. Britský deník klade svým komentátorům konkrétní otázky a také dodává, že vloni se nejvíc spletl právě v nich: nikdo z jeho expertů nepředpověděl například vlnu islamistického terorismu v Evropě nebo ruské vojenské operace v Sýrii, protože se jich na to nikdo neptal.

Co tedy věštcům z FT vychází? Americké volby prý v listopadu vyhraje Hillary Clinton, ale bude to výsledkem nejošklivější kampaně, jakou kdo pamatuje. Poraženým bude Ted Cruz, republikán, který byl ještě před rokem (do nástupu Donalda Trumpa) považován za představitele extrémně pravicového křídla strany. Británie nakonec nevystoupí z Evropské unie, v referendu prý převáží chladná racionalita (autor dnešního menu se v tomto bodě s londýnskými kolegy v předpovědi rozchází).

Happy end naopak nečeká Angelu Merkel, která neustojí tlaky spojené s přívalem nelegálních přistěhovalců a odstoupí z postu německé kancléřky. Dlouholetá politička slíbila omezit příští rok počty příchozích, to se ovšem ukáže jako nesplnitelný cíl a kancléřku nakonec smete nespokojenost z řad vlastní CDU.

Deník přináší ještě několik ekonomických předpovědí. Tvrdí, že brazilská prezidentka Dilma Rousseff ustojí pokus o odvolání, nás by mohlo také zajímat, že mistrovství Evropy ve fotbale prý vyhraje Belgie a ruští atleti přes všechny silné řeči nakonec navzdory dopingové aféře odcestují na olympijské hry do Ria de Janeiro. No tak uvidíme.

Ve Spojených státech to zatím každopádně vypadá jinak: republikánské kampani dominuje Donald Trump a server Vox přichází s dalším pokusem vysvětlit, jak je to vlastně možné. Za tažením amerického miliardáře podle nic stojí strach ze smrti, který vyvolává potřebu charismatických lídrů.

Server se odvolává na práci filozofa a antropologa Ernesta Beckera, který ve své Pulitzerovu cenou oceněné knize tvrdí, že právě strach ze smrti je základní silou, která formuje naše životy. Vědomí vlastní smrti nás žene k doslovným i přeneseným pokusům o nesmrtelnost včetně rodičovství a snahy vytvořit nehynoucí díla, ale také k nenávisti a strachu vůči jiným etnickým a náboženským skupinám. Strach vyvolává i onu touhu po charismatických vůdcích, kteří nás před hrozbou ochrání.

Beckerovu teorii podpořili experimentálně psychologové, jimž se podařilo prokázat, že lidé, kteří jednají s vědomím smrti (během experimentů části svých “pokusných králíků” jejich smrtelnost nenápadně připomínali), reagují jinak než lidé, kteří na chvíli zapomněli - jsou podstatně méně tolerantní, žádají mnohem tvrdší tresty za stejné přečiny a podobně. Vědci pak zkoumali, jestli jako podobná připomínka vlastní smrtelnosti fungují také teroristické útoky a došli k (nepříliš překvapivému) závěru, že ano.

Další část výzkumu se týkala konkrétní prezidentské kampaně George W Bushe proti Johnu Kerrymu v roce 2004, kdy se jim podařilo prokázat, že připomínky teroristických útoků jednoznačně posilovaly ochotu voličů volit “silnějšího” vůdce (Bushe) -  a to i mezi studenty, kteří obvykle volí právě opačně.

Psychologové prý nyní zkoumají i kampaň Donalda Trumpa. Výsledky ještě nesmí zveřejnit - text nicméně naznačuje, že se nebudou nijak lišit a že s jejich pomocí lze dobře vysvětlit další posílení Trumpovy podpory po nedávných útocích v Paříži a v Kalifornii. Text také doporučuje četbu knihy The Worm at the Core: On the Role of Death in Life demonstrující výsledky výzkumů.

Jaké příběhy si lidé vyprávějí?  Zajímavý text na serveru The Atlantic tvrdí, že za vší jejich rozmanitostí a složitostí se skrývá jedno základní schéma - a že vyprávěné příběhy jsou ve své podstatě všechny stejné. Autor článku John Yorke si takové tvrzení může snad alespoň částečně dovolit, protože příběhů sám hodně napsal (včetně seriálu EastEnders) nebo se na jejich vzniku jako producent BBC podílel.

Nejdříve ukazuje několik základních schémat. “Loď přistane u nepřátelských břehů a mladý muž, který se zoufale snaží prosadit, dostane za úkol navázat přátelství s místními cizinci a získat jejich tajemství. Okouzlen novým způsobem života se zamiluje do místní dívky a začne nedůvěřovat záměrům svých vlastních lidí. Ti, když zjistí jeho proměnu, se rozhodnou jeho i místní populaci zničit. Avatar nebo Pocahontas?” Oba příběhy jsou téměř identické a James Cameron byl prý dokonce obviněn z krádeže starého mýtu.

Yorke ale vrší další a další příklady a nakonec dochází k závěru, že různí autoři se tomu pochopitelně zuby nehty brání, ale lidé si v mnoha různých obměnách a podobách do omrzení vyprávějí základní lidský příběh o tom, že někdo z nich odchází do divokého lesa, aby tam nalezl temné, ale životodárné tajemství, jež bude všem ku prospěchu.  Je vlastně úplně jedno, jestli tento archetypální zážitek vstřebáváte skrze Červenou karkulku, Jamese Bonda nebo Nemocnici na kraji města, kde odvážní lékaři odhalují tajemství zdivočelých kloubů lidského těla.

Autor menu není v žádném případě schopen vylovit z paměti dostatečný počet příběhů, aby mohl tvrzení potvrdit nebo vyvrátit, archetyp je to ale určitě hezký a silný: letos ho třeba bude Britům vyprávět premiér David Cameron, který se v únoru vrátí z neprostupných hvozdů evropského summitu s novými, omlazujícími podmínkami britského členství v EU.

Video: NASA se snaží najít na Marsu stopy života. Astrobiolog David Des Maraisna tomto videu  vysvětluje, proč se americká vesmírná agentura do červeného vesmírného lesa vydává a co přesně nám odtamtud hodlá přinést.

Kulturní tip: Sherlock: Přízračná nevěsta. ČT2 5.1.2016 23:35. Opakování novoročního speciálu, který vyvolal velké debaty mezi fanoušky - jako třeba zde.