Lodní deník XXIV. - Tanec odepřených radostí

Zrovna čtu Vaculíkův Český snář, který se do karantény skvěle hodí, a začnu tedy snem.

Protože jsem se poněkud zazimovala a důsledné odpadání všeho se mi začalo nebezpečně zamlouvat, není mi právě vhod, že Asociace spisovatelů cosi pořádá. V jakési pískovně, snad v milovické přírodní rezervaci, se totiž koná zvláštní hromadné autorské čtení, možná dokonce sjezd spisovatelů (v den konání toho prvního, reálného, Ludvík Vaculík zemřel). Je vedro. Dress code je jasný: nic. U malého umělého jezera hřadují nazí i polonazí čeští spisovatelé a spisovatelky jako hejno vodních ptáků, na různých částech těla lysých…

Vstupuji do jezera, jen tak pro osvěžení, dress code jsem dodržela jen napůl, naštěstí si mě nikdo nevšímá, všichni jsou strmě zahleděni do svých knih a papírů, aby za chvíli přednesli příspěvky na téma smysl literatury v pandemické roztěkané digitální éře nebo tak něco.

Když literární hřadování skončí a už si jen tak nezávazně povídáme (nahota nikoho nevzrušuje, je moc dostupná, je to jen úzus, kostým, členská uniforma), náhle si všimnu své nateklé a zakrvácené pravé nohy. Nijak mě nebolí, ale nárt, prsty i chodidlo jsou rozřezané na  biftečky, krvavě a řádně do hloubky. Teprve teď se rozvzpomenu, že chůze po dně jezera nebyla ani trochu příjemná. Jako bych místo po měkoučkém písčitém dně kráčela po dlažbě z ostří nebo po sbroušených ořízkách ocelových knih. Hystericky se rozkřičím, co taky jiného, kolegové klidně hledí na mou posekanou nohu jako na nepovedenou báseň, ale vůbec nikdo s tím nic nepodniká, nikdo se nenabízí, že mě někam odveze, nikdo mi nezavolá sanitku, nikdo mi nohu nezabalí do svých bederních roušek, knih či referátů. Prostě nic. Je to cháska! Gombrowicz měl pravdu: „To, co se odehrává v uměleckém prostředí světa, překonává všechny rekordy hlouposti a hanby – a to do té míry, že člověk jakžtakž slušný a vyvážený nemůže nesklonit čelo zachvácené požárem studu nad těmi naivními a nevkusnými orgiemi.“ No ano! Viktor Karlík věděl, proč mi jako svatební dar dal svůj grafický list zrovna s tímhle citátem. Teď se mi zdá jen jeho výmluvná ilustrace. Všude samá orgie a hanba. Ba!

Jediné, na co se tihle hanebníci zmůžou, je zádušní mše, kterou mi bez ohledu na to, že ještě žiju, pořádají stejně bezstarostně jak nějaké autorské čtení. No dobrá. Ležím tedy na dlouhém dubovém stole, nade mnou se sklánějí různé snědé a černovlasé, převážně mužské hlavy, zjistilo se totiž, že jsem krom členství v asociaci a České společnosti ornitologické ještě právoplatnou příslušnicí nějaké rumunské či romské komunity, která se mě teď, po smrti, dojemně ujala, protože kolegové pisálci člověku ani zádušní mši neodslouží, egomani! Mí nově objevení druzi nade mnou cosi brumlají a já v úžasu civím na tu svou krví zalitou, oteklou, promodralou nohu a říkám si: Tak to už tady asi zkejsnu nadosmrti, když se furt nikdo nemá k tomu, aby mě odvez na tu pohotovost…

Myslím, že tenhle sen z 16. dubna s nejvyšší pravděpodobností předjímal překotné uvolňování nouzových opatření. Naprosto nehygienické shromáždění, prosté jakýchkoliv ochranných pomůcek. No, není divu, že tu někdo umře na otravu krve! Ten sen mi nejspíš sděloval, že situace není ani zdaleka zvládnuta, ale stačí, že byla za zvládnutou prohlášena, což se tak báječně hodí do všech těch krámů, co chtějí otevřít. Jestliže se ještě před pár týdny nekonalo nic, teď se může konat všechno, jenom, ouha, nesmíš potřebovat pomoc, protože co by si v přecpaných nemocnicích počali přetížení zdeptaní zdravotníci s tvou hloupě pořezanou nohou? Možná by tě někdo vyspalejší poslal na chirurgii, kde by ti místo šití navrhli nožku pěkně nad kotníkem uříznout, neboť s tim jdete v dost blbou dobu, paní, s takovou prkotinou se tu nikdo nimrat nebude!

Tím jsem poněkud klopýtavě, přes nadsázku, chtěla dojít k tomu, že tu ve způsobu, jakým se o současné situaci píše a mluví, postrádám větší závažnost. O tom, jestli uvolnit, či neuvolnit, se mluví až příliš uvolněně, jako by nás nemohl potkat italský, španělský, belgický, newyorský scénář… Jako bychom měli nějakou pohodářskou imunitu. Jenomže já nevím, jestli můžu těm poklidným svědectvím z nemocnic tak docela věřit. Byli jsme přece vlažní už předtím. Jsme stejně vlažní i teď. Sčítáme škody a mrtvé a pořád nám vychází, že škody jsou násobně vyšší. Řešíme kompenzace. Postrádám sdílené vědomí, že každý trpící je velkou prohrou nás všech.

Navrhuji malé cvičení v empatii: Představ si, jak se dusíš. Představ si své rodiče, svého partnera, své děti (jedno jak velké) na jednotce intenzivní péče. Tvoje všechno, bytosti, bez nichž tvůj život postrádá smysl, představ si je tam, anonymní těla, kvůli nimž se lékaři a sestry potí v neprodyšných oblecích a nemohou se napít (představ si to sucho v ústech, zrychlené dýchání, zamlžené ochranné brýle a stav, kdy je ti několikrát za den na omdlení). Představ si, co pěkného jsi se svými nejbližšími neprožil a neprožiješ, představ si, co jsi jim neřekl a neřekneš. Vyděračské? Snad. Jenomže já nejsem přítelkyně pohodářství.

Málo se píše o tom, co asi musí zažívat lidé, kterým virus zneprůchodnil plíce tak, že se při vší péči zadusí. Co asi zažívají jejich nejbližší, když je v těch chvílích nesmějí pohladit po ruce a musí jenom čekat čekat čekat, daleko od nich, v karanténě. Vždycky se od toho jen cudně ucukne. Abychom neděsili… Proto se tak málo píše o osudech konkrétních jednotlivců, o jejich cestě od prvního úleku až ke smrti? Proto mají hlavní slovo zcyničtělí politici a lékaři, kteří epidemiologická opatření prohlašují za nebezpečnější než COVID-19? Neurazí se ten vir? Já bych se urazila! Jenomže právě tyhle urážky tak rádi posloucháme. Věříme, že urážky vir zaženou. Věříme v urážky a plané chlácholení a v český svatý pohodářský přístup. Kdo z nás si doma nehýčká skřítečka Pohodáříčka? (Já tedy ne.)

Česká společnost se umí rychle semknout. Ta rychlost semknutí je fascinující. Stejně tak fascinující je rychlost, s jakou se záchranný kruh rozpadá a drolí. Takhle náhle končívají dětské dopisy. Když dítě netuší, jak pokračovat, napíše, že musí končit. Jako by nad ním někdo stál a nutil ho to psát. A přitom je to jenom bezradnost a netrpělivost, zkrátka jen neví, jak s textem vlastně naložit, a už chce jít ven… Takhle infantilní jsou tedy rozhodnutí vlády, která má moc nad našimi životy.

Když jsem ve čtvrtek 23. dubna (na Světový den knihy, mimochodem) vyšla do ulic a chtěla přejít obludnou křižovatku, která v minulých týdnech tak krásně na své obludnosti ztratila, protože ji plnilo jen přiměřené množství aut, změna byla zjevná – opět ji bylo těžké přejít a její obludnost tu byla v plné kráse zpět. Aha. Tak tenhle Sempého kreslený vtip opravdu lidé chtějí žít. Tohle je nespíš ten jejich násilně odebraný normální život, to jsou ty jejich vyjeté koleje – mačkat se v zácpě. Po tomhle tedy volají, když volají po starém životě – to túrování milovaných kraksen, zamořování emisemi a hlukem (někteří lidé, když nedělají hluk, domnívají se, že nic nedělají) – lidé jsou vlastně rádi nakažliví, škodliví a kazisvětští (snad proto volají po promořování), protože neškodit a nenakazit je menší pohodlíčko a větší námaha.

Od začátku naší pandemie (člověk k ní po pár týdnech izolace prostě přilne) myslím na slova svého táty, který jen pár měsíců před příchodem deus ex corona, když jsme se pomalounku sunuli po ucpané magistrále mezi Hlavním nádražím a Státní operou, prorocky pravil: „Tak to jsem zvědavej, kdy se to všechno zastaví.“ I naplnila se jeho prorocká slova. I všechno se zastavilo. Teď se to znovu rozjíždí…

Až se to rozjede opravdu pořádně, na změnu bude dávno pozdě. Jen přikývneme a přivykneme. Přivykneme stoupajícím počtům mrtvých a nedostupné péči pro všechny… Přivykneme stolkům s dezinfekčními zásobníky místo pian na ulici, prázdným výlepovým tubusům a plochám, čím dál bezdotykovějším stykům a vztahům a (z)digitalizování veškerých činností. Zvyknem si, oujé, a jedem!

Radši si zvyknem, protože si neumíme představit životy nové, proměněné, snad trochu chudší, ale zdravější a šetrnější k životnímu prostředí, a v příštích volbách se zase důvěřivě odevzdáme do rukou chrabrých zachránců mrtvých, těch našich gerojů, co zrcadlově odrážejí naše tužbičky. Konečně máme po zimě teploučko, to sucho nevadí, když máme čím to spláchnout, motůrky si ještě přitopíme a jak holátka v hnízdech se, auto k autu, hřejivě přitulíme. My ten virus společně přepotíme! Jo!

Mnozí z nás si libují v nepochopení. Chceme zkrátka zpátky své výdobytky, své nízkonákladové lety (výmluvné titulky typu: Češi plánují dovolené, cestovky vymýšlejí kam…), protože to jsou ta základní lidská práva, která nám nezpochybnitelně náleží. A to si pište, po odvázání ze řetězu už nás jen stěží zastavíte, když se nám před očima roztančily všechny ty odepřené radosti místo těch vašich otravných statistik mrtvých nebo nově nakažených, kteří po uvolnění přibývají jaksi rychleji…

A tak se suneme ve stoupajících vedrech po obludných nadjezdech, podjezdech, dálnicích a křižovatkách a je to ohlušující řev, který ptactvu znemožňuje zpěv (mysleme ale na člověka) nezbytný k namlouvání (mysleme na člověka), a někteří ptáci proto tohle jaro žádné mladé zpěváčky nevyvedou (člověk konečně zvítězil). Suneme se po obludných křižovatkách a říkáme tomu svoboda pohybu, skříteček Pohodáříček na palubní desce se nezřízeně chechtá a tleská, přeje nám pivečko, kanclíček, penízky, bifteček, ty naše vitamínky, tu naši imunitu. Ale čemu se vlastně pořád divím? Je to tak průzračně jasné a prosté: Jak by nám mohlo záležet na cizích životech, když nám tak málo záleží na vlastních?

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.