Bylo to na jaře v roce 1989, v bytě Ivana Klímy se na pravidelném setkání sešlo asi dvacet českých (a několik slovenských) spisovatelů a autorů samizdatového měsíčníku Obsah. Na tato setkání nebývali zváni hosté z jiných kruhů, a už vůbec ne z jiné generace - kromě synů. Potěšil jsem se, že byla učiněna výjimka a já poprvé viděl na vlastní oči Ivana Lampera a Jáchyma Topola. Dostali slovo a jali se tvrdě kritizovat literární establišment undergroundu, jenž rozpačitě naslouchal. Jaký salát to prý vydává, nečitelné, ušmudlané kopie strojopisů jen tak volně složené a nesvázané, místo obálky obyčejná složka - to že je časopis? Jaká to neúcta ke čtenářům, jaká arogance elity! Spisovatelé se bránili, že oni nejsou vydavatelé, ale autoři těch textů, rozepisují je jen pro své kamarády, čtenáři ať si poradí sami. Paní Kantůrková nevydržela a poznamenala tiše, že mladý muž, pan Lamper, snad jednoho dne, až nebude topičem, pochopí, že těžké a důležité je především věc pořádně napsat, a ne to, zda je pořádně opsaná či rozmnožená na cyklostylu. Panu Lamperovi naběhly žíly a zařval: „Vážená paní, já nejsem topič! Já jsem redaktor!“ Jeho hlas byl silný a přesvědčení o jeho pravdě ještě silnější. Obdivoval jsem ho velmi, protože já se v tom režimu naučil cítit se pro jistotu spíše topičem. Lamper však měl o sobě jen částečnou pravdu, příští desetiletí ukázalo, že je něčím mnohem víc než redaktorem. Tak jako Respekt je něčím mnohem větším než tím, co se míní pod slovem týdeník.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu