Praha 2016: Pořád lepší než za Béma, ale určitě to nestačí

Svátek svatého Václava, jdu Vinohradskou ulicí směrem od Muzea do dvě stě metrů vzdálené kanceláře, v níž mám v jedenáct hodin dopoledne pracovní schůzku. Jeden z nejznámějších pražských bulvárů je prázdný, přitom jsem „pár“ metrů od nejcentrovatějšího pražského centra, sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Počítám lidi, které potkám, za těch pár minut celkem dvanáct. Počítám auta, která mě minou, celkem padesát jedna. Počítám tramvaje. Jedna. Něco je špatně, našeptává mi přítel pan Patizon.

O čtyři hodiny později, park, tuším, že se jmenuje park Přátelství, na sídlišti Prosek. Relativně kultivované místo, trávníky tento teplý den okupují lidé sedící na dekách a piknikující, na stezkách běžci, bruslaři, desítky, spíše stovky dětí, lavičky a zahradní restaurace obsazeny, dva mladíci hrají kousek od sochy Jiřího Wolkera na kytary. Žádný zázrak, jen místo, které městská část udržuje a lidi se tam snaží dělat, co je baví. Využívají k tomu nabídnutý prostor, na němž najdeme v podstatě jen tuctové vybavení. Dá se na tomto místě ještě lidem něco nabídnout? Ptá se pan Patizon.

Městu Praha leží dnes na účtech skoro čtyřicet miliard korun, které by mohlo proinvestovat. Magistrát konstatuje, že už druhý rok není schopen „utratit“ peníze (loni i letos přes deset miliard korun) určené na investice. Tou původně největší měla být pro současné pražské radní vedené primátorkou Adrianou Krnáčovou stavba metra, přesně řečeno trasy D. Jenže nejsou vykoupené pozemky, dokonce ani definitivně schválená vizáž stanic a sama Praha už metru utekla. Přeloženo, město se rozvíjí - stavbami, trasami MHD, školami, obchody - způsobem , který už stavbu metra D v podstatě nepotřebuje. A když ano, tak jinde, než je naplánovaná – jak potvrzuje náměstkyně primátorky Petra Kolínská.

Zjednodušeně řečeno. Z dob primátora Pavla Béma si pamatujeme, že se tu nestavělo tak, jak potřebovala Praha, její historie, její občané současní i budoucí, ale jak se to hodilo jednotlivým lobby. Prostory a pozemky se nepronajímaly rozumně, ale evidentně podle korupčního či klientelistického klíče a vítězily projekty podobné hernám - nebo obřímu pontonu na jednom z nejkrásnějších míst metropole, na němž je umístěna rozlehlá restaurace (a který pro změnu povolila Praha 1).

Dnes se nestaví skoro vůbec, stačí nahlédnout do magistrátních statistik. Ale Praha se mění - zásluhou různých iniciativ, spolků nebo těch prozíravějších městských částí. Je to lepší než za Béma, ale není to nic promyšleného. Potřebuje zoo plánovanou pandu nebo pavilón goril? Nebo Praha potřebuje třeba už dvanáct let pozastavenou stavbu rozumně projektovaných městských bytů?

Praha tak trochu váhá a spí, protože se čeká na vypracování plánu. Metropolitního plánu, který by měl po dlouhých debatách říct, jak by město chtělo a mělo v budoucnu vypadat, abychom se v něm pohybovali se samozřejmostí, s jakou se pohybujeme po našich soukromých pozemcích nebo bytech. Aby věci měly smysl i krásu. Předností současného vedení města bylo, že nechávalo na tvorbu tohoto plánu instituci se zkratkou IPR v podstatě volné ruce. Teď se to zkomplikovalo, tvůrci plánu odešli a Praze hrozí jakési dlouhodobé uvíznutí v současné situaci. Na dekách v parku Přátelství nebo na prázdných chodnících Vinohradské třídy. Pořád lepší než za Béma, ale určitě to nestačí.

Vinohradská ulice je součástí pražského centra, ale žít se na ní moc nedá. Přitom by se žít dalo, tvrdí nadšenci z IPR. V ulici se má rekonstruovat tramvajová doprava a při té příležitost se nadšenci i město a její část Praha 2 snažili navrhnout projekt, který by ulici změnil a udělal z ní místo, kam stojí za to jít a kde stojí za to bydlet nebo jít do hospody či klubu. Má to stát šest set milionů korun, hotovo bude za pět let - a výsledky nám asi docela napoví, jak se učíme zacházet s místem, na němž žijeme.