Mám tři děti. Tři slečny školou povinné, tedy tu nejstarší už vysokoškolsky dobrovolnou. Všechny mají školu – zatím, – rády a díky přirozené zvídavosti se do ní i těší.
Jsem zdravotní sestra, pracuji v Dětském kardiocentru Fakultní nemocnice v Motole. Pokud nesloužím, je každé ráno stejné. Snídaně, svačiny, cesta do školy, pusa na rozloučenou a zpět domů. Tam doháním domácí resty, které se mi nakupily během víkendových služeb. Aby mi šla práce od ruky, pouštím si ČT 24 s událostmi ve světě i u nás.
Je středa a mám volno, takže na mě čeká běžný kolotoč. Pouštím si jako obvykle zpravodajství na čtyřiadvacítce… a do obývacího pokoje vpadla studentská demonstrace! Konečně! Nemusím dlouho přemýšlet, na kterou stranu se přiklonit. Studenti a profesoři vysokých škol mají mé sympatie. Musím přiznat, že s nástupem pana Dobeše do funkce ministra školství jsem ve střehu více než obvykle. Kultivovat mladé lidi a motivovat je k dalšímu vzdělávání a samostatnému myšlení asi není zrovna ministrovým cílem a jeho vystupování na veřejnosti to jen potvrzuje.
Možná je moje teorie trochu přitažená za vlasy, ale jsem přesvědčená, že vedení našeho státu pomalu a nenápadně usiluje o co nejméně vzdělaný národ, který bude mlčky pracovat a o ničem raději moc nepřemýšlet. To by tak hrálo, aby politikům stále někdo koukal do karet a uměl z jejich hry vyčíst, o co jde, potažmo spustit protiakci občanské neposlušnosti hájící obyčejné smrtelníky!
S nostalgií vzpomínám na atmosféru demonstrací v listopadu 1989; bylo mi osmnáct a byla jsem v ulicích, jak jen to šlo. Diskutovalo se ve školách, na náměstích, v obchodech, továrnách, všude.
Takže zpět k současným studentským demonstracím… Zjišťuji, že těm mladým lidem skoro závidím. Líbí se mi jejich zapálení pro věc, opravdovost, nadšení, taky vtip a občas i satira, která z povědomí lidí snad úplně vymizela, i když námětů by se našlo nepřeberně. Celá věc se navíc odehrává s podporou vedení vysokých škol. Není to tedy jen studentská vzpoura, která by se dala mávnutím ruky rozprášit, ale taky protest nejváženějších členů akademické obce.
Z obrazovky se dozvídám, že pan Pavel Bém odmítá tuto formu protestu. Na ulici prý nikdo s mladými lidmi diskutovat nebude, to tedy ne! Tímto způsobem se diskuse nevede. Tytyty! A co teprve pan ministr Dobeš, který nešel vstříc demonstrantům, což se nabízelo jako jediný logický krok, jímž by si alespoň trochu zachoval tvář a úroveň. Pan premiér Nečas při tiskovce pak občanům těžkopádně vysvětluje, že ministr školství nemohl přijít, neboť byl v práci. Jsem hloupá, když si myslím, že diskuse s nespokojenými studenty, a nebylo jich málo, je součástí práce ministra školství? Něco je tu špatně.
Domů přichází nejstarší dcera. Ta vysokoškolská. Hned se jí ptám, jestli taky byla diskutovat v ulicích. Zaraženě kouká – u nich na škole je prý ticho po pěšině. Studuje Vysokou školu ekonomickou a tam se o demonstracích nemluví. Dostávala sice zprávy od kamarádů z jiných škol, zvali ji, na VŠE se ale přednášelo, a přednášky jsou přece povinné. Že by tam stále dozníval vliv bývalého studenta Václava Klause a svoboda akademické půdy už byla jinde?
Rychle dokončuji rozdělanou práci doma a utíkám vyzvednout mladší dcerku do družiny. Pusa na přivítanou a rychle zpátky domů udělat s dětmi úkoly, připravit večeři, umýt nádobí… Obvyklý dennodenní kvapík se pomalu chýlí ke konci.
Večer pak přemýšlím o tom, co bych si nejvíce ze všeho přála: snad se mi podaří vychovat děti tak, abych se nemusela stydět za jejich jednání a konání. Tak jako se dnes stydím za naši politickou elitu.
MICHAELA LUDVÍKOVÁ,
zdravotní sestra a matka studujících dětí
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
