Výhoda dovolených je, že člověk si nemusí nařizovat budíka. Přesto, nebo možná právě proto, se bez nucení probouzím už před osmou hodinou a mé oko Pražáka si hned od rána libuje nad výhledem na „obyčejný“ les a kopečky. Pro holku z města něco neokoukatelného. Opět se musím zaradovat, že jsme se letos s manželem rozhodli, podobně jako většina Čechů, vynechat moře či exotiku a dali přednost naší Šumavě. Tropické počasí, které je na horách naštěstí snesitelnější, nám velkoryse hraje do karet.
Městské návyky ale úplně neopouštím a jako jedno z prvních beru hned po ránu do ruky telefon a projíždím titulky zpravodajských serverů. Šest set let od upálení Mistra Jana Husa. Šest set let. To číslo mě zarazí. Chvíli se sebou v duchu polemizuju, jestli je to hodně dávno, nebo vlastně nedávno. Kolikátá má prapra-babička měla šanci se s Mistrem poznat? A jak dlouhou cestu jsme od té doby u nás v Evropě urazili? Spěju k závěru, že to je vlastně docela nedávno, a přeci je jen málo Čechů, kteří zůstali v paměti národa alespoň šest století.
Mé pokusy o filozofické rozjímání rozptýlí kvíz, kde můžu prověřit své znalosti o Husovi (případně svou schopnost tipovat správnou ze tří možností). Získávám sedm bodů z deseti a velkoryse se za tento výsledek pochválím. Ne, že Hus byl malé otylé postavy, jsem opravdu nevěděla a nemyslím si, že by to pro historii bylo rozhodující.
Ranní hlad po informacích dále naviguje můj palec na stránky facebooku. Chvilkový pocit národní hrdosti se otřásá po rychlém proskenování posledních příspěvků mých známých. Nechceme islám. Nechceme uprchlíky. Nechceme nic cizího. Poslední sousto pro mě je pohled na fotku Pitomia a jakýsi šílený titulek o tom, jak jsme ohrožení. Hlad po informacích mě rázem přešel a raději se jdu věnovat přípravě snídaně.
Dávám si pauzu od kontaktu se světem mimo Šumavu a s manželem plánujeme výlet k jednomu z ledovcových jezer. Na výletě se podivuju (a vlastně obdivuju), že jsme celou cestu neviděli jediný odpadek. Vzpomenu si na svůj výlet do Itálie před pár týdny a vybavím si plastové pytlíky a střepy snad v každém zákoutí přírody. Ne, respekt k přírodě ještě není tak úplně běžný a chvíli jsem na náš národ zase hrdá. Zchladíme nohy v jezírku a užijeme si hezkých pár hodin v přírodě. Správný výlet se neobejde bez návštěvy hospody a my si užíváme pozdní oběd na zahrádce.
Tentokrát bere do ruky mobil manžel a zamyšleně pročítá zprávy z Řecka. Nechci se pouštět do ekonomických debat, které jsou jeho specialitou. Pokládám otázku, která mezi námi dvěma ještě nepadla. „Jaký máš vlastně názor na uprchlíky?“. Jsem ráda, že se shodneme. I z jeho strany padne argument, že jsou to lidé často vzdělaní, kteří zkrátka utíkají před válkou. Že bychom si měli uvědomit, že jsme bohatý stát – jeden z mála šťastných na této planetě. A že pokud by přišla válka k nám, také bychom si přáli, abychom měli kam jít. I když to není naším zvykem, máme být na co hrdí, jsme vyspělá země a je čas přijmout i morální zodpovědnost. A to nejen jako „stát“, který je pro mě svým způsobem dost imaginární, ale i jako jedinci.
V ten moment mě napadá, jak zoufale málo dělám. Znechucené odkládání telefonu, ignorace xenofobie či podepisování online petic je málo. Naštěstí je málo i šíření nenávistných článků na sociálních sítí. Rozhodují přeci akce. Říkám si, jaké by to bylo, kdybychom se třeba stali patrony nějaké syrské rodiny, kterou stát přijme? Jaké by to bylo nebát se cizího, ale naopak cizí poznat? Obohatit se. A šířit tu myšlenku dál. Chvilku se o tom ještě bavíme a bleskový nápad se mi zamlouvá čím dál více. Tentokrát beru telefon do ruky trochu optimističtěji a zkouším hledat, zda už někdo takovou myšlenku měl, či jak by se dala realizovat.
Musím se usmát, když na mě v internetovém prohlížeči na domovské stránce opět vyskakuje titulek „600 let“. V duchu děkuju panu Husovi, že mě dnes pozvedl do takové národně buditelské nálady. Snad mi to vydrží a posunu se od myšlenek k činům.
Autorka je aktivistka – teoretik.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
