Na památku Müheho

Tu tvář už si člověk bude pamatovat do konce života. Tvář paradoxu, rarity, tvář estébáka, který se postavil proti zlu na stranu pronásledovaných. Tvář německého estébáka. Ulrich Mühe, jemuž tahle tvář patří, byl jedním z nejlepších herců NDR. Do povědomí filmových fanoušků mimo Německo se ale dostal až nedávno, kdy ztvárnil pozoruhodnou postavu důstojníka Stasi Gerda Wieslera v oscarovém filmu Životy těch druhých. Minulý týden zemřel Ulrich Mühe na rakovinu.

Mühe se narodil v Sasku. V Karl-Marx-Stadtu vychodil hereckou školu. Pak se dostal do Berlína ke klasickému divadlu. Stal se jednou z loajálních východoněmeckých celebrit, která netouží po životě za zdí, podobně jako ve zmíněném filmu ale ví, co to je, když někoho otravuje Stasi.

Určitě i to Mühemu pomohlo při ztvárnění jeho nejznámější postavy. Z Gerda Wieslera jde opravdu strach, tedy alespoň zpočátku. Pak ale nastává obrat a fízlovský pedant začne naopak chránit své oběti před zvůlí režimu. Kvůli tomuto obratu režisér filmu Florian Henckel von Donnersmarck nenatočil drsně realistický film, jak mu obvykle přičítali recenzenti, ale spíš nereálnou pohádku. Právě tohle je věc, kterou si při památce Ulricha Müheho stojí za to připomenout.

V Životech těch druhých jsou realistické kulisy půlky osmdesátých let. Ponurý východní Berlín, vyšetřovna Stasi, večírek prominentních umělců. Brzy ale obraz reality přebíjí romantická představa dost vzdálená tomu, „jak jsme tehdy žili“. Obraz Wieslerova výslechu muže, jehož kamarád utekl na Západ a kterému za to nesmlouvavý vyšetřovatel Stasi vyhrožuje zatčením ženy a posláním dětí na převýchovu, když nebude mluvit, patří spíš na přelom padesátých a šedesátých let než do let osmdesátých. Tak zlé to už tehdy nebylo. Naopak jiné scény jsou značně přikrášlené. Třeba oslava narozenin režimního umělce, kde se schází prominentní disidenti? Kvůli Havlovi tehdy přecházeli jeho známí-herci raději na druhý chodník, aby se s ním nemuseli pozdravit a někdo je při tom neviděl.

Podstatně horší je ale jádro příběhu. V něm Wiesler zjistí, že jeho odposlechy prominentního režiséra mají sloužit jen k tomu, aby měl ministr volnou cestu k přitažlivé herečce, s níž režisér žije. To se Wieslerovi nelíbí, vzepře se, začne si odposlechnuté hovory vymýšlet a režiséra krýt.

Problém je, že příběh takto polepšeného estébáka není známý. Takže žádné falšování odposlechů, žádné kličkování před nadřízenými, žádná bouda na ministra. Tak romantický svět komunistické policie nebyl, nebo alespoň není žádný důkaz, že by byl.

Film Životy těch druhých má bezesporu své kvality – také díky Ulrichu Mühemu. Jako učební látka na hodinu dějepisu či občanské nauky by ale sloužit neměl, a když ano, tak s pořádným vysvětlujícím dodatkem.