Ivana Svobodová: O druhém životě mé matky

Hledím na svou sedmasedmdesátiletou maminku, jak sedí doma u stolu s počítačem a doplňuje si položky do Google kalendáře v telefonu. Jsem u ní na návštěvě v Brně, v bytě, kde jsem s rodiči a bratrem vyrůstala a dospěla a v němž ona posledních devět let po smrti tatínka žije sama, a už zase cítím při pohledu na ni údiv. Je pondělí a kolonky v telefonním kalendáři se na příští dny plní, pravidelně se opakující činnosti už mají svou pevně danou barvu, do políček s nárazovými věcmi, jako je kino nebo sraz s kamarádkou, zvolí barvu z nabídky telefonu nahodile.

Když den skončí, prošlé akce večer z kalendáře maže: do virtuálního koše tak v pondělí večer letí žluté vyzvedávání oběda v nedaleké škole, kde si mohou koupit porce i senioři. Pak vymaže modré políčko – pravidelný kroužek procvičování mozku a smyslů –, tentokrát v něm cvičila oční jógu. A nakonec mizí růžová kolonka – pravidelná četba dětem v mateřské škole před odpoledním spaním. Kdosi jí před časem řekl o existenci „čtecích babiček a dědečků“, vygooglovala si, že jde o neziskovku Mezi námi, napsala jim a už je v té skupině v programu „Přečti“ taky. Vypráví mi o výletech, na kterých byla s klubem seniorů, co viděla v divadle, a mluví i o tom dnešním předspánkovém čtení ve školce: jak jeden chlapeček nemohl usnout, že dřív dětem četla Hrubínův Špalíček veršů a pohádek, ze kterého četla kdysi už mně a bratrovi, a dnes že četla Ezopovy bajky. Má radost, že to děti baví. 

Při přípravě na funkci čtecí školkové babičky si sice zašla na kurz techniky poutavého čtení do dobrovolnického centra Masarykovy univerzity a vyslechla školení k sebevědomému projevu, ale kdo někdy slyšel číst mou matku svým vnukům, vnučce a teď už i pravnoučkovi, ví, že v poutavém a sebevědomém čtení byla dobrá odjakživa. To ostatní z jejích posledních let je však pro mě nové a překvapivé – tři roky před osmdesátkou působí uvolněněji, aktivněji a především o dost sebevědoměji a odvážněji, než jakou jsem ji znávala po většinu života. Zažitým představám o upadající kvalitě života ve vyšším věku moje matka neodpovídá. 

Spolu a úsporně

Na druhý den ji doprovázím do učebny v centru Brna, nadace Purple Foundation tu pořádá lekce, v nichž dobrovolníci učí lidi v seniorním věku ovládat počítač, tablet nebo chytrý telefon. Přítomno je celkem pět starších dam v různé fázi pokročilosti, každá má k sobě jednoho dobrovolníka či dobrovolnici. „Řekla jsem, co bych potřebovala, a naučila jsem se to. Už umím posílat kontakty přes vizitky, nemusím ta čísla pořád přepisovat, a taky odkazy na články a weby jsem se naučila posílat telefonem jednodušeji,“ odchází matka z hodinové lekce spokojená. Technologie jsou její velké téma. U počítače tráví hodně času, pořád v něm něco hledá, pouští si pořady, čte články a obeznámenosti s virtuálním světem přikládá zásluhu na tom, že se cítí dobře. 

Logická rovnice, že čím déle je člověk na světě, tím více sebevědomí a sebedůvěry se v něm ukotví, v životě nemusí platit.

Nebýt toho, že se v různých kurzech v posledních letech naučila technologie ovládat, nezjistila by, kdy je kde jaká akce, jaký „kroužek“ by ji ještě mohl lákat, nenašla by si levné letenky, ubytování nebo levný zájezd a ani svou novou známou, s níž teď čas od času vyráží někam na cestu. Paní Helenu našla na Facebooku ve skupině Ženy cestující po světě samy. Kdosi ji na skupinu a paní Helenu upozornil a mamince se její cestovatelské příspěvky tak líbily, že ji oslovila a vyšlo to. Loni se spolu vydaly do Itálie, bydlely v Pise, navštívily Florencii, a na letošní jaro si naplánovaly cestování po Andalusii.

„Ve dvou je to na cestě veselejší. Taky jsem k sobě chtěla najít někoho, kdo se trochu domluví anglicky, když já to neumím, a Helena umí perfektně, je angličtinářka. A taky jsme si sedly, je moc fajn,“ říká maminka a popisuje, jak se oťukávaly: nejdříve přijela paní Helena za maminkou do Brna a zašly do kavárny, pak jela maminka na návštěvu do Tišnova za paní Helenou. Shodly se i v tom, že chtějí obě do Itálie cestovat úsporně: s levnou letenkou, bezplatným malým batohem na palubu a žádné drahé ubytování; jednak to z běžné penze ani jinak dělat nejde, a taky má moje matka spořivého ducha. Cestování ve dvou je – kromě společnosti – výhodné i finančně, a než se maminka odhodlala cestovat s paní Helenou individuálně bez cestovky, roky jsem sledovala, jak hledá zájezdy a vícedenní výlety podle toho, zda v nich bude muset připlácet za volnou postel ve dvoulůžkovém pokoji. „Mně nevadilo jezdit sama, umím si udělat program, ale to druhé lůžko nesmyslně zvedá cenu,“ popisuje svou zkušenost. „A málokdy se stane, že je v zájezdu nějaká další samotná paní, která by ho zaplnila.“