Když vzpomínal na své dětství, mluvil o něm jako o době bez výrazných duchovních vznětů, kdy se prý hlavně nudil. Změnilo se to až jednoho dne, když ho otec vzal s sebou do pražského benediktinského kláštera v Emauzích. Uslyšel tam gregoriánský chorál. Odkryl se mu nový svět. „Patrně to bylo poprvé v životě, co jsem objevil něco opravdového.“ Když si měl do té doby hrávat s dětmi, nebavilo ho to. Ale když teď pochopil, do jaké hloubky jde v životě zajít, začal se na tento život s chutí chystat. (Později v jeho životě formativních zážitků spojených s hudbou přibylo. V devatenácti prý ho omámil Wagnerův
Lohengrin
. Poprvé zažil v plné síle tragický konec kladného hrdiny. „Šel jsem tehdy domů a nevěděl o sobě. Později jsem pochopil, že se mi v lecčems ukazoval archetyp mého vlastního života – budeš se snažit, budeš mít pár lidí, kteří tě budou mít rádi, ale vcelku neprorazíš, odejdeš a skončíš stejně jako ten Lohengrin v neznámu.“)
Zjistil, že na duchovní zážitky si nejde zvyknout. Čím víc jich člověk má, tím více touží po těch příštích. Machovec za nimi chodil do Emauz až do roku 1941, kdy klášter zavřeli nacisté – a vytvořil si tam vztah ke třem konstantám svého příštího života: náboženství, hudbě a klasickým jazykům. Víra, která se z nich zdála nejsilnější, však během let prošla zvláštní proměnou: co mu nemohli dát perzekvovaní benediktini, začal…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
