Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Rostoucí spotřeba masa brzy způsobí nedostatek vody na planetě

Jak hraje Rusko v Sýrii • Na co myslí běžci • Randění po mobilu • Lidstvo ohrožuje sucho

Autor: today.agrilife.org
Autor: today.agrilife.org

Rusko důrazně odmítá obvinění, že jeho letadla a rakety bombardovaly nemocnice v Sýrii a zabily přes 50 lidí včetně žen a dětí. Informace z mnoha zdrojů včetně podle BBC však naznačují, že viníci jsou opravdu Rusové a OSN – bez toho, aby jmenovala Rusko – prohlásila, že „úmyslné přímé útoky“ na nemocnice považuje za válečný zločin.

Několik komentátorů se na Twitteru pozastavilo nad tím, že teď, když je ruské zabíjení civilistů v Sýrii nesporným faktem, mlčí ti, kteří jindy vášnivě obviňují Ameriku z válečných zločinů, protože jejich drony či rakety – neúmyslně – zasáhnou nemocnici (jako nedávno v Afghánistánu) nebo zabíjejí civilisty. Počty takto zabitých jsou řádově menší než počty těch, které v Sýrii zabily ruské bomby jen za poslední měsíc; o to víc je mlčení protiamerických pacifistů trapné.

Ruský Su-25 v Sýrii na základně Hmeymim • Autor: Profimedia.cz
Ruský Su-25 v Sýrii na základně Hmeymim • Autor: Profimedia.cz

Rusko se sice na Blízkém východě chová bezohledně, ale jak upozorňuje zajímavá analýza bruselského think tanku ECFR, ruská strategie je v tomto prostoru založena na relativně profesionální výši, protože Rusové měli vždy dobré experty na arabský svět. To například neplatí o jejich politice v Asii, které nerozumí, protože ti, kdo se asijské kultuře, historii a politice věnují, se pohybují jen v akademických kruzích a Kreml o ně nejeví zájem.

Z jiného důvodů je stejně neprofesionální politika Kremlu vůči Západu. Rusové jsou přesvědčeni, že o Západě vědí vše, ve skutečnosti mu ale nerozumí, protože jsou ideologicky předpojatí. Mají sice solidní konkrétní znalosti, ale špatně je interpretují: „Těch několik málo expertů, kteří Západu a jeho politickým ambicím opravdu dobře rozumějí, nejsou v Kremlu vítáni, protože ti, kteří jsou v Rusku u moci, jsou přesvědčeni, že jejich vlastní pohled na Západ je správný.“

To je jedna z příčin, která může Rusko uvést v Sýrii do složité situace. Kreml se totiž spoléhá na to, že Západ, v tomto případě USA, má plně pod kontrolou třeba Saúdskou Arábii nebo Turecko, které začínají zvažovat pozemní operace v Sýrii. Kreml – soudě třeba podle vlastního vztahu ke „spojencům“, což jsou zpravidla jejich vazalové – věří, že Američané jim to zatrhnou. A to je omyl, který může vyjít Moskvu pořádně draho. Američané nemají na své spojence takové páky, aby jim v invazi do Sýrie zabránili.

Jinak ovšem autorka analýzy Kadri Liik uznává, že ruská taktika v Sýrii je z pohledu Moskvy úspěšná a vychází ze zkušenosti na Ukrajině. I tam nejdříve ruští vojáci s pomocí místních rebelů proti Kyjevu dobývali město za městem a až dosáhli svého, začali rozhovory o příměří. V Sýrii dělají totéž.

Hlavní důvod ruské pomoci syrskému prezidentovi Asadovi má však ideologickou povahu: na jedné straně má domácímu publiku v Rusku ukázat vojenské úspěchy, které dají ruskému lidu zapomenout na snižování životní úrovně a faktický neúspěch na Ukrajině, ještě více však chce ruský prezident Putin ukázat Západu, že podpora diktátorským režimům (tedy Asadovi) je mnohem spolehlivější zárukou světového pořádku než západní podpora demokratických hnutí a humanitární pomoc, v jejichž důsledku se jen hroutí režimy a rozsévá se chaos.

Čtyři miliardy lidí jsou ohroženy kritickým nedostatkem vody, odhalují nová zjištění vědců, jež analyzuje na svých stránkách deník The Guardian. Podle těchto výzkumů dnes na Zemi žije půlmiliarda lidí v oblastech, kde roční spotřeba vody dvojnásobně převyšuje množství dodané za stejnou dobu deštěm. Tíha spotřeby pak drancuje zásobárny spodních vod a s jejich mizením jsou samozřejmě přímo ohroženi obyvatelé postižených míst. Řada z těchto regionů leží v tradičně vodohospodářsky křehkých oblastech Indie a Číny, ale podle výzkumů se varovných map vodní neudržitelnosti dostal i střed USA, rozlehlé části Austrálie a třeba i město Londýn.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Problémy s vodou se přitom podle výzkumníků budou zhoršovat: lidská populace roste a tlak na zásoby vody vytváří hlavně rostoucí produkce masa. Světové ekonomické fórum označilo letos v lednu nedostatek vody za jedno ze tří nejvážnějších nebezpečí, která budou v následující dekádě ohrožovat lidstvo a globální ekonomiku; další dvě místa na žebříčku zabírají klimatické změny a masová migrace.

V místech, jako je třeba Sýrie, se všechna tři nebezpečí vyskytují už teď pěkně pohromadě. Rok starý výzkum vědců z Kalifornské univerzity přinesl poznání, že klimatické změny přinesly do země krutá sucha v letech 2007–2010, která způsobila masovou migraci venkovského obyvatelstva do měst a podle řady komentátorů vedla nakonec i ke strašlivé válce se čtvrtmilionem dosavadních mrtvých a 11 milionům lidí vyhnaných z domova.

„Mezi environmentálními problémy představuje nedostatek vody zcela jasně absolutní špičku,“ cituje Guardian holandského profesora Arjena Hoekstru. Nejohroženější zemí je Jemen, který podle vědců může být doslova „na suchu“ během několika málo let. Těsně za ním pak po smutném rekordu sahají oblasti v zemích, jako je Pákistán, Írán, Mexiko, ale taky třeba už zmíněný Středozápad v USA a velký kus Austrálie.

Nová studie otištěná vědeckým žurnálem Science Advances poprvé a podrobně zkoumala nedostatek vody na Zemi v nejrůznějších oblastech po měsíčních periodách.  Její analýza dat z období 1996–2005 odhalila, že kritický nedostatek vody - což je definováno, jak bylo naznačeno výše, jako větší než dvojnásobná spotřeba oproti přirozenému obnovení zásob – postihuje více než čtyři miliardy lidí alespoň jeden měsíc v roce; skoro dvě miliardy pak nejmíň půl roku každý rok. To je horší, než se čekalo.

„Míň se sprchovat nijak nepomůže,“ cituje Guardian profesora Hoekstru. Jenom něco mezi jedním a čtyřmi procenty lidské spotřeby vody padá na vrub domácností, zatímco čtvrtinu spolkne produkce masa. Bohatnoucí lidstvo si dopřává maso čím dál víc a častěji a výroba jednoho kilogramu hovězího spotřebuje něco přes 15 000 litrů vody - především na zavlažování pastvin.

Na co myslí běžci, když běží? Tuto otázku dostalo 50 tisíc účastníků maratonu v New Yorku a z jejich odpovědí vyplynulo toto: myslí na rychlost a vzdálenost, na bolest a nepohodlí a pak také občas na okolí. Stručně řečeno, většina běžců myslí na to, že celé jejich běhání je pěkná blbost.

Autorka hezkého textu o myšlenkách běžců Kathryn Schulz v týdeníku The New Yorker se s tak zjednodušenou verzí nespokojila. Studie publikovaná v International Journal of Sport and Exercise Psychology sice připouští, že většinou běžci myslí na svoji bolest, nohy, žaludek, plíce a tak dále, ale občas jejich myšlenkami probleskne i něco jiného, například o přírodě kolem.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Ani to jí však nestačilo a cituje z klasického díla Alana Sillitoea Osamělost přespolního běžce (kdo nečetl, může litovat), kde hlavní hrdina říká: „Můžou nás špehovat… ale nemůžou sestrojit mašinu na sledování našich myšlenek.“ Hrdina Smith je skvělým běžcem, ale při běhu většinou přemýšlí o zcela jiných věcech, než je samotný běh: o morálce, přátelství, smrti svého otce…

Že existují běžci, kteří myslí při běhání na něco jiného, dokazuje i kniha profesora literatury Thomase Gardnera Poverty Creek Journal, což jsou jeho zápisky z myšlenek během běhání během jednoho běžeckého roku. Občas se v nich sice objevuje stížnost na bolest, ale většinou přemýšlí o literatuře a vede vnitřní monology s autory.

Pak je tu samozřejmě Haruki Murakami, který napsal knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání - a její recenzent Kenneth Posner (sám běžec) přiznává, že knížka ho zprvu moc nechytla, ale teď ji konečně pochopil. Murakami totiž vlastně píše o tom, že při běhání (jako většina respondentů výše zmíněného dotazníků) nemyslí na nic kromě bolesti, ale v tom je podle Posnera ono tajemství a kouzlo: nemyslí vlastně na nic.

Autor tohoto menu (není to IL) neskrývá rozhořčení nad takovým nesmyslem. Jsa dlouholetý běžec může odpřisáhnout, že při běhání na běh skoro vůbec nemyslí, a na bolest už teprve ne. Běhání ho totiž – na rozdíl od Murakamiho - nebolí. Podobně jako Thomas Gardner většinu času vede dialogy s mnoha lidmi, například s takovými, s nimiž by se mu je nechtělo vést z očí do očí.

Nebo vzpomíná, přemýšlí o tom, co bude psát a docela často se mu stane, že úplně zapomene na to, že běží a procitne třeba o pět kilometrů dál, jelikož tělo běží po paměti. Nicméně připouští, že kdyby běžel maraton v New Yorku, asi by do běhu vložil tolik energie, že by ho nakonec něco přece jen začalo únavou bolet, a pak by se myšlenkám na to, že běhání je pěkná blbost, možná nevyhnul.

Eliana Dockterman se v magazínu Time zabývá tím, jak emocionální reakce na textové zprávy a vůbec moderní on-line komunikaci mezi partnery může buď zajistit pevný vztah -  anebo ho už v počátku zničit. A začíná ukázkovou historkou.

„Já a moje kamarádka jsme byly v divadle. A stejně jako to udělali všichni ostatní, byla telefon první věc, kterou jsem vzala do ruky v momentu, kdy spadla opona. Čekalo tam na mě pět dlouhých zpráv od muže, kterého vídám už dva měsíce. Bože, to je zoufalec, utrousila kamarádka, která zahlédla displej. A byla ještě zděšenější, když jsem jí ukázala svých sedm nezodpovězených zpráv předtím. Ona se totiž striktně řídí pravidlem, že by člověk neměl psát víc než jednu zprávu, dokud nedostane odpověď – jinak by vypadal příliš dychtivě. Ale pro mě je tohle psaní krásné. Píšu hodně a v bývalých vztazích jsem byla často frustrovaná tím, když na moje obsáhlé textovky přicházely odpovědi ve stylu jasně nebo ok. Potřebovala jsem někoho, kdo to vidí jako já.“

Autor: Respekt
Autor: Respekt

Řeší to skoro všichni a skoro pořád. Nespokojenost s někým, kdo píše moc, nebo příliš málo, používá záplavu smajlíků a přidává všude LOL, přestože se při psaní asi moc nahlas nesmál - nebo naopak vůbec nechápe, k čemu ty emotikony sou. Každou zprávu totiž podrobujeme důkladné analýze, hledáme v ní skrytý význam, a není se pak čemu divit, že se „sms nedorozumění“ často stává zdrojem stresu a znepokojení.

Není to vlastně tak odlišné od trablů, jež řešily generace před námi. V pitvání zpráv na záznamnících a v analýze odstínu hlasu se lidé cvičili dávno předtím, než se zrodila první sms. Stejně tak sem patří i mnohem starší, genderově podbarvené rituály či tradice a la kdo oslovuje koho. Jenže psaní a chatování je stále poměrně nové, a tak se nikdo neshodne, jaká vlastně použít rychlá pravidla v situaci, kdy lze špatným ťuknutím poslat vztah ke dnu.

Mávající smajlík může být pro někoho strašidelný a pro někoho přátelský. Dlouhé textovky mohou značit zájem, nebo zoufalost. To je také důvod, proč si 58 procent svobodných lidí myslí, že kvůli smskování je dnes randění dost nejasná disciplína. Přesto důležitost sms roste: podle rok starého výzkumu agentury Gravitate dává 80 procent Američanů přednost textovkám před voláním a v průměru stráví textováním šestadvacet minut denně. A jak se víc a víc párů potkává online a přes randící aplikace, psaní se stalo nejen druhem svádění, ale dokonce základem a prvním krokem k dlouhotrvajícímu vztahu.

Potíž je, když má člověk pocit, že ten druhý porušuje něco, co on sám považuje za nejosvědčenější způsob konverzace. A protože na pravidlech správné konverzace neexistuje všeobecná shoda, lidé jsou často silně přesvědčení, že správný je ten jejich pohled. „V textování jsou přitom naše představy o správných pravidlech kupodivu mnohem silnější než ty, kterých se držíme či nedržíme při osobních setkání,“ říká v článku Raisa Bruner a sama dává několik rad. „Zásadní pravidlo je: Hraj tvrdě, abys dosáhl toho, co chceš. Jestli tomu druhému trvá 20 minut, než odpoví, ty počkej 40. Nepiš po 10. hodině večer a nikdy, ale opravdu nikdy nepiš další vzkaz, dokud nepřijde odpověď na ten první.“

To, jak zvládáme reagovat na zprávy, může být i důležitým ukazatelem, jak by komunikace fungovala v dlouhodobějším vztahu. Jednou ale stejně musí přijít chvíle, kdy bude randící dvojice skutečně mluvit tváří v tvář. A tenhle přechod může být pro leckoho ošemetný. „V textovém kontaktu se často snažíme druhého okouzlit, předvést se, trochu ho obelstít - je to prostě jako hra,“ cituje Time Sherry Turkle, jejíž kniha Návrat ke konverzaci: Síla rozmluvy v digitálním věku obhajuje význam komunikace z očí do očí. "Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy tuhle ‚hru‘ přenesete i do vztahu a uděláte z ní normu.“

Řada dnešních singles má podle autorky s opuštěním „hravého stádia“ potíž. “Když jsou dva lidé ve vztahu spokojeni, prostě spolu mluví. Nebojí se, že toho druhého ztratí, sdílí spolu sebe i svět způsobem, který jim dává smysl - a nestarají se o to, jestli přitom budou vypadat jako zoufalci plní úzkosti či jakkoli jinak,“ vzkazuje ctitelka osobní komunikace uživatelům milostných sms.

Video: Parta přátel udělala v poušti model Sluneční soustavy.

Kulturní tip: Saulův syn.  Od čtvrtka po distribučních předpremiérách vstupuje do kin.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].