Tancování před plyšáky
Budím se v sedm hodin v americkém pětihvězdičkovém hotelu, ve kterém mě na dva týdny ubytovala zvací organizace. Nabídku snídaně ve formě přiobjednávky za 30 dolarů, zato s donáškou na pokoj, odmítám a zasytím se vlastním muffinem s kávou. Na recepci pak míjím recepčního Nicka, který na mě mává bílou plechovou lahví s minerální vodou. Prý na cestu. S vodou v ruce vyrážím do ulic velkoměsta.
Po pár minutách dorážím do budovy prestižní taneční školy, vlastně fakulty, a jsem uveden k děkanovi, který mě posléze odvádí do tanečního sálu. Zde probíhá konkurz, při kterém si mám vybrat 17 studentů pro svou choreografii, kterou bychom měli v následujících devíti dnech nastudovat. Po dvou hodinách se scházím již jen se 17 studentkami, abychom se mohli pustit do práce. Dost mě ale zaráží, že některé z nich – v průměru 22leté – si s sebou přinášejí plyšáky, dělají si s nimi selfíčka a usazují je v sále coby diváky. Ani naše zahajovací společné foto neopomíjí plyšový doprovod.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
