Obliba stran s protiimigrantskou rétorikou roste v celé Evropě

Jeden z nejúspěšnějších současných německých spisovatelů má kořeny v Íránu. Navid Kermani se narodil koncem 60. let v Porýní a v současné debatě o uprchlících je hodně slyšet. Má ostatně co říct: putoval s nimi vloni přes Balkán a své tehdejší zážitky popsal v reportáži, kterou si v angličtině můžete přečíst zde.

S Kermanim nedávno vyšel skvělý dlouhý rozhovor v týdeníku Der Spiegel (bohužel není online) a zvlášť jedna pasáž stojí za citaci:¨„Když jsem vyrůstal v Siegenu, tak jsem byl ve školní třídě jediný, kdo vypadal jinak. Dnes je v každé třídě více jiných dětí. Diverzita se v Německu během let stala něčím samozřejmým; v současné krizi už i pro ty obyvatele menších měst a vesnic, kteří se díky sousedské pomoci dostali do kontaktu s uprchlíky. A kdo ve své obci přijme Syřany, zažije jejich vděk a slyší jejich příběhy, je pak odolnější vůči šíření nenávisti proti cizincům i v situacích, kdy někteří cizinci spáchají zločin. Neřeknou si totiž, že na vině jsou uprchlíci, ale viní jednotlivce či skupinky – naučí se rozlišovat.“

V homogenním Česku mnoho osobních zkušeností s rozmanitostí nemáme, proto kolem sebe v posledních měsících slyšíme tolik generalizace, paušálního odsuzování „uprchlíků“ nebo „muslimů“. Jako by nebylo jasné, že jsou na útěku normální lidé – tedy dobří, špatní, líní, pracovití, milí i násilní jednotlivci. A jejich poměr je v Sýrii podobný jako v kterémkoli středoevropském městě.

Ještě několik odkazů k Navidu Kermanim: krátké info na Wikipedii, jeho webová stránka a kniha Kdo jsme, v níž německým sousedům představuje tamní muslimskou komunitu.

Je ale zjevné, že rostoucí počet Evropanů diverzitu nevítá a pociťuje hlavně její negativní důsledky. Ostatně i Kermani v citovaném rozhovoru zdůrazňuje, že „diverzita je vždycky také nebezpečná a může být výbušná ve chvíli, kdy se lidé necítí jistě, bezpečně… a s tím, jak je svět a jeho konflikty stále propojenější, tak se i život v Německu stane trochu méně pohodlný.“

Dokladem ztráty jistoty, pocitu bezpečí v Evropě, je nárůst obliby stran s protiimigrantskou rétorikou. Trend ukazuje mapa z aktuálního vydání magazínu Der Spiegel, jejíž údaje v českém překladu jen krátce shrnu: v Norsku jsou pravicoví populisté od roku 2013 součástí vlády, ve Finsku od roku 2015 též, ve Švédsku se jejich preference blíží k 20 procentům, v Dánsku jsou druhou nejsilnější silou v parlamentu. V Holandsku strana Geerta Wilderse vede v předvolebních průzkumech, stejně tak Svobodní v Rakousku. Na vzestupu je - jak známo - i francouzská Národní fronta, Alternativa pro Německo a italská Liga severu; v Polsku a Maďarsku pak podobně smýšlející politici vyhrály volby a vládnou.

Vydavatel konzervativního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Berthold Kohler nedávno napsal komentář, který by měl kolovat mezi odpovědnými českými politiky a úředníky. Dobře ukazuje pohled německého politického středu a pravého středu na současnou situaci v Evropě. Z článku nazvaného Co je v sázce proto odcituji více pasáží, než bývá zvykem:

„Už zápas o zachování měnové unie Evropanům ukázal, nakolik jsou si politické představy v různých státech Evropské unie pořád vzdálené. V jejích hranicích se totiž – a jak jinak by to mohlo vzhledem k dějinám Evropy být? – potkávají nadmíru odlišné mentality, zkušenosti a kultury. Už jen odlišná velikost a geografická poloha jednotlivých států jsou příčinami toho, že priority a zájmy často nejsou v souladu. Rozdíly v hospodářském výkonu a blahobytu ostatně vyvolávají závist a spory i uvnitř mnoha států.

…

K hořkým výsledkům migrační krize patří, že většina zemí EU již nenásleduje německé vedení, které ještě v eurokrizi s remcáním a naštvaně (jako německý diktát) akceptovali. Angela Merkelová, kterou ještě před několika týdny jeden britský (!) časopis nazval „nenahraditelnou Evropankou“, se kvůli své politice stala osamělou Evropankou. Její plán, tedy snížit proud migrantů na vnějších hranicích EU a férově rozdělit uprchlíky s nárokem na humanitární ochranu, by byl bezpochyby tím nejlepším – kdyby fungoval. Rozhodnutí kancléřky přijmout až do uskutečnění této představy v Německu prakticky všechny migranty nyní považují za zásadní chybu nejen její kritici. Podlomilo to její autoritu doma i v zahraničí…

…

Současně však musí Evropa přemýšlet i nad plánem C - pro případ, že epochální příchod migrantů překoná coby naprosto rozhádané a neakceschopné společenství. Pak bychom se museli vrátit k myšlence evropského jádra, které stav integrace dokáže zachovat a prohlubovat. Uznali bychom tím selhání - ale možná by jednotliví členové konečně poznali, co je ve hře. Protože tohle se stalo základním problémem evropské integrace: jeho hlavní historické zásluhy – mír, svoboda bez hranic, blahobyt – jsou považovány za samozřejmé. To však -  jak nám migrační krize v mnoha směrech ukazuje - v žádném případě nejsou."

„Jak vyřešit evropskou migrační krizi?“ To se server Politico zeptal řady politiků, akademiků i expertů z think tanků. Jejich různorodé odpovědi si můžete přečíst zde.

Minulý týden se v Londýně konala velká humanitární konference, jejímž cílem bylo vybrat peníze na prevenci migrace, tedy na pomoc uprchlíkům přímo v Sýrii a v sousedních státech (v Turecku, Jordánsku a Libanonu žije celkově 4,5 milionu syrských uprchlíků).

Vloni podle Spojených národů dostaly humanitární organizace jen 52 procent z potřebných peněz, musely proto škrtnout potravinové dávky uprchlíkům, z nichž se pak tisíce vydaly do Evropy. Cílem konference bylo zabránit letos opakování tohoto scénáře. Výsledek je pozitivní: naštěstí státy přislíbily dostatek peněz, více než šest miliard eur.

Oxfam, jedna z neznámějších mezinárodních humanitárních organizací, před konferencí vydala studii o dosavadní pomoci v konfliktním regionu. Srovnává, kolik by jednotlivé státy měly na základě své ekonomické síly a počtu obyvatel na pomoc dávat a kolik ve skutečnosti dávají.

Výsledek například ukazuje, že státy střední a východní Evropy, které  volají namísto přijímání uprchlíků a kvót po pomoc v místě válek, jsou přinejmenším trochu pokrytecké. Na rozdíl od západoevropských států totiž pomáhají málo i zde: Slovensko dává 18 procent částky, Polsko 17 procent, Česko 40 procent z částky, kterou by podle Oxfamu měly přispívat. Naopak například Norsko dává 385 procent, Dánsko 318 procent a Německo 152 procent požadované sumy.

Více v grafu a na webu studie.

Tisíce iráckých uprchlíků se mezitím vracejí z Evropy zpátky. Nový domov nesplnil jejich očekávání. „Byl jsem izolovaný. Doma mám matku, snoubenku,“ řekl jeden z navrátilců listu The New York Times – nezvykl si ani na maličkosti, na zimu nebo drahé cigarety. Do Evropy přiletěl s nerealistickými očekáváními snadného úspěchu, rychle vystřízlivěl, a využil možnost návratu domů. Více se dočtete zde.

Video: Guardian: Nemůžeme zakázat všechno, co váš uráží a štve.

Kulturní tip: Saulův syn. Od čtvrtka ve vybraných kinech, od příštího týdne v distribuci.

yyyyy