Knihovny jsou krásná výjimka

Tak takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Stojím na ulici moravského městysu Svitávka, hledám místní knihovnu a při pohledu na ohromnou, dokonale opravenou secesní vilu údivem otevírám ústa. Dům se tady vyjímá jak létající talíř, který právě přistál v parku. Je půl deváté ráno a od sedmi do Svitávky cestuju z Velkých Losin. Mám tady mít čtení pro místní školní děti. A když se po překrásném schodišti vyškrábu do posledního patra vily, moje knihomolské srdce se rozbuší. Jedna z nejkrásnějších knihoven, jakou jsem kdy viděla – a to jsem jich na svých cestách viděla stovky.

Vila kdysi patřila židovským textilním velkopodnikatelům z rodiny Löw-Beer. Dnes je tady sídlo obecního úřadu a nahoře v posledním patře kompletně zrenovovaná knihovna. „Všechno bylo zaprášené, když se otevřelo okno, padaly dovnitř vysušené masařky. Tak se tehdejší pan starosta rozhodl, že knihovna dostane nový kabát,“ líčí minulost Helena Jalová, která má na starosti jedenáct knihoven s devětadvaceti pobočkami na Blanensku.

S vybavením a designem přestavby pomáhala Iva Machová, která dřív pracovala pro IKEA a dnes dělá krásné knihovny hlavně v menších městech. Přestavba, financovaná obecním úřadem, ale také penězi Jihomoravského kraje, který do ní vložil více než 600 tisíc korun, celkem stála asi milion a půl, se povedla dokonale. „Chtěli jsme, aby knihovna byla tak krásná jako zbytek vily, aby sem chodili všichni bez rozdílu, aby to byl takový obecní obývák,“ vysvětluje starostka městysu Svitávka Miroslava Zoubková. Ve třech místnostech jsou nejen krémově šedé police, ale také zelená sametová křesílka a pohovky, mramorové stolečky vkusně ladí se secesním interiérem a okny sem proudí měkké, jakoby zelenkavé světlo ze zahrady. Všechno nese stopy jasné vize, včetně takového detailu, jako jsou cedulky s počátečními písmeny, podle nichž se čtenáři v knihách orientují – vyráběly je děti, které chodí do knihovny. Nechce se mi odtud odejít. Nejraději bych tady zůstala a celý den si tady v obecním obýváku četla.

Sama jsem v knihovně vyrůstala, protože moje prateta Růžena byla knihovnice. Knihovnu tehdy tvořila dvě patra starého domu v centru malého města. Oddělení pro dospělé bylo v dolním patře a oddělení pro děti v horním. Obě patra byla plná vysokánských polic s knihami, kterými mírně prosvítalo odpolední slunce. V knihovně se půjčovaly knihy a jediné, co porušovalo statickou a primární funkci této instituce, byly školní výpravy. Učitelé v první třídě vodili děti do knihovny, které jako budoucí čtenáři chápaly, co je to výpůjční řád a že je zakázáno do vypůjčených knih čmárat, ohýbat jim rohy a ničit je. Jiné akce se v knihovně prakticky nepořádaly. Byl to chrám zasvěcený výlučně knihám, jejich půjčování, obalování, katalogizování a střežení.

Když přijedu do knihovny dnes, jako spisovatelka na volné noze, kterou živí především živá vystoupení, je to absolutně odlišný zážitek. A není to tím, že už nejsem dítě, ani tím, že by z knihoven přestala být místa, kde se půjčují knihy. V každé vstupní chodbě každé české knihovny vás vítá přehledný plakát právě probíhajících nebo budoucích akcí. Akce, to je nový jazyk, který si současné české knihovny dokonale osvojily.