Evropu ničí staří rozhněvaní muži, kteří se bojí globalizace

Doba je dramatická, začínáme tedy čerstvou várkou aktualit. V Evropě vítězí postoj, že Britové si s formálním zahájením jednání o vystoupení z EU mohou dát na čas. Do podzimu. K Angele Merkel se v tomto bodě v pondělí večer přidal francouzský prezident Francois Hollande a italský premiér Matteo Renzi. Agresivnější postoj šéfů Evropské komise a Evropského parlamentu nebo třeba německého ministra zahraničí je tak před úterním klíčovým evropským summitem v defenzivě.

Ani hodný policajt v podobě německé kancléřky a jejich spojenců ovšem nehodlá dělat Londýnu, co mu na očích vidí. Zmíněná trojice zároveň odmítla možnost, že by do té doby vedla EU s Británií neformální rozhovory. List Financial Times situaci popsal titulkem Nespěchejte - ale už nám nevolejte. Postoj se poprvé od ohlášení výsledků rýmuje s tím, co říká dosluhující britský premiér David Cameron. “Dříve než to uděláme (evokujeme článek 50 a zahájíme jednání), musíme se rozhodnout, jaký druh vztahů z EU chceme mít.” prohlásil v britském parlamentu.

Tohle si možná zaslouží rychlé vysvětlení. Neformální rozhovory se mohou táhnout donekonečna. Evokace článku 50 je naopak něco jako stisk tlačítka. Rozhovory mohou pak trvat nanejvýš dva roky - a pokud se do té doby obě strany nedohodnou, přestávají na území státu, který jednání vyvolal, platit zákony Evropské unie. Británie bude tedy vyjednávat s nožem na krku; a když to nedopadne, odejde z EU, jako by v ní nikdy nebyla a bez jakéhokoliv přístupu k čemukoliv.

V Británii se část proevropsky naladěných politiků upíná k představě, že z neformálních rozhovorů vzejde jakási druhá dohoda o zvláštních podmínkách členství, a ta by mohla vézt k druhému referendu. Evropané se však hrozí dlouhotrvající nejistoty a nemají zájem, aby se podobnou cestou toužily vydat i další země.

Pokud jde o chaos přímo v Británii, klíčové byly v pondělí dvě události. Konzervativci stanovili datum, k němuž musí dojít ke střídání v čele strany - a tedy i v Downing Street - na 2. září. Cože je dříve než se čekalo. Boris Johnson? Theresa May?

Labouristé se vzbouřili proti Jeremymu Corbynovi: čtyřicet členů jeho stínového kabinetu a týmu spolupracovníků podalo demisi. V úterý bude Corbyn čelit hlasování o nedůvěře. Labourističtí poslanci mu vyčítají, že sabotoval proevropskou kampaň: pustili do médií několik e-mailů, z nichž je vidět, jak Corbynův tým editoval během kampaně projevy ve prospěch setrvání, aby oslabil jejich emocionální účinek. Strana je nicméně v patové situaci: poslanci žádají Corbynův odchod a v pondělí na něj na dramatickém jednání doslova řvali, ať rezignuje.

Corbyn svým dobráckým hlasem jakákoliv obvinění i rezignaci odmítal. Venku na ulici se mezitím srotil dav jeho stoupenců, silně levicových aktivistů, díky nimž se ve stranických primárkách dostal do čela strany. Nové hlasování může dosti pravděpodobně dopadnout stejně. Pat.

Agentura Reuters nabízí pod titulkem Deset způsobů, jak opustit evropskou milenku přehled deseti možných scénářů následujícího vývoje. Velmi dobrodružné čtení.

1. Britové předpisově evokují článek 50, vyjednají všechny sporné body včetně společného rozpočtu a statusu osob. Zároveň vznikne smlouva o další ekonomické spolupráci. Všichni všechno odhlasují. “Opravdu? Zní to příliš dobře, aby to mohla být pravda. EU není nikdy takhle jednoduchá”, komentují Reuters.
2. Británie je uprostřed politického chaosu. Nové volby posunou poměry a nová vláda bude nezávazné referendum prostě ignorovat. Všechno pokračuje jako dřív. “Opravdu? Tohle napíná důvěryhodnost demokracie za bod, kdy praskne,” na to Reuters.
3. Británie odmítne spustit formální jednání, dokud se nedohodne na obrysu budoucí spolupráce neformálně. To může trvat dlouhá léta. Nebo také donekonečna. Pro Evropskou unii noční můra. “Opravdu? Evropská unie funguje na základě kompromisu. Tohle bychom nevylučovali,” říkají Reuters.
4. Británie začne oficiláně rozhovory, ale v jejich průběhu si to rozmyslí. “Viz bod 2, ale s pobledlejšími vzpomínkami na původní referendum,” komentují Reuters.
5. Británie využije referenda k vyjednání nové “asociační” dohody. Nebude to členství, bude to “zvláštní partnerství”. “Viz. bod 4. Nikde neříkej nikdy.”
6. Británie bude následovat příkladu Norska, Švýcarska apod. Uchová si přístup na evropský trh a bude za to platit. Smlouva může být nějak přizpůsobená britským poměrům, ale přistěhovalcům a odvodům do rozpočtu se Britové vyhnou stěží. “Nezdá se, že tohle by Britové chtěli. Alespoň ne zatím,” pochybuje Reuters.
7. Celá unie to zabalí a začne znovu. Vznikne nová Evropská unie a Británie bude jejím členem. “Hodně divoká představa. Nic, co by se dalo čekat v nejbližší budoucnosti.”
8. Británie odejde, zjistí, že život mimo EU není zase takový ráj a do EU se zase vrátí. Trvalo by to dlouho. “Scénář pro (dlouhověké) snílky,” glosují to v Reuters.
9. Zůstane alespoň Skotsko, které se odtrhne od Anglie. Nepanuje shoda, jestli dostane přednostní zacházení, nebo půjde pěkně do fronty se Srbskem. Skotové vzbuzují v Evropě jisté sympatie, na druhé straně fungují jako inspirace pro separatisty ve Španělsku nebo Itálii. “Opravdu? Nebude to hned, ale Skotové jednoho dne do EU opravdu vstoupí.”
10. Británie prostě zabouchne dveře. Vyvolá článek 50, nebude vyjednávat a v roce 2019 odejde. Nebo přestane plnit závazky rovnou. Následují dost možná odvetná opatření. Obchodní válka a přetahovaná. Evropané to takhle sice nechtějí, na druhé straně si nemohou dovolit, aby to Britům jen tak prošlo. “Opravdu? Takže hrozba vzájemného zničení a pak odstrašování?” líčí agentura budoucnost evropského přátelství a spolupráce.

Gideon Rachman dojal autora dnešního menu, když oné osudové noci ze čtvrtka na pátek po zveřejnění výsledků z prvních dvou okrsků rychle rozpoznal, že se referendum vyvíjí šejdrem a na Twitteru vydechl pouhá dvě slova: “Oh God”. Pak už šlo všechno jenom z kopce.

Teď Rachman tvrdí, že k brexitu nedojde. Už teď se podle něj množí signály, že země směřuje k druhému referendu. Boris Johnson to ostatně tvrdil už v únoru, když prohlašoval, že “existuje jenom jedna cesta, jak dostat (od EU) to, co chceme - a to je hlasovat pro odchod. Protože celé dějiny EU ukazují, že (oni) naslouchají lidem jen tehdy, když řeknou Ne“. Cameron se tehdy tomuto přístupu vysmál a Johnson o něm přestal mluvit.

Cílem Borise Johnsona je podle Rachmana bezpochyby snaha stát se příštím britským ministerským předsedou. To má teď opravdu nadosah. Budou ale takovou hru chtít hrát Evropané? “Dost možná,” domnívá se komentátor listu Financial Times a odkazuje třeba na poznámku německého ministra financí Schäubleho, který zmínil možnost vyjednat pro Británii jakési “přidružené členství”. Ve scénářích Reuters tomu nejvíce odpovídá bod 5.

Co by se tedy našim britským přátelům líbilo? Je to prý snadné. “Jediné, co Boris Johnson potřebuje, aby vyhrál druhé referendum, je záchranná brzda ve vztahu k volnému pohybu osob, jež by Velké Británii umožňovala omezit počet Evropanů přicházejících do země v okamžiku, kdy by bylo dosaženo nějaké hranice.” Ve zpětném pohledu bylo prý velkou chybou, že EU něco takového Cameronovi neumožnila během jeho pokusu vyjednat nové podmínky členství.

Proč by Evropa na něco takového přistoupila? Tady Rachman argumentuje podezřele podobně jako stoupenci odchodu během kampaně. “Protože je Británie navzdory všem dnešním pnutím významným členem EU. Výrazně přispívá do evropského rozpočtu a představuje vojenskou a diplomatickou mocnost,” vystavuje komentátor své britské bicepsy.

Samozřejmě, podobný kotrmelec by se neobešel bez hlasitých protestů na obou stranách - Rachman mluví o “zuřivém vytí”.  “Není ale žádný důvod dovolit extrémistům, aby rozhodovali o tom, jak tenhle příběh nakonec dopadne,” domnívá se. “V Británii i Evropě existuje umírněný střed, který by měl být schopen najít kompromis, který Británii v EU udrží”.

Autor dnešního menu si ovšem není úplně jistý, zda slavný kolega správně odhaduje, jak rychle se umírněný střed smršťuje.

Životní procitnutí pěkně popsal  o víkendu komentátor německého týdeníku Die Zeit Jochen Bittner pro The New York Times. Text se jmenuje Brexit a evropští rozhněvaní staří muži. Německý komentátor nezakrývá, že patří ke generaci, které lezly krkem řeči pamětníků poslední války, že jedinou alternativou ke stále těsnějšímu sjednocení Evropy je návrat k nacionalismu. “Vždycky jsem byl k téhle napůl religiózní ideologii skeptický,” píše. “A teď tohle. Právě když se Evropanům mé generace začali ti úzkostí posedlí staří muži vytrácet ze života, nastoupil na scénu nový druh: rozhněvaní staří muži.”

Jedná se podle něj o politiky (i političky, samozřejmě), kteří se už sice na válečná zvěrstva nepamatují, zato jsou dost staří, aby mohli s nostalgií vzpomínat na jednodušší, přehledné doby před rokem 1989 a na svět před příchodem globalizace. “Lidé jako Nigel Farage, Marine Le Pen, Geert Wilders nebo Donald Trump ovládli svými agresivními pózami debatu a dost možná ženou Západ na okraj útesu,“ zoufá si náhle světaznalého cynismu zbavená hvězda Zeitu, ročník narození 1973.

Jistě, globalizace má své odvrácené stránky, to Jochen Bittner nezakrývá. Nahlodává tradiční formy demokracie. Bere lidem pracovní jistoty. “Jenže místo toho, aby se (rozhněvaní muži a ženy) s problémy pokoušeli vyrovnat, vyhlásili Faragové tohoto světa novou ideologickou válku,” píše. A má pro tuhle novou generaci politiků i nové označení: maniaci posedlí rozpadem.

Na komentáři je ale důležité závěrečné volání do boje. “Britské hlasování se jeví jako zvrat, nakonec se na něj ale dost možná budeme dívat jenom jako na první ze série bitev o novou duši Evropy. Výlevy hněvu a agrese proti establishmentu v Evropě teprve začaly,” varuje Bittner. “Už nemůžeme doufat v usmíření dvou rozdílných postojů - touhy po pokroku a touhy po destrukci. Rozhněvaní staří muži se nenechají uchlácholit, jejich xenofobii nelze dostat pod kontrolu nebo proměnit v konstruktivní spolupráci. My, mladí, kteří jsme evropskou budoucností, se jim musíme postavit. Už jsme promarnili příliš mnoho času.“

Podobně se hořkému osudu vzpouzí bývalý britský premiér Tony Blair. Ten se sice už asi neoznačí za mladou budoucnost Evropy, ale po celou dobu svého působení zastával silně globalizační a evropské postoje, dokonce si představoval, že Británie přijme euro. Kdyby tak nehorlil pro Irák, mohl být dnes klíčovou postavou britské i evropské modernity - aspoň autor menu si to myslí.

Blair komentoval referendum taktéž v The New York Times. Kromě ekonomických dopadů bude mít podle něj výsledek důsledky politické a s globálními dopady. Pokud budou ekonomické otřesy pokračovat, může se Británie stát odstrašujícím příkladem. Pokud vyvanou, populistická hnutí oněch Bottnerových “starý rozhněvaných mužů” posílí.

I Blair vnímá britský průšvih jako část mnohem rozsáhlejší vzpoury. “Napětí uvnitř Británie, jež vedlo k těmto výsledkům referenda, je univerzální, přinejmenším na Západě. Povstalecká hnutí na levici i na pravici, jež pózují jako nositelé praporu lidové revolty proti establishmentu, se mohou šířit a nabírat na síle i rozsahu… Již před referendem bylo jasné, že moderní populistická hnutí dokážou ovládnout politické strany. Nebylo ale jasné, zda dokážou ovládnout také země, jako je Británie. Teď už víme, že ano.”

Následuje klasický popis. Politický střed je démonizován jako elita odtržená od reality - a funguje to, i když třeba v případě Británie je představa vzpoury obyčejných lidí směšná (podívejte se na životopis Borise Johnsona). “Politický střed ztratil sílu přesvědčit a základní prostředky, jak se s lidmi propojit,” píše Blair. “Místo toho jsme svědky propojování extrémní levice s extrémní pravicí. Pravice útočí na přistěhovalce, zatímco levice nadává na bankéře. Pod tím vším je však sdílené nepřátelství ke globalizaci,” píše Blair.

Autor menu si dovolí poznamenat, že měl nějakou dobu možnost sledovat britskou kampaň reportážně na místě a viděl totéž. Tohle referendum nebylo o Evropské unii jako takové. Kdyby se hlasovalo o počasí a vláda/establishment by hájily současné povětrnostní podmínky, odhlasovali by si naštvaní Britové odchod ze světového klimatu. Hesla by byla povědomá. Něco jako: Chceme zpět SVÉ počasí! - Vraťte nám NAŠI mlhu! - Místo předpovědí nové nemocnice!

Ale Blair to nevzdává. Píše, že sám začíná přehodnocovat své chápání politiky. Hodlá trvat na tom, že problémy globalizace nelze řešit izolacionismem a vztyčováním nových hranic. “Střed musí znovu získat politickou sílu, znovu objevit svou schopnost analyzovat problémy, kterým čelíme, a nacházet řešení, která přesahují lidský hněv,” vyzývá.

My ještě dodejme, že pod tímhle zmatkem se odehrály španělské volby, které naznačily, že střed skutečně může pod tlakem obstát. Španělé, evidentně také pod dojmem ze čtvrtečního referenda, v neděli opustili populistické experimenty a navzdory předvolebním průzkumům poslali populisty z komunisticko-chávistické levice Unidos Podemos (Jednotni můžeme) na třetí místo - za tradiční centristickou pravici a levici. Koaliční jednání budou složitá, ale výsledek je příjemným překvapením.

Úplně na závěr vzpomínka na nepostradatelnou roli Británie v Evropě, jak ji legendárně, nezapomenutelně, neopakovatelně a v pouhých dvou minutách vysvětlil spoluobčanům i Evropanům sitcom Yes, minister. Tyhle vize nám budou chybět…

Video: Skoro je neznáme. A když je nezachráníme, nebudeme je znát vůbec. Pátrání po čmelákovi Bombus affinis:

Kulturní tip:  Jmenuji se Oliver Tate. ČT art 28.6.2016  21:10

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery