Židlou do hlavy
Chladné ostravské ráno. Nástupiště směr Praha bývá i v tyto brzké hodiny plné. Mrzne a já očima popoháním čas na odjezdových tabulích. Vyrážíme. V další stanici si ke mně přisedne mladý muž a hned si před sebou vybaluje tablet, stylus a telefon. Vše pečlivě srovná tak, aby to lícovalo s hranou stolku. Několikrát během cesty mám chuť mu do toho pořádku sáhnout a udělat v něm punkovou změť.
Pendolino sviští, občas se zhoupne stevard, občas žaludek. Dojíždíme načas, schůzku stíhám. V ranní Praze se to hemží spěchem. Hledám nástupiště směr Benešov a nasedám do čekajícího motoráku. Za okny svítí slunce. Počasí si nakonec pro dnešek vybralo jaro. Do vagonu přistupuje starší dáma a zavírajíc za sebou dveře zvolá na celý vagon: „Dobré ráno všem!“ Trhnu sebou, vystrčím hlavu do uličky a hledám nějaké její známé. Ale tam nikdo. Pozdravila vagon plný cizích lidí jen tak! To bude tím počasím. Nebo je to tu zvykem?
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
