0:00
0:00
Obálka vydání 34/2005
34/2005 • 21.–28. 8. 2005

2005/34

Editorial

Editorial

Ivan Lamper

Dámy a pánové,

přicházíme k vám s posledním číslem letošních prázdnin. Jak vidíte na protější straně, nemohli jsme se v něm vyhnout horkému tématu posledních dnů –
letadlům a jejich občasným pádům. Kromě toho bych vás rád upozornil na další vhodné podovolenkové čtení – zprávu o překvapivé české náchylnosti k depresím a o léčbě, která tuto trýznivou nemoc poráží. Texty o nejslavnější české kadeřnici a stavbách nalezených nedávno v pražském podzemí také uzavíráme náš letní seriál o místech a lidech, kteří vzrušili tuto zemi. Dál vás čeká rozhovor se sociologem Janem Hartlem a mnoho dalšího.
Přeji vám nerušené, inspirativní čtení

Kultura

Génius v rukách dobrodruha

Viktor Šlajchrt

V šátku a v moci mužů

Petra Švehlová

Vesnice Chébika, jižní Tunisko. Jednoho dne sem přijíždí Katy Abraham, pracovnice nejmenované nevládní organizace. Přiváží peníze a plán, jak pomoci obyvatelům této chudé oázy. Nájezdy klientů cestovních kanceláří přináší zisk jen úzké hrstce nejbohatších mužů a Katy Abraham má nápad, jak to změnit. Chce využít dovedností místních žen, jejich pestré kuchyně a tradiční řemeslné výroby. Není to snadné: musí postupně proniknout do domácností, přesvědčit ženy a hlavně jejich muže. Nakonec se to podaří a projekt začíná fungovat: ženy nabízely turistům svoje domácí jídla a řemeslné výrobky. Efekt je okamžitý. Rozpočet rodin roste, stejně jako sebevědomí a samostatnost žen. Dokonce chtějí otevřít vlastní restauraci. Jenže chyba: schází se vesnická rada (muži) a schvaluje, že ženy překročily mez „slušnosti“. Musí se vším přestat a vrátit se za zdi svých domů. Přes ekonomické výhody zvítězí obavy mužů z narušení tradičního řádu a ztráty vlastních výsad. „Pokud muži sami nebudou chtít dát ženám část svých kompetencí, takové projekty nemají naději,“ uzavírá Katy Abraham.
Možná banální příhoda odkudsi z Tuniska je jedním z mnoha obrazů, které čtenáři nabízí kniha Závoj a džíny o ženách v islámském světě.

Za ni prý Ježíš nezemřel

Petr Třešňák

Do Prahy přijíždí žena, která má na svědomí novou éru rockové hudby – divokou, plnou poezie i neurvalosti stejné, jako je ona sama. Výkřikem „Ježíš umřel za něčí hříchy, ale za moje ne“ vyrazila kdysi ke slávě coby hubená rozcuchaná mladá žena. Od té doby uplynulo přesně třicet let, někdejší dívce je skoro šedesát, ale sako nosí pořád stejné. Tento pátek zahraje v pražském Divadle Archa Patti Smith.

Domov

Zemanova „bad lady“ chce svůj klid

Markéta Pilátová

Úžasný objev

Silvie Lauder

Prahu nadchl nejvýznamnější archeologický nález posledních desetiletí – tři luxusní románské paláce vykopané na zdejším náměstí Republiky mění pohled na historii české metropole. Teď víme, že ve 12. století byla výstavnější a promyšleněji budovaná, než se dosud předpokládalo.
Asi měl doma okna, dokonce možná i s vitrážemi, a to v době, kdy se zasklívaly jen kostely. Používal glazovanou keramiku, pil víno a vodu ze skleněných pohárů. Mohl si dovolit v domě tak velký sál, že jeho strop podpíraly tři sloupy. Tolik oblouků neměli v jediné místnosti svého domu ani boháči pod hradem. Od nich se odlišoval ještě něčím – jako záchod nejspíš používal speciální vyzděnou jímku čtvercového tvaru. V jeho době chodila i šlechta jednoduše na hnojiště. Žil v rezidenční čtvrti na strategickém místě podél mezinárodní obchodní stezky. Nejspíš byl cizinec a boháč, asi kupec, jměním se rovnající královskému rodu.

Dobří koně se vracejí

Silvie Lauder

Michaelu Bláhovou stálo splnění životního snu třiapadesát tisíc korun a nemůže si ten obchod vynachválit. „Jsem šťastná,“ říká. Podobný pocit mají další tisíce lidí, kteří se tu ročně rozhodnou stát hrdým majitelem koně.

Spoj se, nebo zemři

Erik Tabery

Večer ve městě

Jan Kovalík

Co ty naše depky jsou

Markéta Pilátová

Přibližně každý pátý Čech alespoň jednou za život onemocní depresí. V Praze právě probíhá kampaň Změna, která má upozornit jak na velmi nadějnou léčbu, tak na klišé a předsudky spojené s tímto duševním onemocněním.

Komentář

Glosa

Marek Švehla

Glosa

Marek Švehla

Instantní ministr hlásí příchod

Tereza Brdečková

Nový ministr kultury Vítězslav Jandák připomíná drsné podnikatele, kteří se v Československu vyrojili těsně po převratu počátkem 90. let. Od listopadu 1989 prošel ve svých politických náklonnostech od krajní pravice až k ČSSD a nabyté známosti dobře zužitkoval. Především při shánění peněz na dětský filmový festival ve Zlíně, jemuž posledních osm let předsedá. Jestli své schopnosti sehnat finance přes politický kamarádšoft a mafiány kolem kasin opravdu postaví do služeb české kultury, jeho rezort bude vzkvétat jako nikdy. Ale konec legrace: Proč si Jiří Paroubek vybral právě Jandáka? Jaký dlouhodobý smysl Jandákovo jmenování má a pro koho? A hlavně: Co Jandáka čeká a jaké jsou jeho šance něco prosadit ve vládě či parlamentu?

I Tony střelil od boku

Jiří Sobota

Ve hvězdách

Zbyněk Petráček

Máme se bát létat?

Zbyněk Petráček

„Neví, co je strach, neví, co je nebezpečí, neví vůbec nic.“ Takto je ve filmu Johnny English vystižen agent ztělesněný Rowanem Atkinsonem. Ano, kdo absolutně nezná strach, nemá ani pud sebezáchovy a – s výjimkou akčních filmů či zmíněné parodie – končí obvykle špatně. Pud sebezáchovy je naprosto racionální, ba evolučně progresivní. Jenže samotný strach se opírá o veskrze iracionální pocity a žádná statistika s tím nehne. Doložily to poslední týdny, kdy dopravní letadla padala jako zralé hrušky či se ocitla na hraně katastrofy – Toronto, Sicílie, Řecko, Venezuela, Budapešť. Právě proto už nejde jen o racionalitu a statistiku, o lékařské diagnózy typu aerofobie. Do věci se vložila Evropská komise, která chce do konce roku vypracovat seznam rizikových leteckých společností, respektive je „ocejchovat“ podle míry nehodovosti a spolehlivosti. Nechceme-li tedy coby pasažéři napodobit přístup Rowana Atkinsona, čeho, proč a kdy se bát?