Rusko a proměnlivé odstíny šedi
Poprvé a naposled jsem měl pocit, že Rusku rozumím, přibližně před 25 lety. Byl jsem mladý humanitární pracovník, odjíždějící do Moskvy a poté do severokavkazského Čečenska rozbíhat misi Člověka v tísni. Načetl jsem si knihy, oprašoval ruštinu a přesně věděl, jak zlí Rusové ničí bohatýrské Čečence usilující o svobodu a nezávislost na Moskvě. Téměř dvouletý pobyt uprostřed válečné vřavy Severního Kavkazu mi tento černobílý obraz dost zamlžil.
V terénu jsem kromě kladných a záporných postav potkával neuvěřitelné množství zmatených postsovětských lidí, složitě hledajících novou identitu a měnících postoje jak na běžícím pásu. Pochopit v následujících dekádách alespoň zčásti neuvěřitelné vnitřní rozpory „homo postsovieticus“ bylo náročné. Znovu a znovu jsem si připomínal, že naše evropské oči a naše logika na Východě fungují jen někdy.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
