Když ruský prezident Jelcin minulou středu odvolal premiéra Jevgenije Primakova, způsobil tím šok nejen na domácí scéně. Přitom o Primakovově dalším osudu se diskutovalo prakticky po celých osm měsíců, kdy vykonával úřad předsedy ruské vlády.
Hlavně mít moc
Primakov byl mužem kompromisu a křehkého konsenzu mezi ruskou exekutivou a převážně opoziční legislativou. Pro svoji transparentnost (a paradoxně i pro své konstantní postoje v sovětských dobách) byl svým způsobem přijatelný i pro Západ, který přesně věděl, co se dá od Primakova očekávat.Dá se tedy čekat, že dočasné zklidnění ruské politické scény, smíření ruské veřejnosti s bídou a relativní stabilita, které se podařilo pragmatickému a věcnému Primakovovi dosáhnout, dozná citelných trhlin již v nejbližší době. V sázce je i mezinárodní prestiž Ruska a také důvěryhodnost Moskvy při hledání mírového řešení pokračující kosovské krize. Všechny tyto souvislosti měl chřadnoucí Jelcin uvážit, než se rozhodl k další ze svých oblíbených personálních rošád. Odhodlal-li se přesto k tomuto osudnému kroku, měl by na sebe vzít také veškerou odpovědnost za příští turbulence. Ačkoli v komentářích z celého světa zaznívá tvrzení, že Jelcin je již nekontrolovatelný a „neví, co činí“, ve skutečnosti je opak pravdou.Jelcin velmi dobře ví, proč navozuje pat, který může vyústit v ústavní a celospolečenskou krizi. Jeho hlavním motivem není snaha prosadit urychlené ekonomické reformy, o něž se údajně Primakov málo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
