Napínavý rok v českém Detroitu

V dlouhé hale, kudy se na letišti v Bruselu přichází k odletům, jsou na podstavci vystavena tři elektrická auta: Mercedes, BMW a Kia. Cestující ale vytuší, že značka tady není důležitá. Spíš si na cestu přibaluje vzkaz, že auto bez výfuku je budoucnost, o níž by měl přemýšlet, až bude příště dávat dohromady peníze na nové. Podobná hala o dvě hodiny později po přistání v Praze: i tady jsou naleštěná reklamní auta, vzkaz je ale podle všeho jiný. Na podstavci totiž stojí dieselová Škoda Superb a o kus dál sto let starý veterán stejné značky. 

Tahle nenápadná zpráva o stavu mysli českých výrobců aut, reklamních kreativců a jejich zákazníků připomíná, co se tady dávno ví: tedy že i v čase nastupující elektromobility pořád nosíme v srdci zlatou éru spalovacích motorů. Problém je, že v reálném světě továrních hal se nezadržitelně schyluje k jejímu konci. To se mezi českými zákazníky už nějaký čas probírá s otázkou, co si budeme kupovat. Na stole ovšem leží i otázka, co udělá tahle změna s tuzemskými továrnami na výrobu aut.

Kromě sousedního Slovenska není nikde jinde tradiční výroba aut tak významnou složkou národního hospodářství jako právě tady. A pokud by se přechod na elektrické vozy českým výrobcům nepovedl, bude to mít dalekosáhlé důsledky. Rizika jsou tak velká, že americký ekonomický web Bloomberg.com překřtil středoevropskou výrobu aut na československý Detroit. Proslulé středisko amerického automobilismu postihl, jak známo, v poslední dekádě výrazný pokles výroby a spolu s tím i těžký ekonomický úpadek, z něhož se město, kde kolabují služby, vládne nezaměstnanost a valem ubývá počet obyvatel, dosud nevzpamatovalo. Každé podobné srovnání samozřejmě kulhá, nikdo ale zatím neví, jak moc kulhá zrovna tohle.

Čtvrtina dolů

Přitom se nedá říct, že by se o rizicích s předstihem nemluvilo. Pokaždé, když se v posledních dvou dekádách v Česku otevírala další továrna na výrobu aut, ozývaly se hlasy skeptiků, zda není silná orientace na jedno odvětví určitou pastí, do které se česká ekonomika jednou chytí. Zastánci vábení automobilek namítali, že jde o pracovní místa či odvody do státní kasy a rizika se budou řešit později. Teď ovšem ono „později“ klepe na dveře.

Rozsah problému ilustruje několik čísel. Před dvaceti lety se u nás vyrobilo necelých půl milionu osobních aut ročně a Česko se stran velikosti svého automobilového průmyslu výrazně nevymykalo poměrům v jiných evropských státech. Vstup do Evropské unie z nás však učinil výrazně lákavější destinaci. V roce 2005 tedy zprovoznila v Kolíně svoji továrnu Toyota, o tři roky později v Nošovicích Hyundai. V roce 2018 tak narostla výroba na rekordních bezmála 1,5 milionu aut. Covid pak srazil tento počet o čtvrtinu a nižší čísla zůstala i po konci pandemie, kdy v Evropě chyběly čipy. Nyní však výroba opět utěšeně roste, vloni na 1,4 milionu vyrobených aut. Z nich víc než 90 procent směřuje na vývoz, zbytek se prodá v tuzemsku. 

Ještě lepší představu o velikosti českého automobilového průmyslu vytváří počet téměř sto padesáti firem na výrobu a vývoj autodílů, sdružených do profesního svazu a rozesetých po celém území Česka, které zaměstnávají 120 tisíc lidí. Analýza poradenské firmy Deloitte přitom před časem odhadla, že pokud by se nepovedlo naskočit do elektromobility, může česká ekonomika reálně ztratit čtvrtinu své výkonnosti. A to by se neobešlo bez zásadních sociálních a politických otřesů. Je tedy stále ještě naše sázka na auta příležitostí, nebo spíš onou pastí? To ukážou už nejbližší roky.