Dva týdny, které rozdělily Smilovice

Zítra přijede Deník, ČTK, polští novináři a Česká televize chce jako každý den dva až tři přímé vstupy,“ nastiňuje mluvčí Slezské diakonie Zdeněk Kašpárek kolegům program následujících hodin. Jsme v severomoravských Smilovicích a lidé z diakonie, starající se o deset dospělých a čtyři děti, kteří sem před pár dny dorazili z Iráku, nevykazují žádné nadšení. Uprchlíky z Blízkého východu stihla už navštívit snad všechna tuzemská média. „Nejsou to žádná zvířátka v zoologické,“ utrousí jedna z dobrovolnic a stěžuje si, že ji média ruší v práci: „Máme je učit česky, a ne pořád organizovat nějaké rozhovory. Nabourává to program.“

Na „programu“ je právě oběd, na stolech prostorné jídelny v nedávno opravené zemědělské usedlosti na kraji Smilovic už čekají talíře na to, až se Iráčané vrátí z cizinecké policie. Hned po jídle je čeká kurz o českých penězích a nakupování. Učitelé rozdávají české bankovky, na stolek rozkládají mléko, rýži, máslo či vejce. Dvě mladé dobrovolnice si zahrají na prodavačky. „Prosím, mléko,“ loví irácký chlapec se smíchem bankovku z kapsy.

Jeho rodiče, Wisam a Nada Dawod Jusefovi si mezitím udělají čas na rozhovor s dalšími novináři. Vzpomínají, jak utekli z Mosulu, když ho dobyl Islámský stát, opustili truhlářskou dílnu, která je živila, a našli útočiště v jednom z uprchlických táborů v iráckém Kurdistánu. Jako křesťanům jim nic jiného nezbývalo, pokud nechtěli…