Dvě dekády jsou dost dlouhá doba na to, aby člověk změnil názor. Ne však na otočku o 180 stupňů v zásadní věci. Pokud k ní dojde, někde se stala chyba – buď na začátku, nebo na konci.
K těmto otočkám patří i postoj Čechů k euru. V době svého vzniku se jevilo jako vzdálený a stěží dosažitelný symbol prosperity. Cosi jako finální meta, ke které se stát dopracuje až v konečném stadiu své vyspělosti. Dnes o euro stojí jen pětina občanů a debata o něm je de facto tabu.
Míra obratu je zarážející. Jsme o tolik poučenější než před dvaceti lety? Podlehli jsme tehdy mámení, které už nyní dovedeme prokouknout? Je život s eurem vážně takové utrpení?
Zkušenost členů eurozóny nic takového nenaznačuje. Finanční krizi euro přečkalo, klub se rozrostl z 11 na 19 zemí, další (Bulharsko) o vstup usiluje. Slovensko, kde má euro letos už desáté výročí, je příkladem země, kde se navzdory všem dramatům kolem eura o jeho smysluplnosti nijak nediskutuje, jeho odpůrci nemají v politice žádnou váhu nebo svoji kritiku hodně otupili. Když se ukázalo, že o vystoupení z eura voliči nestojí, vycouvali z těchto plánů i krajní evropští populisté jako Marine Le Pen nebo italské vládní strany.
Kde se tedy český odpor bere? V odmítání, prosazovaném původně malou skupinou protievropských bojovníků kolem Václava Klause, převážily postupně argumenty, že euro „se nevyplatí“. Vše u nás funguje, ke sdílení rizik či nákladů s lehkovážnými Řeky nebo Italy není důvod.
Z debaty vyplatí – nevyplatí jako by…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
