Google auta mají problém. Dodržují předpisy
Je třeba agrese • Léčba sítí • Kurátorujte se • Kam se poděla věčná láska
Google auta bez řidičů mají problémy - jsou jimi ostatní auta s řidiči. Tak zní titulek lehce úsměvného, a přitom pozoruhodného textu na webu The New York Times. Vědci a vývojáři na poli automaticky řízených automobilů mají teď před sebou největší výzvu: zařadit stroje, jež reagují přesně podle pravidel a programu, do světa lidí, v němž se na regule tolik nehledí a převládá tu riskantní chování.
Od prvních testovacích jízd v roce 2009 do dnešních dnů figurovala Google auta v 16 haváriích. Nikdy nešlo o nic vážného, nehoda byla vždy zaviněna člověkem, pouze v jednom jediném případě bylo na vině Google auto – a nutno dodat, že to nejde na vrub automatice, protože v tu chvíli jej řídil firemní zaměstnanec.
Lidé a stroje totiž není mix, který by fungoval zcela hladce. Ukazuje to i typ nehod či neplynulostí, které Google autům v provozu hrozí. Typický je příklad, kdy do Google auta, které prudce zabrzdilo, aby pustilo chodce na přechodu, narazil zezadu řidič, který takovou ohleduplnost nečekal.
Při jízdě ve vícero pruzích pak dodržují automaticky řízená auta bezpečné rozestupy, což ovšem vede především k tomu, že se do mezery před ně štosují další a další vozy. Do neřešitelné situace se jedno Google auto dostalo na křižovatce se čtyřmi stopkami (Four-way Stop – typické řešení ve Spojených státech) - nehnulo se z místa, protože stále čekalo, až ostatní řidiči hledající skulinu namísto pomalého popojíždění skutečně zastaví a pustí ho.
Automatická auta jsou totiž příliš bezpečná. To je hlavní problém a podle Donalda Normana, šéfa Design Lab na univerzitě v San Diegu, je tak budoucí úkol jasný: „Musí se naučit správné míře agresivity. A ta správná míra vždy závisí na kulturních zvyklostech.“
„Uvědomil jsem si, že moderní technologie, šum sociálních sítí, se staly nedílnou součástí mého problému,“ zjišťuje Sean Faye na začátku osobního pojednání pro web časopisu Dazed & Confused. Už od teenagerských let trpí vracejícími se ataky deprese a úzkosti - a v článku A Problem Shared: Our Social Media and Mental Illness se vypisuje z toho, jak se má fungování na sítí dohromady s jeho diagnózou.
Začalo to nedávno, kdy v chuti být zcela otevřený zveřejnil na svém Instagramu selfie, kde pláče. Byly to slzy úlevy po měsících, kdy jich nebyl schopen. Postnul snímek se stejnou samozřejmostí, s jakou se na sociální sítě dávají fotky nového outfitu, a za pár minut se začaly sypat lajky. V tu chvíli si Faye uvědomil, že vlastně netuší, co ty lajky znamenají: Byl to výraz empatie? Povzbuzení, že si vede dobře? Pomohlo mu to cítit se lépe?
Odpověď na poslední otázku zní, že ne. Faye se všímá toho, že některé chování lidí s psychickou chorobou - jako sklony k sebepoškozování, závislostem nebo poruchy příjmu potravy – je způsobem, jak zviditelnit vnitřní nehmatatelný smutek či trauma. On tomu dal průchod na Instagramu a očekával, že mu to přinese úlevu.
Právě zviditelňovaní sebe sama je něco, co člověku sociální sítě umožňují ze všeho nejlépe. Akademické výzkumy věnované fenoménu „oversharing“ - tedy přílišného sdílení - se shodují, že sociální sítě umožňují svým uživatelům nebývalou kontrolu nad tím, jak budou sebe sama prezentovat; zároveň tu ale chybí jakýkoliv nástroj k tomu usměrnění toho, jak budou ostatní tento obraz vnímat.
„Zdá se být snazší tweetovat o depresi stovkám followerů, než se k ní přiznat kolegům v práci, když kvůli ní zůstane doma,“ dodává Faye. Na základě vlastní zkušenosti si uvědomuje, jaký kus zdraví ho stála právě tato zdánlivě sebeočistná praxe, kdy svou nemoc přetavoval a následně nabízel ostatním ke konzumaci.
Kurátorský přístup. Spojení, které před čtyřiceti lety v podstatě neexistovalo, dnes popisuje takřka vše v našich životech. To je hlavní teze komentáře, který pro server New Republic napsala historička umění Miya Tokumitsu.
V současnosti se totiž kurátoruje kde co: blogy, profily na sociálních sítích, sortiment v obchodech, hudební playlisty na streamovacích službách i jídelní lístky v restauracích. Praxe, která byla donedávna vyhrazena pouze pro úzkou skupinu odborníků pracujících v muzeích a galeriích, se dnes označuje aktivitu, jíž spíše slušel výraz: „vybírat si věci a skládat je k sobě“.
Slovo z výstavní praxe ovšem těmto konzumním aktivitám nejen dodává větší váhu, ale také zdůrazňuje jedinečnost vkusu každého uživatele, kurátora. Tokumitsu sleduje, jak od počátku sedmdesátých let výskyt slova houstne a dává to do souvislosti se sílícím individualismem.
„Vybírat si a dávat dohromady věci“ ostatně podle ní přesně odpovídá hodnotám propagovaným neoliberalismem, jako jsou atomizace, estetizovaná kontrola a samozřejmě spotřeba vydávaná za projev autentické existence. To, že z nás všech náhle stávají kurátoři, nám dává příjemnou iluzi, že jsme tvůrci sebe samých: kreativní a originální.
Kam se poděl ideál věčné lásky? Tak se ptá Greer Clemens ve skvělé glose na severu Pitchfork. Všímá si, jak populární hudba reflektuje dobu, která namísto konceptu trvalých hodnot hledá rychlé a okamžité uspokojení. Nachází pro to příklady jak u Taylor Swift, tak v aktuálním hitu Lany Del Rey High By the Beach nebo na nové desce Another One od ležérního Maca DeMarca.
Letní singl Lany Del Rey je totiž monologem dívky, která už není dále ochotná investovat do vztahu a chystá se k rozchodu. Takový konec romance je ve velkém rozporu s předchozími skladbami jako Blue Jeans, kdy zpívala, že svého partnera bude milovat, co svět bude světem.
Clemens tu poukazuje na to, jak populární kultura – od letních hitů po romantické filmy – vždy bývala přesycena nerealistickými obrazy trvalých vztahů. Tedy něčím, co je zcela v rozporu s rozvodovými statistikami; tak působí tituly jako „Always Be my Baby“ či „I Will Always Love You“. Dnešní tendence ke skeptickým, méně idealizovaným obrazům vztahů u generace nových hudebníků tak jako kdyby značila pronikání většího realismu do popu.
Video: Zahájili provoz v roce 1969, a když v devadesátých letech všichni výrobci kazet přecházeli na produkci CD, oni se rozhodli vytrvat. Dnes je National Audio Company posledním výrobcem kazet ve Spojených státech a nikdy v historii jich nevyráběli větší množství.
Kulturní tip: Battles. MeetFactory, Praha, 7. září. Byla to čtveřice Battles, kdo počátkem nultých let přinesl do britského, původně čistě elektronického vydavatelství Warp Records zvuk kytary. Přesto byl její styl daleko vzdálený standardnímu pojetí kytarových kapel. Battles vzkřísili matematický rock - žánr, který se koncem osmdesátých let vyloupl z křížení progresivního rocku a postupů newyorského minimalismu. V novém tisíciletí pak organicky vstřebali i elektroniku. Už svým debutem Mirrored z roku 2007 Battles ukázali, že patří ke špičce. V současnosti pracují na třetí albu a je více než pravděpodobné, že něco z něj otestují i v Praze v rámci průběžného Radio Wave Stimul festivalu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
