Slyšet to tak, jak to bylo míněno

K obdélníkovému stolu ve studovně CAMP jsme si sedli krátce po poledni. Architekt, herečka a já, bohemistka. Několik hodin je slyšet jen hrudní dýchání, mnutí prstů, kýchání, občas posunutí židle, náhlá potřeba dojít si pro kafe. Architekt dlouze listuje velkou stříbrnou knihou o dostupném bydlení v Paříži. Herečka noří prsty do počítače a ukusuje avokádový sendvič. Já už poněkolikáté reviduji texty k brněnskému festivalu, kterým neúprosně hoří deadline.

Dáváme se do řeči. Nějakou dobu mluvíme o nezvyklosti začínat konverzace jen proto, že je chceme začít. Nikdo z nás moc neumí mluvit impulzivně. Neznáme se. Hovoříme anglicky, neboť architekt je Ir. Moji a hereččinu národnost dlouho nezná nikdo. Není to potřeba. Bavíme se, nejdřív opatrně, o tom, že mluvení je často uzavíráno do nějaké instituce. Škola, práce, stáž, kurz. Mluvení jinde je v lepším případě zdvořilostní, v horším případě divné. Herečka si myslí, že je to typicky česká věc. Architekt říká, že v Irsku je to jiné, herečka, že v Americe je to jiné, já, že v Německu je to jiné. Všude jiné trochu jiným způsobem, shodujeme se. Říkám, že na různých místech hrajeme různé role. Jsme různými lidmi v různých okamžicích. Nutně se nemění národy.  Herečka říká, že je to podobné jako v divadle.