I my jsme měli zmizet v Rusku

Južne, ležící asi hodinu cesty autem od Oděsy, je aktuálně jedním z nejdůležitějších míst planety. Zdejší ohromný přístav polyká jeden kamion plný ukrajinského obilí a kukuřice za druhým, a ty pak na lodích – donedávna pod ochranou křehké mezinárodní dohody, která bránila Rusům tyto lodě potápět – putují do Afriky a na Blízký východ, kde díky tomu nehrozí nedostatek potravin a hlad. Kromě toho je Južne obyčejná okresní metropole, v jejíž úzkých ulicích se za bariérou ovocných stromů a zahrad skrývají malé úhledné domky.

Jeden z nich si začátkem května pronajala Alesja Sorinska. Pro pětatřicetiletou ženu, která předtím v rodném Chersonu zažila nejprve ruskou okupaci a po osvobození pak nějakou dobu i každodenní dělostřelecké bombardování, bylo tohle místo tak blízko idyle, jak jen mohlo být. K úplné dokonalosti chybělo jediné: dostat sem patnáctiletou Sofiji, její jediné dítě, které už půl roku neviděla, a to znamenalo zajet pro ni hluboko na ruské území, kde Sofija v jednom z ruských dětských táborů čekala. Alesja díky občasným zprávám přes telefon věděla, že dcera je naživu, ale všechno další bylo velkou neznámou. Nemohla nic jiného než doufat, že se do nepřátelské země nějak dostane, že v ní najde své dítě a že je pak společně pustí zpátky domů. Devatenáctého května vyrazila na cestu, aby svou dceru z Ruska přivezla. 

Mami, už chci domů

 Na tenhle moment se připravovala od prosince. V jedné složce měla dceřin rodný list, kopie pasů, všechny možné papíry, které nějak dokazovaly, že Alesja je Sofijina matka a Sofija její dcera. Po celý čas věděla, kde se dcera nachází, psaly si, ale nevěděla, jak otevřeně může Sofija mluvit, zda si nevymýšlí nebo zda ji vychovatelé v táboře nenutí lhát.

Až rusko-ukrajinská válka skončí, budou se možná ruští politici a vojáci zpovídat z mnoha válečných zločinů. U jednoho je na světě zatykač už teď. Na ruského prezidenta Vladimira Putina a ruskou dětskou ombudsmanku Mariju Lvovu-Bělovu ho letos v březnu vydal Mezinárodní trestní soud v Haagu kvůli organizovaným únosům ukrajinských dětí. Světem létají různá čísla, ukrajinský stát oficálně mluví o 19 tisících dětí. „Nevím, jak se k těm různým číslům dochází, ale není to, myslím, podstatné,“ říká Anastasija Pantelejeva, novinářka a vyšetřovatelka z organizace Mediální iniciativa pro lidská práva (MIPL), která případy dětských únosů dokumentuje a snaží se vybrané případy do detailu rozplést. „Těch odvlečených dětí budou tisíce nebo možná desetitisíce, ale zatím prostě neexistuje přehledná databáze.“

„Každý případ, který se nám podaří zdokumentovat, zvyšuje šanci na souzení Putina.“

I samo slovo únos může být trochu nepřesné. Bezprizorné děti z dětských domovů na okupovaných územích ruské úřady většinou bez okolků odvážejí a rozdělují ruským rodinám. Sofija byla spíš „ztracené“ nebo „uvíznuté“ dítě. Byla v kontaktu s rodinou, ruské úřady to věděly. Pokud by si pro ni ale nikdo nepřijel, za půl nebo za tři čtvrtě roku by ji prohlásily za sirotka, umístily do náhradní rodiny a ta by se snažila dostat jí ukrajinskou identitu z hlavy – bez ohledu na žijící a čekající rodinu na Ukrajině.

Alesju a Sofiji rozdělilo ukrajinské osvobození Chersonu v listopadu loňského roku. Alesja žila od začátku ruské invaze ve městě, ale dceru nechala většinu času u babičky na levém břehu Dněpru. Odloučení od dítěte je dilema, které řešilo na jihu Ukrajiny mnoho rodin. Babička, matka před lety zemřelého manžela, sice vítala ruskou okupaci a Alesja s ní měla špatný vztah, ale žila dál od fronty, a to znamenalo větší bezpečí pro Sofiji. S blížícím se osvobozením dilema narůstalo. Daly se čekat boje, tedy riziko, kterého matka chtěla Sofiji ušetřit, a tím spíš byla radši, že žije v relativním klidu vesnice na východním břehu. Na druhé misce vah bylo, že po osvobození je rozdělí frontová linie. „Prostě jsem věřila, že to obě přežijeme a že se mi podaří ji nějak dostat zpátky,“ říká dnes Alesja.

Poté, co matku od dcery odřízla fronta, si babička u ruských okupačních úřadů zařídila půlroční opatrovnictví Sofije. „Asi kvůli sociálním příspěvkům, ale taky proto, aby Sofiji neztratila. Bez papírů neměla žádnou jistotu, že jí vnučku nechají,“ říká Alesja. Babička také rozhodla, že Sofiji bude dobře v jednom z dětských táborů, které Rusové pro ukrajinské děti zřizují na různých místech okupovaných území – a vnučku v březnu poslala do krymského letoviska Jevpatorija.

Sofija občas psala Alesje, že se má „dobře“ a „nic jí nechybí“, ale tomu se nedalo úplně věřit. Alesja netušila, co všechno Sofiji babička napovídala o situaci i o ní osobně, nevěděla, co poslouchá od vychovatelů v samotném táboře. Coby rodič „uvíznutého“ dítěte vstoupila do kontaktu se Save Ukraine (SU), dnes už světoznámou kyjevskou neziskovkou, která záchranné výpravy matek pro děti do Ruska organizuje. Když v polovině dubna přišla od Sofije zničehonic zpráva „mami, přijeď si pro mě, chci už domů“, měla všechno připravené a čekala jen na to, až se složitá a napůl utajená operace bude moci spustit.

Copak jsme zvířata?

 Save Ukraine (SU) je tým patnácti lidí sídlících v několika kyjevských kancelářských místnostech. Je placená z ukrajinských i zahraničních darů a dosud se jí zpátky na Ukrajinu podařilo dostat 118 dětí. Ženy jako Alesja jsou hlavními hrdinkami těchto příběhů. Jak říká členka a mluvčí neziskovky Olha Jerochina, Save Ukraine plánuje a platí samotnou cestu. Alesja dostala dlouhé a podrobné školení, co a kde má na své misi říkat. Komu raději lhát (běžným Rusům, které cestou potká), komu říkat směs pravdy a matení (příslušníkům policie a tajných služeb při výslechu) a kde se odhodlaně domáhat svého rodičovského práva (v samotném táboře).

Alesja věděla, komu může v případě krize zavolat (lidem ze SU) a kde hledat pomoc advokátů – všichni ale věděli, že realita se nedá předvídat. Rusko utrácí denně miliony dolarů na zabíjení ukrajinských civilistů, a jestli k nim přibude nějaká Ukrajinka, po které se slehne zem při hledání dětského tábora na Krymu, nikoho z ruských úředníků o spánek nepřipraví. Alesja vyrážela na cestu, během níž se mohlo stát cokoli. Vybavená byla jak papíry pro svou dceru, tak plnými mocemi pro další dvě dívky, které doufala přivézt zpátky – Anastasiji, jejíž rodiče nemohli cestu do Ruska podstoupit ze zdravotních důvodů, a Vladu, pro kterou už jednou jela babička, avšak po cestě zemřela, snad přirozenou smrtí.

Save Ukraine vždy vysílá tucet zachránkyň najednou, každá jede po své ose. Alesju dovezl mikrobus na varšavské letiště. Tam nastoupila na letadlo směr Minsk, hlavní město Běloruska. Žena s ukrajinským pasem upoutala pozornost tajné služby KGB. Na letišti při přestupu do Moskvy ji odvedli k výslechu, na který Alesja vzpomíná jako na nejhorší část cesty. „Asi tušili, kdo jsem a o co jde,“ domýšlí se zpětně. Nezastírala, že jede pro dceru, ale mlžila v tom smyslu, že se možná rozhodne s dcerkou v Rusku už natrvalo zůstat.

Agenti při výslechu tuhle její verzi postupně rozebírali a pak jeden z nich opustil místnost s tím, že si jde zavolat. „Myslela jsem, že je konec, že mě vyhostí, nebo zavřou, to už bylo jedno,“ vzpomíná Alejsa. Pak se agent vrátil a buď s hraným, nebo skutečným rozhořčením Alesje vynadal. Proč jim lže, proč prostě neřekne, jaký má plán? Oni taky mají děti, copak si myslí, že jsou zvířata? „Jděte, letadlo stihnete,“ byla slova, s nimiž ji propustil, a plánovaný let do Moskvy skutečně stihla.

Běloruský policista telefonoval nejspíš kolegům z ruské FSB, kteří už v odbavovací hale na Alesju čekali. Na setkání s nimi vzpomíná Alesja jako na formalitu: „Spíš mi jen dali najevo, že tu jsou a vědí o mně.“ Před letištěm čekalo auto s předem zajištěným řidičem. Dvacet čtyři hodin trvající cesta z Moskvy na Krym mohla začít. Jak si vlastně Alejsa vysvětluje, že ji tajné služby nechaly projít? „Nevím,“ říká, „snad že upřít dítě matce nejsou schopní ani Rusové, někdy – leda to.“

Samotná cesta probíhala klidně. Na občasných zastávkách u benzinek sice budil pozornost přízvuk její ruštiny, který prozrazoval Ukrajinku, ale naštěstí zůstalo pouze u zvědavých nebo podezřívavých pohledů. Byl s ní koneckonců řidič s ruštinou neomylně moskevskou. „Je to ironie, ale nejvíc jsem se bála na Kerčském mostě, že ho naši vojáci zasáhnou právě v momentu, kdy přes něj pojedu já,“ říká s pousmáním o klíčovém mostu spojujícím okupovaný Krym s ruskou pevninou, který je dlouhodobě v hledáčku ukrajinské armády. Žádná raketa tentokrát nepřilétla a Alesja bez komplikací dojela před rezort Marina, kde měla čekat Sofija.

„Byl to hrozně tíživý pocit. Jak mě přivítá? Jaké to bude? Chce mě vůbec po půl roce ještě vidět?“ vzpomíná Alesja. Pak se její dcerka mihla v okně, zamávala jí, seběhla po schodech, objaly se a rozplakaly. Alesje se ulevilo. Na místě byla i babička, která se jim rozhodla během zpáteční cesty pomoci. Na ukrajinské území vstoupit nechtěla, vrátila se pak domů pod ruskou okupační správu na svůj levý břeh, ale – jak říká – Alesja: „I když se my dvě nemáme rády, asi chtěla mít jistotu, že Sofija zůstane s rodinou, a ne že se něco zadrhne a ujme se jí ruská sociálka.“ Vedení tábora dívku matce vydalo bez průtahů. S Alesjou odjela i jedna z dívek reklamovaných plnou mocí, druhou – Vladu – zachránkyně v letovisku nezastihla. Těsně před příjezdem ji sociálka bez udání důvodu odvezla z tábora neznámo kam a o jejím osudu se zatím nic neví.

„Hlavní úkol je teď dát do pořádku soužití s dcerou.“  Odloučení jejich vazby pošramotilo.

Čtveřici žen čekala úmorná a dlouhá cesta zpět. Běloruskou hranici, na které se s nimi rozloučila babička, překročily autem, řídič je dovezl až k té litevské. „Z hranic a celníků má trochu hrůzu každý, tohle však bylo opravdu hrozné. Vždycky nás nechali čekat, hodinu, dvě, čtyři. Normálně víte, že se nakonec dostanete skrz. Ale teď? Kdokoli mohl přijít a odvléct dívky pryč. Pokaždé, když někdo přicházel k autu, mohl to být někdo vybavený mocí všechno na poslední chvíli překazit,“ vzpomíná Alesja. Všechno nicméně nakonec dopadlo dobře. Dvaadvacátého května se konečně ocitli na litevském území, již bez řidiče pak cestovaly veřejnou dopravou několik dalších dní až před svůj dům v Južném. Teprve tam byla jejich dobrodružná výprava u konce.  

Jste sirotci

 Zda bude tahle cesta z Ruska domů dál možná, není jisté. „Budeme měnit taktiku. FSB už má o našich operacích dobrý přehled a je to příliš nebezpečné,“ říká mluvčí neziskovky Olha Jerochina v kyjevském hotelu Light. „Tyhle pokoje kolem budeme každopádně nějak plnit dál.“ Light je nenápadný hotel, několik zastávek metra od centra ukrajinské metropole, je čistý a levný, a proto byl dřív oblíbený u nenáročných turistů. Cestovatelé s válkou zmizeli, hotel našel jiný smysl. Save Ukraine tu ubytovává zachráněné děti, které jejich rodiče – obyvatelé rizikových oblastí na jihu a východě země – raději než do ohroženného domova umístí do relativního kyjevského bezpečí a místa s dostatkem škol.

A tak tu na pokoji se dvěma spolubydlícími žije šestnáctiletá Nasťa. Rodina z Chersonu ji během okupace raději nechala studovat v Heničesku, městu dál od fronty, kde bydlela na internátu. A Nasťa loni 4. listopadu udělala chybu. S kamarádkou odjela do nedalekého Novotrojického na oslavu spolužákových narozenin a obě dívky si doma zapomněly doklady. Když je pak při rutinní kontrole zastavili ruští vojáci, ve dvou ukrajinských teenagerkách bez občanek viděli diverzantky.

Výsledkem byly dva týdny vazby. „Měly jsme velký strach. Ale říkaly jsme jim pravdu, že prostě bydlíme na intru, papíry máme tam a jely jsme na oslavu. A oni určitě museli velmi brzo pochopit, že nejsme špionky. Jenže prostě nás tam nechali dál sedět,“ vzpomíná Nasťa. Když se pak dostala na svobodu, zjistila, že Ukrajina dobyla zpět Cherson a že ji od rodiny dělí nová frontová linie na řece Dněpr.

Čerstvě propuštěná dívka nebyla ve škole jediná, kdo měl rodinu v osvobozeném Chersonu a na heničeském internátu bylo rázem hodně dětí bez přímého kontaktu s rodinou. Ruské úřady vycítily šanci. „Pořád za námi někdo jezdil. Byla u nás Junarmia,“ vzpomíná Nasťa na návštěvu putinovské mládežnické organizace s tím, že „i samotná Lvova-Bělova se zastavila,“ směje se teenagerka. Dětská ombudsmanka je přesvědčovala, že Oděsa, Kyjev i Lvov jsou ruské dary Ukrajině a teď si zkrátka Rusko přišlo pro dárky zpátky.

Obyvatelům internátu všichni nabízeli ruské pasy a studia v Rusku. „To mě ani nenapadlo. Jeden kluk to přijal. Myslím, že odjel do Ruska do Stavropolu. Omylem si s sebou vzal nějakou sportovní mikinu s ukrajinským znakem. Vrátil se za dva týdny, zmlácený a zamlklý. Aspoň mu dovolili se vrátit. Byla jsem přes síť Telegram v kontaktu s matkou, věděla jsem, co se děje doma. A čekala jsem, až si pro mě přijede,“ vzpomíná.

Nikdy nepochybovala, že se matčina akce podaří. Tohle a taky skutečnost, že nečekala sama, avšak s vrstevníky, ji dlouhý půlrok pomáhalo nějak přežít. „Ale pořád nám vyhrožovali, že nás rodiče nechtějí, že jsme sirotci, že máme smůlu, že z nás udělají Rusy, že nám pomůžou, že nás zachrání, že na to je zákon, ať se chystáme,“ říká. S tím, jak se matčin příjezd blížil – Nastina matka se za ní vydala ve stejném termínu jako Alesja pro Sofiji –, se zacházení zhoršovalo. „Už nám vlastně jenom vyhrožovali, prý mě matce nedají a radili mi, ať si vezmu ruský pas, že pro mě bude všechno snazší. Moc jsem si z toho nedělala. Hnusné to však bylo.“

Svoje výhrůžky personál nesplnil. Nasťa mohla s matkou – podobnou cestou jako Alesja a Sofija – odjet domů do bezpečí. „Tady je to bezva,“ říká Nasťa o svém současném pobytu v Kyjevě. „Po domově se mi nestýská, jsem zvyklá nebýt doma. Teda – když se můžeme kdykoli navštívit. Chystám se pokračovat ve střední. Chci být grafická designérka.“

Byla to úleva

Pomoci uneseným dětem se dnes na Ukrajině nevěnují jen neziskovky a rodiče, angažuje se i ukrajinský stát. „Dítě je to nejcennější, co jako rodiče máte. To nejhorší, co se vám může stát, je, když vám ho zabijí nebo unesou. Jako rodič si tu tragédii umím představit. Naše úřady se tím zabývají, pomáhají i novináři, kteří někdy o konkrétních dětech zjistí více informací než státní instituce. Mluvil jsem o tom s papežem, říkal jsem mu, aby využil všechny možnosti nátlaku na Rusko, ať děti vrátí a další nekrade. Opravdu se snažíme,“ odpověděl během nedávné návštěvy Česka Radiožurnálu a Respektu ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na otázku, co konkrétně pro pomoc dětem jeho vláda dělá.

Konkrétně má na Ukrajině citlivou agendu na starosti ukrajinský ombudsman Dmytro Lubinec, u kterého se shromažďují informace o tom, kde které dítě je, a on pak v případě každého z nich písemně vyzývá ruské úřady k jejich navrácení. Trestní odpovědnost za únosy pak řeší ukrajinská prokuratura a také mezinárodní justice. „Existují opodstatněné důvody domnívat se, že za ně prezident Putin osobně nese odpovědnost,“ uvedl haagský tribunál. Organizaci únosů přičítá ombudsmance Lvové-Bělové, která je měla „páchat přímo, společně s jinými osobami, nebo prostřednictvím jiných osob“.

Jurisdikce tribunálu se vztahuje na zločiny proti lidskosti, genocidu a válečné zločiny. Soud uznává více než 120 zemí, které musí Putina zatknout, pokud by se ocitl na jejich území. Některé státy jako USA nebo právě Rusko se k němu však nepřipojily. Dokud bude Putin v Rusku u moci, nelze očekávat, že bude souzen. „Každý případ, který se nám podaří zdokumentovat, zvyšuje šanci na souzení Putina,“ říká novinářka Anastasija Pantelejeva. „Proto to má smysl, i když je spravedlnost zdánlivě daleko.“

Některé západní země již také uvalily na jednotlivé představitele ruského státu sankce. Naposledy svůj sankční list kvůli únosům rozšířila Velká Británie, která na něj nově zařadila ruského ministra školství. Britové ho viní, že se účastní „programu ruské vlády na nucenou deportaci a převýchovu ukrajinských dětí“, jehož hlavním cílem má být „zničení ukrajinské národní identity“ právě prostřednictvím řízeného zmizení její nejmladší generace z vlasti.

Ne vše jde tak hladce, jak si Rusové představují. Na odpor proti jejich plánům se totiž někdy staví i samy na ruských okupovaných územích nedobrovolně uvízlé děti. To je případ dalších současných obyvatelů hotelu Light, teď už osmnáctileté Ksenije a jejího bratra. Dívku invaze zastihla v ruském městě Šebekino, kousek od hranic s Ukrajinou, kam ji ještě před ruským vpádem poslala do učení její pěstounka. Bratr zůstal s pěstouny na Ukrajině, ale když jejich městečko obsadili okupanti, poslala ho pěstounka do tábora na Krymu. Jakmile Ksenija dosáhla plnoletosti, opustila za pomoci a rad Save Ukraine ruské území a oklikou přes Polsko se dostala zpět na Ukrajinu. U úřadů si vyřídila bratrovo opatrovnictví a s výpravou matek se vydala pro bratra na Krym.

„Děsně jsem se bála, že se mi to nepodaří, že mi Rusové brášku nedají,“ říká Ksenija, která během rozhovoru hladí žlutomodrý gumový náramek s logem neziskovky. „Když jsem prokázala, že jsem plnoletá, a řekla, že se o něj budu starat, nakonec nás s bratrem nechali odjet. Byla to úleva.“

Já měl teda nahnáno

Chmelnyckyj je velké město na západní Ukrajině, známé promenádou plnou hospod, rozlehlým parkem s mnoha dětskými atrakcemi a také tím, že je to historicky vojenské město. Chmelnyckyj a jeho vojenská posádka je občasným cílem ruských raketových útoků. Není to sice nejbezpečnější místo v zemi, ale patnáctiletí kluci Ivan a Maksym jsou teď za tohle útočiště neskonale vděční. Město a zdejší polytechnická střední škola, kam už rok chodí, jsou proti jejich domovskému, Rusy dobytému a zcela zničenému Mariupolu oázou klidu.

Jejich příběh ukazuje, že některé děti může zachránit jen nevídané hrdinství. Ivan je úplný sirotek a Maksym z rodiny tak nefunkční, že se s rodiči a sourozenci v podstatě nevídá. Většinu času dnes oba tráví mezi internátem, učebnami a tělocvičnou, a za to, že nejsou kdesi v Rusku, vděčí Antonu Viktorovyči Ovčarukovi. Zamlklý urostlý čtyřicátník je zná dlouho. Byl jejich vychovatel v mariupolském dětském domově, odkud oba mladíci pocházejí. A jejich opatrovníkem je dál i tady ve Chmelnyckém, protože se rozhodl, že svoje nejbližší svěřence, ke kterým měl nejpevnější vztah, a zároveň ty nejzranitelnější ukrajinské děti prostě nenechá ztratit.

Děti z mariupolského dětského domova přežívaly v bombardovaném, smrtelně nebezpečném městě (dodnes nikdo neví, zda v Mariupolu zemřel každý desátý, nebo každý čtvrtý obyvatel, tak málo o jeho zkáze víme) do poloviny března, tedy celý první měsíc útoku ruských okupačních armád. Pak se vedení domova rozhodlo, že situace je dál neudržitelná a je nutné především zachránit si životy. Mužský dospělý personál využil užící se cestu na ukrajinské území a dál do Chmelnyckého, ženy a děti se kvůli obrovským rizikům na této ústupové cestě vydaly postupujícím okupačním vojskům. Mariupolský dětský domov se i s Ivanem a Maksymem přestěhoval do relativního bezpečí jednoho ze špitálů nedaleko centra Doněcku, hlavního města samozvané, Rusy zřízené Doněcké lidové republiky.

„Často za námi jezdil někdo z Ruska a lákal nás,“ vzpomínají pobaveně Ivan a Maksym na zástupce proputinovských mládežnických organizací nebo už zmíněnou agilní ruskou dětskou ombudsmanku Lvovu-Belovu. „Ať prý s nimi odjedeme do Moskvy, kde se budeme mít hrozně dobře, ale my jsme nechtěli daleko od Mariupolu, kde jsme prožili celý život,“ říkají. Někteří jejich kamarádi z ústavu nabídku odjet dál do Ruska přijali, jiní jako oni nechtěli daleko od domova. Ivanu a Maksymovi pomáhalo, že Maksym, jakkoli své rodiče skoro nevídal, nebyl úplně bezprizorný a se svými blízkými příbuznými si občas psal. A oba si přes Telegram psali také s Antonem Viktorovyčem Ovčarukem.

Znalci Ruska říkají, že Rusko je diktatura, která si potrpí na procedury a hranou zákonnost. Takzvané lidové republiky Doněcká a Luhanská, zřízené na územích okupovaných Ruskem již od roku 2014, popisují lidé, kterým se podařilo v uplynulých letech odsud odejít, jako zóny chaosu a bezpráví. Může se tam stát cokoli. Muži bývali z ulice pravidelně odvlékáni na frontu, dnes už se to neděje, protože odvlékat není koho a vojáci z „lidových republik“ tvoří velkou část ruských ztrát. Doněčtí Ruskem dosazení bossové a jejich pohůnci zabavují běžným lidem domy či auta dle libosti, jako se to stalo řadě civilistů. Stejně tak může někdo, kdo s okupanty kolaboruje, přijít k bohatství třeba v podobě možnosti nastěhovat se do bytu, z něhož byl naopak někdo nepohodlný vyhnán.

A také se tam může cokoli podařit. Anton Viktorovyč Ovčaruk nechce prozradit, kudy přesně se v květnu minulého roku, tedy asi dva měsíce poté, co chlapci opustili Mariupol, jako muž s ukrajinským pasem do válečného Doněcku dostal. Nechce ohrozit ty, kteří mu pomáhali. Zpětně viděno je zázrak, že mu oba chlapce lidé z nemocnice vydali. Měl jen papír o tom, že je jejich vychovatel. Mohl snadno skončit ve vězení nebo třeba zastřelený jako špion, v doněcké realitě to bylo dokonce velmi pravděpodobné. Ale možná hrálo roli i to, že si pro hochy přijel urostlý, autoritativně působící muž, nečekaná figura.

Občanský průkaz z Mariupolu, tedy z Doněcké oblasti, mu také mohl pomoci. „Místní“, tedy lidé z aktuálně okupovaných území, mají na nepřátelském území Doněcku trochu větší možnosti než ti, jejichž občanka říká „Kyjev“ nebo „Lvov“. „Byla to loterie,“ říká o svém ojedinělém činu Anton Viktorovyč Ovčaruk. „A vyšla.“ Bál se? „Jistěže jsem měl obavu. Mohl jsem taky skončit v armádě Doněcké lidové republiky jako nedobrovolný branec. Ale měl jsem nějaké záruky,“ říká neurčitě. I on volil cestu složitou oklikou přes Rusko. V květnu roku 2022, kdy válka zuřila na celém východě Ukrajiny a Rusko ještě mělo naději, že ji vyhraje rychle a podle svých představ, byla cesta přímo přes frontu nemyslitelná.

Báli se oba chlapci, že akce jejich vychovatele nevyjde? „Já ne. Nepochyboval jsem o tom,“ říká Maksym. „Nepochyboval? Já měl teda nahnáno,“ směje se Ivan. A jak vidí svoji budoucnost? „Chceme zpátky domů, do Mariupolu. Stýská se nám,“ říkají oba. „Po čem? Po lidech, po místech... Takže se určitě chceme vrátit, i když už to nemůže být jako dřív.“

Splnit tento jejich sen je momentálně nemožné, Mariupol je pořád v držení Rusů. Přesto bude jejich případný návrat domů jednou jednodušší než pro jejich společného kamaráda z mariupolského dětského domova Filipa. Na rozdíl od Ivana a Maksyma ho nikdo z okupovaného území neodvezl, ruské úřady ho poslaly do Moskvy, kde ho „adoptovala“ ruská dětská ombudsmanka Lvova-Bělova. Ve veřejném televizním rozhovoru později popisovala ruskému prezidentu Putinovi, jak je ráda, že chlapce má. „Jo, Filip je v Moskvě. Občas si napíšeme přes Telegram,“ říkají k tomu Ivan a Maksym. „Jak se doopravdy má, nevíme. Těžko říct. Působí normálně. O některých věcech se však raději nebavíme.“

Tyto příběhy zachycené Respektem jsou výjimečné, protože pouze zlomku dětí se podařilo dostat zpátky domů. Většinu – tedy tisíce, možná desetitisíce dalších – takové štěstí nepotkalo. Nikdo neví, zda nezemřely, nejsou týrané, znásilňované, násilně převychovávané. Rodiče, kteří je zoufale hledají, s médii nemluví. Medializace by mohla návrat jejich dětí ohrozit.

Je to celé složité

 Na zahradě domu Alesji Sorinské v Južném je od stromů příjemný stín, sem tam se rozševelí větrem vanoucím od moře. Vládne tu relativní klid a mír. Dramatická část jejího příběhu se uzavřela. S dcerou Sofijí jsou v novém útočišti spokojené, až bude klidněji v domovském Chersonu, přestěhují se zřejmě tam. I když jisté to není – Sofija tu začíná chodit na střední školu a možná už zpátky domů chtít nebude. Alesja nic pevně neplánuje a ani nemusí. Hlavní úkol je teď dát do pořádku soužití s dcerou. Půlroční odloučení, komplikovaný vztah s milovanou babičkou pro Sofiji a nemilovanou tchyní pro Alesju, a bůhví, co Sofia vlastně v ruských táborech prožila, to všechno jejich vazby pošramotilo. „Dospívá, je to celé trochu složité,“ říká se smutným úsměvem Alesja Sorinska. „Ale bude to dobré.“