O plody tady úplně nejde

Vztah člověka ke krajině je – řečeno kulantně – komplikovaný. V drtivé většině latentní nebo spíše žádný. Přesto se ledy začínají pomalu hýbat. Svou měrou k tomu bezesporu přispěl covid, kdy se „svět zastavil“ a spousta lidí se z měst dočasně odstěhovala na chalupy a chaty na venkov. Nejen chalupáři se začali vracet k „půdě předků“, k samozásobitelství nebo se učí si tento vztah znovu budovat. A svou měrou k tomuto zájmu přispívá i „potulný sadař“ Dominik Grohmann.

Na otázku, co tahle činnost, které se dvaatřicetileý Dominik Grohmann z Hrušek na Vyškovsku věnuje, vlastně obnáší, vystudovaný filozof vysvětluje, že jde o propojení krajiny s ovocnými stromy, které do ní v historii vždy patřily a jež se snaží do krajiny navracet. Ostatně je to i jeho druhý vystudovaný obor, environmentalistika, který se zaměřuje právě na vztah člověka a životního prostředí. „Ovocný strom je symbolem tohoto vztahu. Je v krajině díky člověku a má jakousi sílu nás do ní poutat, lákat,“ říká. Na otázku, čím se liší od „normálních“ sadařů, vysvětluje, že vysazuje stromy, které jsou dlouhověké a vyžadují kromě citlivých „ořezů“ relativně málo péče a lidských zásahů. Tyto ovocné stromy, jež díky své odolnosti v krajině přežijí, často staré odrůdy, jsou takzvaně vícegenerační: sklízet plody nemusí nutně ten, kdo strom zasadil, ale generace, které přijdou po něm.