Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Jsou start-upisté umělci naší doby?

Co je kreativita • Bílý indie rock • Cool deprese • Divné pohádky

Simon Denny: Novozélandský pavilon a benátském bienále; letiště Marca Pola • Autor: PaoloMonello
Simon Denny: Novozélandský pavilon a benátském bienále; letiště Marca Pola • Autor: PaoloMonello

„Představa osamělého umělce, který celý den tvoří ve svém ateliéru, je dnes naprostý mýtus,“ popisuje mladá britská umělkyně Kate Cooper. „Není to reálné, člověk si ho nemůže dovolit. Každý dnes má pět různých prací, aby se uživil. Někdo pracuje jako kodér, jiný u filmu, další vytváří aplikace. Ale zajímavé je, že všichni si ze svých zaměstnání přinášejí postupy, které obohacují jejich umění.“ Tak zní jeden z hlasů zasvěceného textu Where have all the art punks gone? na serveru The Guardian.

Přes poněkud zavádějící titulek se tu jeho autorka Hannah Ellis-Petersen pokouší zmapovat, jak hyperkapitalismus, který se vplétá do čím dál většího počtu záhybů každodenního života a neponechává příliš místa kreativní rebelii, ovlivňuje tvorbu nejmladší generace umělců. Děje se tak i na příkladech vítězů loňské Turnerovy ceny, kolektivu Assemble, který je registrovaný jako korporace, nebo jiné skupiny Åyr, jejímiž výstavními sály byly na Benátském bienále v roce 2014 byty, které si její členové obstarali přes server Airbnb.

The Innovator’s Dilemma;  Simon Denny • Autor: Pablo Enriquez
The Innovator’s Dilemma; Simon Denny • Autor: Pablo Enriquez

Post-ateliérová strategie v Británii (a Londýně především) pramení nejen ze závratně rostoucích nájmů, ale také z toho, jak technologie proměňují pracovní proces. Zároveň se v obecném povědomí rozšiřují hranice toho, co je kreativita. Jistě i kvůli výrazné sebeprezentaci Stevea Jobse tu raší pokolení zakladatelů start-upů, kteří na svůj produkt pohlížejí jako na umělecké dílo. To v článku potvrzuje další úspěšný výtvarník Simon Denny, který je známý díky dílům, jež si pohrávají s manažerským a marketingovým žargonem. „Myslím, že typy kreativity, kterou vyžaduje - řekněme – malba, a tou, jež je potřeba ve světě technologií, se čím dál více sbližují,“ míní přitom Denny. „To neuvěřitelné riziko pramenící z nových vizí a hodnot, které dříve přinášeli umělci, nyní najdeme u těchto firem. To mě oslovuje.“

Asi žádný jiný kus hudební žurnalistiky nevyvolal tento týden takovou smršť vyhrocených reakcí jako komentář Davida Turnera s titulkem Přežil se v indie rocku hlas bílého muže? na portálu MTV. Turner v něm trefně a často nemilosrdně popisuje, jak kdysi vitální žánr, který se formoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let v podání kapel jako Sonic Youth nebo Pavement, dostihlo naprosté vyčerpání, ztráta ambicí i témat a dostal se do slepé uličky. A to především kvůli sociodemografickému profilu nejslavnějších protagonistů.

Sonic Youth
Sonic Youth

O smrti indie-rocku se píše takřka permanentně od roku 2000, avšak vždy v souvislosti s jeho zaprodáním se komerci. Turner se však dotýká citlivějšího aspektu. „Je to žánr, kterému dominují mladí bílí mužové s kytarami. Avšak nyní dělají hudbu pro měnící se publikum, v němž stále více a více klíčí bezradnost, co si s jejich tvůrčí výpovědí počít.

V době, kdy se popová hudba přináší tolik silných idejí, pohledů na identitu a objevných zvuků, to vypadá, že indie rock existuje sám pro sebe v jakési bublině,“ vykresluje situaci Turner a dochází k zásadní provokativní otázce, na niž nenachází přesvědčivou odpověď: „Proč bychom měli věnovat pozornost stagnující produkci té nejprivilegovanější sociální skupiny v dnešní Americe?“

Proč je Melissa Border dnes tak smutná? ptá se titulek na serveru Elle, pro nějž Whitney Joiner napsala vrstevnatý portrét dnes básnířky i spisovatelky, která byla dlouho známá pouze na Twitteru pod nickem @sosadtoday. Melissa Border trpí od dětství záchvaty úzkosti a depresemi,  nejednou ji ovládly sebevražedné sklony.

Vítaným ventilem pro duševní nemoc se jí před několika lety stal právě Twitter, na němž začala zveřejňovat krátká mrazivá doznání coby svého druhu terapii. „Nikdo neví, co dělá, a pokud ano, je to psychopat,“ říká jeden a jiný zase: „Nedávno jsem byla hodně unavená, takže zjevně umírám.“ Vybudovala si díky nim fanouškovskou základnu tři set tisíc followerů. Mezi její příznivce patří i takové hvězdy showbyznysu jako Miley Cyrus, Katy Perry nebo Lena Dunham. A ještě než na začátku tohoto roku zveřejnila svoji skutečnou identitu, spekulovalo se dokonce, že by za těmito temně gotickými tweety mohla stát Lana Del Rey, která se do depresivní image dlouhodobě stylizuje.

Whitney Joiner popisuje odpoledne strávené s Border: líčí, jak probíhají její panické ataky, snaží se dobrat toho, kde problémy začaly, nastiňuje její komplikovaný a velmi otevřený vztah s manželem. Snaží se ji ale také umístit do kontextu ženských básnířek a zamýšlí se nad tím, jaká nebezpečí skýtá být někým, kdo dokázal dát depresi nádech něčeho, co je svým způsobem trendy a cool.

Pohádky jsou pro drtivou většinu čtenářů prvním seznámením s příběhy a formou jejich vyprávění. Ať už je to při čtení před spaním nebo ve filmových adaptacích. Ačkoli v sobě skrývají jasná morální ponaučení, často se ztrácí ze zřetele, jak pracují se vztahem k tělesnosti a překonávají zažitá pravidla logiky. Přesně na tyto stránky se v komentáři Proč máme rádi divné pohádky soustředí Tobias Carroll.

Sleduje je v klasickém provedení, jaké nabízí Pentameron aneb Pohádka pohádek od Giambattisty Basila z období baroka. Zde si všímá kupříkladu motivu vladaře, který si oblíbil jednou blechu natolik, že ji vykrmil do velikosti jehněte. Nato jí usmrtí, stáhne z kůže a nabídne svou dceru tomu nápadníkovi, který uhodne, z jakého zvířete pochází. Neuniká mu ale ani to, jak odkazy na pohádkové motivy proměn člověka v jiného živočišného tvora prostupují současnou prózou od Michaela Cunnighama po Joannu Walsh.

Video: Nové konceptuální album The Bride: příběh nevěsty, jejíž ženich zahyne cestou k oltáři při automobilové nehodě, chystá na začátek léta zpěvačka Bat For Lashes. Zde je první klip In God's House v režii Johna de Menila.

Kulturní tip: Po fenomenálním úspěchu opery South Pole vychází skladateli Miroslavu Srnkovi album Chamber Music se čtyřmi jeho skladbami v podání kvartetu Diotima a pianisty Wilhema Latchoumia. „Skvělé album,“ píše v recenzi Thierry Vagne a nachází spojitosti s Dvořákem i Janáčkem. 

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].