Gruzínští uprchlíci rok po válce s Ruskem
Střechy zhruba tří tisíc pestře natřených domků lze vidět všude, kam oko dohlédne. Všechny jsou úplně stejné: dvě ložnice, kuchyň s obývákem. V Gruzii, zemi plné přírodních a společenských kontrastů, je najednou všechno symetrické. Jsme v Tcerovani, městečku pro gruzínské uprchlíky z Jižní Osetie dvacet kilometrů od Tbilisi. U jednoho domku je uvázaný kůň, na kterém z Jižní Osetie na návštěvu přijel příbuzný. U sousedů pak muži, dříve navyklí na celodenní práci na poli, už dopoledne popíjejí silnou pálenku. Do domků, které byly narychlo postavené během tří poválečných měsíců, už po necelém roce často prolíná voda nebo v nich praskají zdi.
Žádný z oslovených uprchlíků nemá zaměstnání ani neznají žádného souseda, který by nějakou práci sehnal. Místo farem v Osetii si musí vystačit se zahrádkami, kde pěstují zeleninu pro svou potřebu. Mezi domky není žádné hřiště ani hospůdka, není tu nic, kde by se dal trávit volný čas. Dominantou rozparcelovaného pole je prosklená budova policejní stanice, která bude užitečná, až se stane to, před čím varuje
Paata Zaakarešvili
, kritik výstavby uprchlických vesnic: z dvacetitisícového Tcerovani se stane sádrokartonové ghetto zamořené nezaměstnaností, alkoholismem a násilím.
&„…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
