Zpráva o pařížských útocích: V Evropě jsou další teroristické sítě Islámského státu

Úterní menu mělo být převážně o cestě amerického prezidenta na Kubu, jak je vidět v druhé části. Situaci ale změnily výbuchy v Bruselu. V tuto chvíli je už potvrzeno, že minimálně útok na letiště je sebevražedným atentátem. Co víme: ke dvěma explozím došlo na letišti, K dalšímu výbuchu zřejmě došlo na stanici metra Maalbeek, agentury hlásí až 23 mrtvých, situace je nejasná a letiště je uzavřené do zítřejšího večera, lety odkloněné, stojí metro z centra na letiště i uvnitř Bruselu. Další informace se budou sbíhat během dne; v tuto chvíli se nezdá, že by útok pokračoval.

List The New York Times právě před několika dny zveřejnil analýzu francouzské policie shrnující vyšetřování teroristických útoků v Paříži vloni v listopadu. Z vyšetřování vyplývá, že útok zorganizovala složka Islámského státu a že útočníci byli velmi dobře vyzbrojeni i vycvičeni. Profesionalita i rozsah plánování policii zjevně zaskočily, stejně jako počet útočníků připravených provádět v Evropě další teroristické útoky.

“Francouzští představitelé opakovaně varovali, že další útoky jsou možné, a zdůrazňovali, že bezpečnostní a výzvědné složky nejsou schopny sledovat všechny Evropany, kteří se pohybují mezi Evropou a základnami ISIS v Sýrii a Iráku. Západní zpravodajské služby tvrdí, že pracují s předpokladem, že v Evropě jsou již nyní přítomny další teroristické sítě Islámského státu,” píší v The New York Times. Na jiném místě popisují, jak jeden z pachatelů pařížských útoků Abdelhamid Abaaoud po návratu ze Sýrie vystupoval jako velitel 90 sebevražedných atentátníků evropského původu, kteří prošli syrskými a iráckými bojišti, podařilo se jim vrátit zpět a nyní jsou připraveni k útokům.

Na textu je mrazivá ona dokonalá profesionalita a finanční zabezpečení útočníků. Příběhem se míhají krabice plné mobilů na jedno použití, laptop se speciálním kódováním, předem zpracované mapky objektů, které nasvědčují o detailním plánování. Když se například účastnící koncertu v kulturním centru Bataclan vrhli k nouzovému východu, našli již za dveřmi připraveného dalšího útočníka, který se palbou z automatických zbraní klidně ubíral dovnitř.

Chybovat začali teroristé teprve v okamžiku, kdy se někteří z nich rozhodli útok přežít. Právě pokus o útěk vedl k zatýkání, jež vyvrcholilo rozsáhlou akcí v ulicích Bruselu minulý týden.

Přehlednou sondu do uvažování, které vedly k historické cestě amerického prezidenta na Kubu, přináší (kdo jiný než) Jeffrey Goldberg z měsíčníku The Atlantic. Novinář, se kterým se jako s jedním z mála Obama skutečně baví, přišel nedávno s rozsáhlým textem o americké zahraniční politice postaveným právě na sérii rozhovorů s prezidentem; tentokrát ale průlomovou cestu pitvá v debatě s Benem Rhodesem, Obamovým poradcem a zároveň tajným vyjednavačem mezi americkou a kubánskou vládou.

Všechno podle Rhodese začalo na pohřbu Nelsona Mandely. Obama se tam měl ocitnout v blízkosti Raúla Castra a v letadle americké delegace cestou do Jižní Afriky se všechno plánovalo - včetně okamžiku, kdy si bude Obama muset buď potřást s Castrem rukou, anebo kubánského prezidenta ignorovat. Obama prý tehdy poradcům řekl, že Kubánci mají na pohřbu svoje místo, že především v počátcích Africkému národnímu kongresu hodně pomohli a měli s Mandelou dobré vztahy. “A já v podstatě nechci způsobit nepříjemnou situaci Mandelově rodině a Jihoafričanům tím, že urazím kubánského prezidenta, který je dnes na tribuně plným právem,” vysvětlil prý Obama.

Následovalo slavné první potřesení rukou, kterým byl údajně Raúl Castro lehce otřesen, až dojat. V tu dobu už několik měsíců probíhala tajná jednání mezi USA a Kubou převážně o výměně vězňů. Nikam prý nesměřovala, ale po Obamově gestu se podle Rhodese ledy výrazně prolomily.

Uznání kubánských zásluh na boji proti apartheidu byla tedy první skulina, kterou americký prezident Castrovi otevřel. Rhodes a Goldbergem na tomhle příkladu vysvětlují, jak Obama k podobným režimům vlastně přistupuje. Podle nich nemá žádné pochopení pro režim ani pro porušování lidských práv na Kubě, ale vnímá dějiny dostatečně odstíněně na to, aby dokázal bratrům Castrovým přiznat, že Mandelovi (kterého Obama vnímá jako svého hrdinu) pomohli.

Goldberg hned v úvodu textu tvrdí, že historické vidění je vůbec základním stavebním kamenem Obamova přístupu k nechutným režimům, jakým je mimo jiné i ten kubánský. “Obama zcela jasně věří tomu, že když přizná komplikované historické vztahy mezi Spojenými státy a některými rozvojovými zeměmi, je to první krok ke zlepšení vztahů,” píše Goldberg a dodává, že “se teprve dozvíme, jestli je to obecně vzato účinná taktika nebo spíše způsob, jak vytrolit americkou pravici”. Je prý ale úplně snadno představitelné, že považuje některé stížnosti Kubánců za legitimní - především podporu Baptistova režimu ze strany USA.

Než se dostaneme k tomu, jaké má zlepšování vztahů s lidmi jako je Raúl a Fidel Castro smysl, dodejme, že tenhle úhel pohledu je zajímavý. Obama, který vyrůstal částečně mimo USA a jehož otec je Keňan, zjevně chápe, že Spojené státy vypadají z různých koutů světa různě. Ze střední Evropy je na základě vlastní zkušenosti můžete snadno vnímat jako záruku svobody a demokracie, ze střední Ameriky s jejich historií pravicových diktatur se mohou jevit komplikovaněji a je o nich nutné mluvit jinak. Nepochopení téhle situace je významným faktorem fiaska amerického embarga proti Kubě, které ze všeho nejvíce fungovalo coby propagandistický argument nejen na Kubě, ale v celé Latinské Americe.

Dobrá, bratři Castrové pomohli Nelsonu Mandelovi v boji proti rasistické vládě, ale proč se kvůli tomu procházet po Havaně, kde v předvečer Obamova příjezdu policie opět násilně rozehnala demonstraci aktivistek Dam v bílém? Rhodes vyjmenovává tři základní důvody:

1. Dosavadní přístup prostě nefunguje, to je hotová věc. Autor menu k tomu dodává, že před lety vedl rozhovor s tehdejším vysoce postaveným představitelem amerického ministra zahraničí zodpovědným právě za tuhle oblast a ten, ač z opačného politického tábora než Obama, tvrdil prakticky totéž: Zavedli jsme proti Kubě systém sankcí a blokády, vůbec to nefunguje, ale co teď máme dělat? Naše požadavky nebyly splněny, nemůžeme přece kapitulovat, říkal tehdy zhruba.
2. Rhodes k tomu dodává, že v tomhle bodě vstupuje do hry Obamův pragmatismus. Embargo nefunguje a jediné, co zasahuje, jsou obyčejní Kubánci. A když dosavadní přístup nefunguje, zkusme jiný.
3. Ještě je tu širší kontext, situace okolo amerického embarga na Kubě v podstatě drží v šachu celý region.

Jaké je tedy uvažování za oteplováním vztahů? “Kubánská vláda se cítí velmi pohodlně v situaci, kdy se ji pouze snažíme izolovat, vytvářet na ni tlak a podporujeme omezené množství aktérů uvnitř Kuby, nejsme však schopni dosáhnout na celou kubánskou populaci,” vysvětluje Rhodes.

Američané zkrátka věří, že otevření kontaktu s Amerikou, příliv turistů i byznysu, volnější tok informací a třeba i otevřená konfrontace amerického prezidenta s kubánským na tiskové konferenci mohou změny na Kubě urychlit. Nikoliv samozřejmě revolučně, spíše postupně. A i když to nebude fungovat, může to stěží mít horší výsledky než dosavadní desítky let neúčinná blokáda.

Video: Jak žijí kubánští skateři.

Kulturní tip:  Moderato cantabile. ČT art 22.3.2016  21:10. Anne je žena znuděná životem, jednoho dne je svědkem vraždy v baru, kterou spáchal její přítel. Krátce nato se setkává s mladým mužem, nezaměstnaným dělníkem Chauvinem, s nímž nalezne společné téma – vražda a její okolnosti. Jejich debaty postupně přerůstají ve vztah i přes propastné rozdíly sociálního prostředí, z nějž oba vzešli. Adaptacr románu Marguerit Durasové.