Vzkvétat mimo škatulky
V Praze žijící cembalista Mahan Esfahani skládá hold českým skladatelům 20. století
Když se před osmi lety vydával do Prahy, cítil se vyčerpaný a nespokojený. Pokud jde o kontakty se správnými lidmi a koncertní příležitosti, jeho kariéra v Londýně strmě stoupala, ovšem po umělecké stránce přestával mít pocit růstu. Potřeboval změnu, nebo rovnou restart. Do Prahy ho nelákala tolik malebnost města nebo kulturní dění, ale přítomnost jedné jediné osoby: Zuzany Růžičkové. Cembalová virtuoska, která v padesátých a šedesátých letech uvedla polozapomenutý nástroj znovu na světová pódia a vystupovala s předními orchestry, mu učarovala už v mládí, když si půjčoval nahrávky s její hudbou v knihovně. Na prahu třicítky si usmyslel, že se musí stát jejím studentem.
„Růžičková mi umožnila, abych jako umělec dále vyrostl,“ vzpomíná s vděkem Mahan Esfahani ve svém holešovickém bytě. V Praze zůstal i poté, co jeho učitelka v roce 2017 zemřela, a město se stalo jeho novou základnou. Vyráží odtud na koncerty, z nichž dobrých 95 procent odehraje mimo Českou republiku. A nakonec se mu Praha stala i domovem. Důkazem zapouštění kořenů je jeho čerstvé CD, které natočil za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu vedeného dirigentem Alexanderem Liebreichem. Objevují se na něm skladby pro cembalo od Bohuslava Martinů, Hanse Krásy a Viktora Kalabise. Tedy tří zdejších výrazných skladatelů 20. století, jež považuje za sobě blízké i proto, že jejich hudbu vidí jako naprosto kosmopolitní a překračující hranice.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
