Zabijačkový sen

Ráno slyším Róbertův budík v 6.00 a říkám si, jestli toho zrovna nelituje. Vstávat ve všední dny kolem šesté hodiny ráno je něco jiného než vstávat tak i v sobotu. Probouzím se něco po osmé hodině. Slyším, jak venku před domem bouchají dveře aut a sem tam někdo zazvoní na zvonek. Děti spí téměř do devíti, a tak se dostávám do obýváku až ve chvíli, kdy za mnou Róbert přichází s velkým úsměvem a říká: „Už jsou tady holky s dětmi.“  „Přišlo plno lidí,“ dodává a hned odbíhá se zmijovkou na hlavě zpátky na dvorek.

Přes kuchyňské okno vidím, že chodba i dvorek jsou opravdu plné lidí. Zatím, co jsme spali, Róbert dojel k řezníkovi do vedlejší vesnice pro půlku prasete, kterou už měl domluvenou od listopadu. V sedm hodin přijel řezník, který nám má se vším pomoci. Uspořádat zabijačku byl Róbertův sen, ale když jsme před více než půl rokem koupili přes osmdesát let starý dům, který má k tomu prostory jak dělané (jak uznal i náš kamarád architekt při míchání prdelačky a rozhlížení se okolo sebe), sen začal rychle nabírat jasné obrysy.