S koncem letní sezóny bychom si mohli dovolit alespoň jednou otočit gard. Pražští cyklisté si při nejrůznějších příležitostech s oblibou vyměňují tristní zkušenosti z pohybu na ulicích. Pravidelně se nadává se na bezohledné řidiče, kteří dusí náladu a ohrožují zdraví všech okolo. Následují vzpomínky na dramatické kolize, nad nimiž zůstává rozum stát.
Svoje dostávají cyničtí politici, kteří vytrvvale odmítají uvolnit prostor pro to, aby jízda po Praze nebyla nebezpečným dobrodružstvím. Potom jsou na řadě neschopní úředníci, vždy připravení obalit i ten nejjednodušší nápad, jak vylepšit poměry, balíkem obstrukcí, který ho spolehlivě likviduje. Dodatek v podobě vzpomínek na zážitky z lepších měst (a že jich v okolí není zrovna málo), je samozřejmou povinností.
Těžko se tomu divit: stresovaná komunita občas potřebuje nějaký ventil. Každý, kdo někdy alespoň letmo na webu sledoval divoké diskuse vášnivých řidičů navíc ví, že kolaři jsou vcelku kultivovaný odvar. Přesto se sluší dodat, že každodenní zkušenost z Prahy nabízí i zážitky, o nichž se – alespoň mezi bikery – moc často nemluví. Během odcházejícího léta, které jako vždy přilákalo do ulic spoustu rekreačních jezdců, nad nimi přitom nešlo zavřít oči.
Jakmile se v městském provozu posuneme na hierarchii zranitelnosti o stupeň níže, spousta bikerů se nepříjemně často ocitá v roli nenáviděných „řidičů“. Pražští chodci by mohli vyprávět. Riskantní kličkování po chodnících v centru. Bezhlavé sjíždění petřínských asfaltek plných malých dětí. Nebo třeba vulgární nadávky pestře oblečených pilotů na vltavské náplavce, kteří nekompromisně vyžadují, aby jim vše pomalejší okamžitě zmizelo z cesty.
Agresivita někdy vyráží dech a hmatatelné napětí, které kolem sebe část jezdců šíří, dokazuje, že změna poměrů si vyžádá ještě spoustu času.
Je to prostě fakt – navzdory všeobecnému posunu k lepšímu jsou ulice české metropole dodnes plné stresu. Můžeme mudrovat nad tím, zda je to způsobeno nedostatkem prostoru historického centra, které je plné aut, nebo hluboce zakořeněnou netolerancí většiny obyvatel města. Ve hře je zřejmě obojí, ale pokud uvažujeme dopředu, musíme se nakonec stejně opět vrátit na radnici.
Část agresivity zdejších cyklistů pramení z frustrace, kterou v nich vzbuzuje role riskujících šílenců, jejichž - nijak dramatickým – potřebám město navzdory módním řečem o atraktivitě tohoto druhu dopravy odmítá naslouchat. Vybíjet si zlost na slabších je to nejhorší řešení, ale příčina je vcelku jasná: pokud nemají bezpečný prostor mezi auty, říkají si o něj (byť poněkud hystericky) tam, kde jim nehrozí nebezpečí. Ti, kteří jsou schopni se krotit, tuhle „ostudu rodiny“ těžce nesou a propadají skepsi, že s tím prostě nejde nic dělat.
Jedním z ideálů městského transportu je vysoká prostupnost a co nejsnažší možnost měnit její prostředky (byť alespoň zde upřednostňujeme cyklisty a MHD vůči dominantním automobilům). Jinými slovy: čím častěji se řidiči ocitají v roli cyklistů nebo chodců využívajích hromadnou dopravu – a naopak -, tím lépe jsou všichni schopni vnímat problémy ostatních. A s touto sdílenou zkušeností samozřejmě klesá i napětí. Kus efektu ovšem vyvolá i povinná vstřícnost. V tomto smyslu bychom si s koncem léta mohli dovolit pražské řidiče pochválit za to, že se snaží respektovat nesmělé začátky značení, které v ulicích barevně vymezují prostor patřící výhradně cyklistům.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].