Lodní deník XV. – Bečka

„Tak jak jdou kšefty v týhle divný době,“ zeptal se Kristián prodavače piva v nedalekém dříve okresním městě, když si od něj koupili se sousedem sud piva. Byli tam už v úterý, ale bečky teď nejsou na skladě, jen na objednání, k vyzvednutí ve čtvrtek. „Na hovno,“ řekl prodavač, nad kterým visel plakát karikatury s Babišem, přimalovaným dlouhým nosem a textem, kde byla slova jako lhaní a estébák. Ale co tam bylo přesně, už Kristián zapomněl. „Lahvový a petky se prodávají jako loni touhle dobou, ale sudy až donedávna nic. Jak začala ta zkurvená krize, tak ani bečky, hospody, nikdo nic,“ zanadával přes zelenou roušku prodavač uprostřed svého království plného všech druhů a značek piva. „Ale jak teď řekli to promořování, tak se lidi úplně zbláznili a hnedka chtěl každej bečku a půjčit výčep. Jak kdyby jim mrdlo,“ dodal. Pak spolu s Kristiánem ještě trochu zamudrovali, že to nemá logiku, vždyť žádný rozhodnutí o promořování nebylo a ten Prymula to jen plácl. „Takhle si Češi představujou promořování,“ shodli se.

Byl čtvrtek, pravé poledne. Po cestě do vesnice se bavili se sousedem o tom, zda narazí hned, nebo až večer, že by bylo potřeba ještě udělat to a tohle. Dva chlapi v autě, na ksichtech roušky. Raději, kvůli policajtům. I když už v pondělí večer seděli u Kristiána doma i se sousedovou manželkou. Všechno bez roušek. Kristián měl na sobě ještě mikinu s nápisem Brno City. Moc ji nenosí, ale teď si ji vzal. Chtěl tím alespoň trochu maskovat, že přijel na chalupu z Prahy. „Brňáci nevaděj, ti jsou v pohodě, ale Pražáci, z těch je úplná panika na vsi,“ říkal mu přednedávnem kámoš z vesničky nad Boskovicemi, když se ho ptal na náladu obyvatelstva směrem k lufťákům.

„Musíme narazit hned, co kdyby to nefungovalo, ať to můžeme když tak vrátit,“ řekl soused a oba se smáli, jak to mají pěkně vymyšlené. Bečku dali do venkovní kuchyňky, kterou Kristiánův děda postavil kvůli zabíjačkám. Co umřel, žádná tam nebyla, i když párkrát tam spíše z piety vařil Kristián alespoň ovar. Soused narazil, on odtočil dvě piva. A rychle napustili do svých nejoblíbenějších půllitrů svoje první koronavirový točený do skla. Soused vzal pivo, podíval se zasněně na oblohu, která vypadala jako ze znělky seriálu o Simpsonových, napil se, roztáhl ruce a procítěně pronesl: „A do piči!“ Bylo rozhodnuto. Venku teplo, kolem ruch vesnice a zvuk přírody. Nikde nikdo s rouškou ani bez. Pivo fungovalo.

Když spolu seděli předchozí dny, kdy ještě neměli pivo, končily večery nekonečnými depresivními debatami na téma „Jak zvrátit tady tenhle konec demokracie ke kterýmu to zákonitě spěje a co pomůže zbavit se Babiše a kde až tohle skončí a že omezení chápou ale proč je kurva diktují takoví nedůvěryhodní a prolhaní týpci a komu vadí a nevadí co se tady děje a jak velcí debilové jsou voliči Agrofertu a co o tom už kdy v literatuře a v divadle bylo a proč nemá o Zemanovi ani cenu mluvit a jak se poučit z minulosti a jak si zachovat tvář a alespoň vnitřní svobodu až se to celý posere“. Teď to bylo jiné. Pivo a čas příjemně tekly. S každým dalším půllitrem Slunce padalo k obzoru. Nakonec tam seděli v pěti: Kristián, soused, jeho manželka, kamarád bývalý olympionik a jeho manželka a jejich miminko v kočárku, které si občas laškovně a labužnicky máčelo prstíky v pivní pěně. Když Slunce zmizelo za obzorem, rozdělali oheň a opekli buřty. Olympionikova žena s kočárkem odešla krátce po soumraku domů na druhou stranu obce. Ještě víc se ochladilo, ale všechno ostatní hřálo.

Pak se to stalo. „V té bečce je na dně, běž si to zkusit,“ řekl Kristián s vytřeštěným výrazem, když se vracel z místa, kde bylo naraženo. „To byly furt kecy, jestli vzít velkou nebo malou. Zítra přijede manželka, nebude tady ani jedno pivo a bude nasraná,“ přemítal Kristián. A to chtěli ještě pozvat kamaráda ze sousední obce a taky ještě jednoho z jejich vesnice. Když se lehce po půlnoci rozešli od prázdného sudu, Kristián ještě půl hodiny u kamen rozmrzal. Až pak usnul.

Bývalý olympionik se ráno vymluvil z videokonference, nyní pravidelné pracovní porady. „Řekl jsem, že jsem musel něco zařídit,“ odpověděl na dotaz, jak to skoulel. „Pak jsem se probral v pět odpoledne.“ „Ty vole, já se ráno probudil a dostal strach, že naplníš svoje sliby a pojedeš koupit novou bečku. A v jedenáct tady budeš zvonit s novým sudem. To by mě zabilo,“ okomentoval svoje ráno Kristián s tím, že už věděl, že manželka žádný pivo nechce a je v klidu. Po úterním večeru s kolegyní totiž přestala zase pít. Sousedi taky vylezli až pozdě odpoledne. „Já pořád pracuju, co myslíte,“ pronesla sousedova manželka s laptopem v podpaží a cigaretou v ruce na dvoře, v jehož rohové místnosti se krčil vypitý šedesátipivový soudek. „Já jsem taky rád, že nedovezl tu novou bečku, ale teď jsem míň rád, než jsem byl v poledne,“ popsal svoje pocity soused.

Další den, den poté, byl skoro pryč. Začalo se zase ochlazovat. Kristián si oblékl mikinu s nápisem Brno City z autorské dílny sdružení KKRD Boys a prohlížel si na Facebooku jejich nové statusy ke koronaviru. „Mají to vtipný,“ říkal si. I o tom se včera bavili. Roloval po facebookové stránce dolů, až se zarazil u fotografie ze supermarketu. Na ní byly nějaké postavy u nákupního vozíku plného velkých igelitových pytlů nacpaných klasickými rohlíky. Nad fotografií stálo: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.