Ještě na okraj debaty o statusu umělce, který se nám právě tvoří z prachu země jako Adam; v disputaci mezi Petrou Hůlovou a Janem H. Vitvarem na Letní filmové škole (podcast na webu Českého rozhlasu pod názvem Nejistota je součástí povolání umělce) padla řada zajímavých argumentů. Co mi utkvělo ponejvíce, byl názor, že mladá generace již není schopná přistoupit na to, že by na oltář takzvaného umění měla přinášet oběti, mít existenční potíže a nedej Bože se snad nějak omezovat. A že dnes, v roce 2023, to už od umělců nemůže nikdo očekávat. Že si přece dneska pro umění nikdo nebude jako van Gogh řezat ucho. A že pokud těmto mladým umělcům nedáme jistotu finančního polštáře, tak o ně jako společnost přijdeme. Vy nám peníze, my vám umění.
Je to postoj, na který mají pochopitelně nárok, ostatně jen málokterá generace se vůči těm předchozím generacím nevymezovala, jakkoli to většinou byla nezávislost, kterou si mladí žádali, nikoli závislost. A jakkoli taková výhrůžka připomíná sousedku, která se čas od času dramaticky věší na chodbě činžáku, přičemž ji někdo ze sousedů občas musí upozornit, že má ten provaz příliš dlouhý.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
