Tři dny prázdnin

Obloha nad Cornimontem je šedá, mírně poprchává. Stojíme venku, nakládáme batohy a všelijaké tašky do aut a čekáme, až se objeví majitel vkusně zařízené chaty, ve které jsme strávili poslední tři dny. Několik minut se bavíme, řešíme, kdo koho poveze a v jakém městě uděláme poslední společnou procházku, než se naše cesty rozdělí. To už přichází snědý čtyřicátník ve sportovní bundě a vypálí na nás několik otázek. Lori mu svou perfektní francouzštinou na všechno odpovídá. Majitel ještě krátce mizí v útrobách chaty, aby zkontroloval pokoje, a my doufáme, že jsme žádnou místnost z našeho úklidového plánu nevynechali. Máme štěstí, když vychází ze dveří, usmívá se a spokojeně nám vrací kauci. Jedno poslední „bonne journée“ a vyjíždíme.

Sedím na zadním sedadle vedle Benigny, která mi včera v rámci malé debaty o magickém realismu doporučila Cortázarovy povídky. Miluje Latinskou Ameriku a vše, co s ní nějak souvisí. Právě si nalévá čaj a vypráví o svém pobytu v Argentině a plánované cestě do Kolumbie. Henry, kterého obdivuju pro jeho neskutečnou vitalitu, načaté téma cestování zpoza volantu kompletuje nedávnými zkušenostmi z Afriky a Indie. Když se rozhovor o něco později stočí k budoucímu povolání, zapojuje se i Ben. „Asi žurnalistika,“ říká. Mlčky kývám hlavou a vzpomínám na několik jeho článků, které napsal pro Süddeutsche Zeitung.