O čem se nemluví
Ráno nás před osmou budí děti, „já chci už jít dolů, mami“. Vstávají na své poměry pozdě a mně to jde taky ztuha. To včerejší portské, kterým jsme končily noční rozhovory, mě po mateřských letech téměř abstinence poněkud zpomaluje.
Jsme přes noc na návštěvě u Jitky a Martina a dnešní den strávíme společně. Během oběda se připojí ještě další milí a blízcí. Snídáme a plánujeme, jak to dnes uděláme. Naše tříletá dcera, která má krátce brýle, tak se jí všechno jeví mnohem větší než dřív, vyjde ze dveří rodinného domu a říká, „dneska je velký den“. Cítím, že to tak je. Vyrážíme s mým manželem Jakubem a dětmi na místní zámek ve snaze je vyvětrat a unavit. Jsem trochu nervózní, aby všechno vyšlo, abych moc nebrečela, abych řekla to důležitý… Ten vnitřní tlak vzniká i tím, že naše přítelkyně Zora, která dnes přijede, je v terminálním stadiu rakoviny. Kolik takových setkání ještě společně zažijeme?
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
