Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama na webu? Předplaťte si Respekt na webu a v aplikacích za 139 Kč měsíčně. (E-shop)
Máte-li Respekt už předplacený, stačí se přihlásit. Reklama se vám pak přestane zobrazovat.

Reklama
 
06_GRONSKO4_archiv autora Zdroj: Jáchym Topol
Společnost Téma

Z paneláků do země Gróňanů

S reportérem Respektu na prázdninovém pochodu tajuplným Grónskem

Dvoupokojový byt v paneláku na pražském sídlišti. Povalují se tu spacáky, stany, hromady knih, mapy, kusy lyžařské, vodácké výstroje. Kolem nízkého stolku se nás tlačí pět. Znám jen Martina, odborníka přes počítače a také ovšem dobrodruha a trekaře, který za sebou už má kupříkladu přechod zimních Špicberk, Himálaje a další exkluzivní destinace. Ve svých šestatřiceti bude benjamínkem naší výpravy.

Na poradě o cestě do Grónska jsme tu totiž samí zralí muži. Moderní outdoor lidé. Přes rok se věnujeme svým kancelářím a rodinám, ale také plánujeme a šetříme, abychom si o dovolené mohli dopřát „pořádnou cestu“. Pro ukojení naší záliby, totiž pro pobyt v drsnější přírodě, už existuje celý průmysl turistických pomůcek. Do míst, kam se kdysi odvážili jen odvážlivci či obří výpravy, dnes díky technologiím a průchodnosti světa už můžou i netrénovaní nadšenci, jako jsme my.

Dohromady jsme se dali přes internet, protože máme společnou touhu, totiž spatřit jednu z nejtajemnějších zemí světa, Grónsko. Chceme trochu poznat tuhle „drsnou a fantastickou zemi, která nahání hrůzu“, jak uvádí průvodce Lonely Planet, kde také stojí, že každý rok se pár turistických nešťastníků z grónského vnitrozemí nevymotá a zůstane tam navždy. Proto jsme se teď sešli na poradě v bytě našeho budoucího průvodce Mirka Jakeše. Z naší nesourodé partičky ho zná jen Karel, občanským povoláním úředník, v duši ale nadšený trekař, který s Jakešem zlézal alpské ledovce už před patnácti lety.

Reklama

Martin ukazuje holí. Někdo tady tábořil před námi.Ostatní vidíme legendárního vůdce na vlastní oči poprvé. Statný, na ježka ostříhaný chlapík kolem padesátky, polárník Mirek Jakeš, mj. pětkrát dobyl severní pól, zlezl nejvyšší vrcholky kontinentů a na vlastní pěst prozkoumal kdejaký zapadlý kout planety. Chilské Andy, Ohňová země, Antarktida, pustiny Aljašky, sibiřská tundra či africká savana, Kilimandžáro – tam všude Jakeš byl. Pracoval jako průvodce pro dobrodružné cestovky Bivak či Adventure, k pólu provázel ruského polárníka Malachova, do Grónska je schopen vést vědecké expedice i lovecké výpravy. A zvědavce, jako jsme my.

A co víme o Grónsku já a ostatní? Dáváme hlavy dohromady: nejobtížněji obyvatelná země na světě s nejdrsnějším a nejproměnlivějším klimatem na zeměkouli. Tenhle obrovský ostrov, součást Dánského království, zem skalních štítů, ledových ker a sněhu, tvoří z devadesáti procent ledovec. Vnitrozemský ledovec je eskymácká Země mrtvých, kde už tisíce let duše mrtvých lovců loví duše sobů a kde duše eskymáckých matek přivádějí na svět generace duší nemluvňat. Kromě duchů ale v ledovci nikdo není, snad jen sinice, které si vedou zdárně i na mořském dně. V horách a tundře mezi ledovcem a pobřežím však bývá v krátkém arktickém létě celkem vlídně.

Grónsko láká samotářské snivé povahy, je tam totiž dost těžké octnout se v tlačenici. I s ledovcem je tenhle ostrov velký asi jako čtyři Francie. V obyvatelném pobřežním pásu kolem ostrova však žije pouhých padesát tisíc Eskymáků, dnes většinou nazývaných jejich vlastním jménem Inuité (Lidé), a pár tisíc Dánů a Norů, kteří se většinou na ostrově narodili, často jsou potomky kolonizátorů ze 17. století.

Osidlování Grónska provázejí záhady. Na jihu jsou trosky vikinských osad z 10. století. Osady založil viking Erik Rudý, typický neklidný nájezdník té doby a také zřejmě praotec klamavé reklamy: drsnou, kamenitou zem, obklopenou ledovým mořem, účelově nazval Gronlandem čili Zelenou zemí, aby přitáhl další kolonisty.

To se mu podařilo, osady prospívaly asi po tři století, ale pak se po tisícovkách kolonistů slehla zem. Nikdy se nenašly jejich hroby ani kosti, jen rozvaliny kostelů a dvorců. Unesli je piráti či vesmírné koráby, smísili se s Inuity? Záhadu dosud nikdo nerozluštil. My ale míříme do západního Grónska, oblasti Kittaa, za polární kruh, kde v létě den nekončí a kde až na staré trasy Inuitů či pižmoní stezky nejsou žádné cesty.

06_GRONSKO3_archiv autora
Dohromady jsme se dali přes internet. Chtěli jsme šlapat pustinou. (Zleva autor, Martin, Mirek Jakeš, Karel a lesník Aljaška) • Zdroj: Archiv autora

Země mrtvých

Na stolku leží kompas a mapa vnitrozemí. Z osady Kangerlussuaq, kde je letiště, chceme jít do pobřežní osady Sisimiut. Je to jen asi sto padesát kilometrů, ale cesta vede jednou z nejpustších divočin na světě. Jakeš je zřejmě jediný, kdo tuhle trasu prošel osmkrát. Sám nebo s výpravami, v létě či na lyžích. Proč? „Líbí se mi tam,“ říká neochotně. Jako správný londonovský syn divočiny toho nikdy moc nenamluví. Spíš jde příkladem. Teď třeba rozbaluje batoh a ukazuje nám, co si vzít na cestu.

„Tričko stačí jedno,“ procedí mezi zuby. Na zádech poneseme asi dvacet kilo. Poneseme jídlo. Voda je v Grónsku všude. Poneseme stan. A vařič. Na ty úplně naivní otázky odpovídá Jakeš zjevně nerad. „Bude v noci zima?“ „Uvidíš,“ slyším poprvé jednu z jeho častých odpovědí. Trasu pustinami, kterou Lonely Planet popisuje jako dvoutýdenní, chce Jakeš zvládnout za osm dní. Abychom měli dost času na druhou část cesty. Ze Sisimiutu totiž poletíme letadlem zpátky do Kangerlussuaqu. A odtud půjdeme pár dní k Russellovu ledovci, gigantické, věčně zmrzlé mase ledu a sněhu, ukázkové součásti eskymácké Země mrtvých. A pak kus cesty půjdeme po něm.

Pár turistických nešťastníků se každý rok z grónského vnitrozemí nevymotá a zůstane tam navždy.

Tweetni to

Jsem zticha, raději si o trhlinách pokrytých škraloupem sněhu, kde může zahučet pod led jednotlivec stejně jako celá výprava, čtu v knížkách. Ostatní jsou, zdá se, nadšeni. Jakeš je totiž mimo jiné odborník na ledovce. K jeho husarským kouskům patří právě překonání grónské ledovcové masy. Od 18. století přešlo těch šest set kilometrů zmrzlou Zemí mrtvých asi čtyřicet výprav. Jednou z nich byla expedice právě Jakeše a šéfa dnešní české stanice v Antarktidě Pavlíčka.

Pak ale Jakeš na nepředstavitelnou cestu vyrazil sám, vlekl za sebou sáňky se stanem, vařičem a devadesáti čínskými polívkami. Ledovec přešel bez spojení s vnějším světem v roce 1996 za pětadvacet dní. Ptám se samozřejmě proč, ale on neodpoví, ostatní zvedají oči v sloup, posunky mě rázně nabádají, ať jsem zticha. Chápu, Jakeš musel přes ledovec, protože ten ledovec je. Největším zážitkem pro něj bylo, když poprvé našel kamínek, znamení, že je u konce cesty. Na ledovci viděl celou dobu jen bílou barvu sněhu a ledu a taky tyrkysovou modř puklin. Ven z ledovce se vyčerpaný škrábal po čtyřech, sáňky s výstrojí tam musel nechat. „Pak jsem ale vyšel ven a uviděl barvy,“ říká i dnes polárník okouzleně. Po Jakešovi už nikdy nikdo ledovec sám nepřešel. Mimo jiné proto, že dánská vláda sólové výpravy nepovoluje. Riziko je příliš vysoké. „Mně to je jedno,“ říká vůdce naší výpravy, „podruhý bych tam už stejně nelez.“ Ještě chvíli se ve vůdcově bytě dohadujeme, kdo potáhne který stan a vařič. Vařit budeme po dvojicích nebo každý pro sebe. Vařiče bereme, jen kdybychom zapadli sněhem, kvůli lijáku nebo smršti. Při klidném počasí stačí ešus, trocha dříví a dva kameny. S hotely a penziony na pobřeží nepočítáme. Radujeme se, že cesta nás s letenkami, pojištěním a poplatky vyjde na něco přes čtyřicet tisíc. S cestovkou by to bylo víc než dvojnásobek.

Druhý den jdeme s Martinem do Teska nakoupit zásoby na cestu. Na těch osmnáct dní nás polívky, těstoviny, fazole, hrách, salámy apod. přijdou asi na šest stovek. Plánujeme, že další jídlo přikoupíme až v Kangerlussuaqu. Proto zatím na jídle šetříme. To byla chyba.

06_GRONSKO_archiv autora
Hodně se tady pije, ale daleko méně umírá hlady. (Sisimiut, třetí největší osada v Grónsku) • Zdroj: Archiv autora

06_GRONSKO2_archiv autora
Hlavně vědět, kam šlápnout a co jíst. (Ledovcová řeka v Zemi mrtvých) • Zdroj: Archiv autora

Závrať treku

A je to tady, třetí den už si na pochod zvykám, když mi něco skřípne v batohu, ještě podvědomě sahám po mobilu, ale tady není signál. Ramena bolí od báglu, denně jdeme deset nebo třináct hodin, trekařskou horečku, ty cestovní stavy závratě, si zažívá každý sám. Je to pocit štěstí, který lze zažít snad jen díky vytrvalému pohybu v odlehlém kraji, klouzání krajinou, námaze při chůzi, která vede až k hypnóze.

K trekařské horečce patří i neuvěřitelná radost z tepla a jídla, pokud je. Naše těla, uvyklá kancelářím a tramvajím, pobolívají z prvních pádů a ranních ztuhlostí, ale asi právě proto se vydáváme na takovéhle cesty, radujeme se z nepohodlí, chceme si sami sebe vyzkoušet, v čím odlehlejší zemi, tím lépe. Teď je naším jediným spojením se světem Jakešův satelitní telefon. Kdyby něco. Vůdce mumlá, že žádné „smrťáky“ na cestách ještě neměl, ale jednou si „chlápek zlomil kotník a museli pro něj přijít Eskymáci“, jindy zas nějaká dáma spadla po hlavě ze skály a tak dál. Satelit v šéfově kapse uklidňuje. Při nějakém tom útoku šelmy, pádu, infarktu můžeme zavolat helikoptéru! Vždyť nikdo z nás není moc trénovaný.

My, dnešní cestovatelští fanatici, jsme přírodu poprvé poznávali někde v pionýru či tajném skautu s rybičkou v kapse a pohorkách. Pak přišly vandry a čundry, s poetikou omlácených ešusů v usárnách. Teď ovšem nakupujeme outdoorové vymoženosti, znalecky zkoumáme všechny ty bundy a spacáky z „odtajněných armádních materiálů“, všichni vlastníme pohodlné a pevné boty za pěkných pár tisícovek. Přičemž pamatujeme dobu, kdy vycestovat mimo sovětský blok bylo skoro jako dostat se na Mars.

Taky jsme všichni prodělali náraz svobody, kdy Češi plnili karosy a s řízky a limčami v rukou obsypávali náměstí světových metropolí. Teď ovšem naopak vyrážíme tam, kde je největším snem nikoho nepotkat. Z průvodců, časopisů a nesčetně internetových stránek se dozvídáme, jak se vyznat v mongolských stepích, africké poušti či andských velehorách anebo jak na jachtě obeplout svět. Vždyť ten už je v naší době téměř celý průchozí. Tam, kam se dříve chystaly početné expedice, se dnes lze dostat turistickým letadýlkem. Tam, kde by vás před pár desítkami let snědli, se s vámi rádi vyfotí.

Grónsko, díky pověsti nehostinné mrazivé země, ovšem zůstává rájem pro otrlé trekaře. Běžní turisté zůstávají u pobřeží. Mimo pohled na ledovce, projížďku ve psím spřežení, let helikoptérou a nějaké to stanování u komářích jezer tu pro turisty atrakce ani nejsou. Svoji roli v tom možná hraje i skandinávská uměřenost. A plachost Inuitů, o které se zmiňuje každý průvodce. Žádný ledovcový Disneyland se tu neprovozuje. Tady se žádní Nanuci v krojích s turisty nefotí. Netancujou tu za pár dolarů jako indiáni v rezervacích. Zatímco Prahu navštíví za rok několik milionů lidí, do Grónska se jich vydá asi třicet tisíc.

První hodinu cesty jsme v tundře potkali čtveřici Inuitů a pak už vůbec nikoho. Přes dennodenní úmorné plahočení a štípance od komárů se radujeme z toho, že jsme právě tady. Lesník Aljaška dostal svoji přezdívku, protože se mu grónské hory proti Aljašce, kde zažil svůj křest pustinou, zdají malé. Občas tu ale vyběhne na nějaký kopec, kde poskakuje a křičí do ochraptění. Co blbneš? „Sem tu tak šťastnej!“ říká Aljaška. Proč? „Na tom kopci přede mnou nikdy nikdo nebyl! Chápeš?“ Máme pár minut odpočinku. Aljaška zase leze na vysokou horu. Stojí tam a civí. Cos viděl? „Nevim. Ale ty výhledy sou tak krásný, že vždycky zapomenu na sebe.“

Možná že tohle je jádro trekové mystiky. Jdeš krajinou, na nic nemyslíš, po pár dnech z tebe padá ta věčná vrstva každodenních starostí. Staráš se jen kam šlápnout, jak se zahřát a co sníst. To úplně stačí. Jdeš, abys došel, na nic nemyslíš, jenom jsi. Možná že podobně žili po desítky tisíc let naši předkové.

Průsmykem a bažinou

V Kangerlussuaqu byla americká základna pro transatlantické bombardéry. Za války tu žilo až pět tisíc vojáků. Teď tu bydlí asi desítka inuitských rodin, většinou obsluha malinkého letiště. Výlohou jediného krámu jsou vidět kulovnice, čluny, stany, časopisy, konzervy. V den, kdy jsme přiletěli, byl ale svátek a krám měl zavřeno. Na tuhle logistickou chybu si občas vzpomenu, když se poslední dva dny cesty živím předvařenými fazolemi.

Cesta Grónskem vede zasněženými horskými průsmyky, nesčetnými brody přes divoké říčky a taky, a to je to nejtěžší, bažinami. Kolem defilují strmé pusté skály, neuvěřitelné výhledy do zapadlých údolí, temná jezera pokrytá rozpraskanou ledovou krustou. Chceme se do Sisimiutu dostat za osm dní. A abychom se k výkonu s jistotou donutili, koupili jsme na ten den také letenky. A tak jdeme a jdeme.

Doktor je muž ze železa. Nikdo mu nestačí. Přepadli ho v Keni a teď si ho vyhlídla parta opilých Inuitek.

Tweetni to

Hlavní je se neztratit. Kdo přelézá hřeben, máchne holí na toho, kdo jde za ním. Vůdce většinou obzírá cestu daleko vpředu. Pokud jdu za ním, snažím se napodobit jeho vytrvalou, trochu kolébavou chůzi. Až do večera, kdy při koupačce mezi ledovou tříští vidím, že má amputované prsty na nohou. Památka na nejvyšší jihoamerickou horu Aconcaguu, kde Jakeš málem zahynul. „Zpátky jsem šel na Meresjeva,“ popisuje hrůznou cestu, kdy se omrzlý plazil do základního tábora.

Přes všechny amputace kráčí vůdce Jakeš tak rychle, že ho chvílemi proklínám. Neuvěřitelnou grónskou přírodou jdeme tak rychle, že mám pocit, že nic nestačím zachytit. Drsné holé skály, nízká křoviska, všude se řítící voda, je to zem v surovém stavu, před příchodem člověka. Nebo po jeho zmizení. Všude jsou stopy jen zvířecí přítomnosti. Hromady shozených parohů. Na zdechlině soba posedává havran a nenechá se naší procházející tlupou rušit. Z díry vyskakuje králík a chvíli hopká za námi. Zvířata se nebojí, možná jsme první lidé, které tu vidí. Teď se pár metrů od nás prodírá mlhou k jezeru sobí pár. Z kamenného pole se zjeví laň a kus cesty nás doprovází. Dává se do deště, plání fičí vichr. A za chvíli zapadáme po kolena do sněhu.

Nejdůležitější je hlídat nohy, ať už klopýtají strmou stezkou mezi kameny nebo se boří po kolena do bahna. Zlomenina by nás mohla zastavit všechny. Ledový déšť v zasněženém průsmyku střídá pětadvacetistupňové vedro pobřežní tundry, v noci u zamrzlého jezera mě zas rozklepává zima. Pomáhá polárnické močení do láhve. Moč hřeje ve spacáku. V noci je většinou kolem nuly. Od vody všude okolo jde vlezlá zima. Spím ve všem oblečení, které mám s sebou.

Země beze jména

Horami jdeme tři další dny. „Kde vlastně jsme?“ ptám se vůdce, neboť názvy jako třeba Anamilusiuakquak anebo Inthanuithiakliqusk mi nic neříkají. „V Grónsku,“ říká spěchající Jakeš přes rameno. Není to arogance, jsme totiž v no name land, tady nikdy nežil nikdo, kdo by měl potřebu okolí pojmenovat. Na mapě je jen pár orientačních bodů. Vnitrozemí je labyrintem skal a vodních toků. Krajem vede téměř neznatelná stezka. V bažinách a na skalách mizí úplně. Od nejbližší osady jsme nějakých šest sedm dní cesty, ale jen pro toho, kdo tu cestu zná nebo dokáže najít. Jinak tady lze bloudit donekonečna‚ skály, potoky a jezírka se sobě nebezpečně podobají. Zase bažiny plné komárů.

Bodám před sebou holí, zkoumám, jestli mě bahno unese. Martin je na ostrůvku v jednom ze slepých ramen nějaké bezejmenné říčky. Ukazuje holí. Na kusu suché země je ohniště obklopené sobími lebkami. Spousta nachystaného dřeva. Igelitový pytel. V něm parka, teplá bunda, rukavice a pěkné botky. Samé cennosti. Parka má zrezivělé knoflíky. Prázdné kapsy. Voláme. Byl tu někdo před deseti lety, nebo před hodinou? Šel si zaplavat, ztratil se na lovu, anebo tu nechal přebytečnou výstroj a šel dál nalehko? Krčíme rameny. Umíníme si, že nález pro jistotu oznámíme, ale pak se nám to vykouří z hlavy. Stejně bychom to místo už nedokázali najít.

Zvířata a kameny

Tahle krajina jako by s lidmi vůbec nepočítala. Každopádně není nijak krásná. Spíš pochmurná. Holé, zubaté horské hřebeny. Gigantické balvany trčící ze změti skal nad vámi. Přívětivé zelené údolí lákající k odpočinku, kterým náhle prolítne šutr velký jako telefonní budka a s burácením zmizí v ledu jezera. Nekonečné bažiny s kalužinami stojaté černé vody, které nejde nikudy obejít. Potoky a říčky řítící se z hor přes směr pochodu. Bosé nohy v ledové vodě mrznou, těch dvacet kilo na zádech tíží, nejdůležitější ze všeho je střežit boty, pokud zmizí v proudu, hrozí vám, že nedojdete.

Kus Grónska na export. (Tažní psi, které nakupují lidé z celého světa)
Kus Grónska na export. (Tažní psi, které nakupují lidé z celého světa) • Zdroj: National Geographic, Profimedia

Ale stejně si z tohoto kraje dokážeme něco vzít. U jedné říčky prohřáté sluncem Jakeš zastavuje. S Karlem nahazují pruty. Martin stojí u rybářů s nožem. A má ihned co dělat, protože půlmetroví lososi a pstruzi lítají z vody jeden za druhým. Martin jim seká hlavy, kuchá je a hází mně a Doktorovi. Naše práce je nasbírat klacky, udělat oheň, vytahat z vody placáky. Ryby se na kamenech pečou pár minut, hltáme je horké. Slunce je přímo nad námi, dává se do deště. Pojídáme ryby, déšť vůbec nevnímáme. Slunce, které nad námi plane, vidíme i v noci.

Od května do července je totiž arktický svět ponořený do slunečního světla. Nekonečným dnem může ale kdykoli prosvištět sněžná vichřice. Hodiny se potácíte vedrem, pak přejdete horský hřeben a dál kloužete studenou bílou mlhou. V zimě tu slunce vůbec nevychází a v severním Grónsku vládne nepřetržitá tma polární noci. Teploty se dostávají až pod –40 ºC. Teď v létě je ale tundra pokrytá zeleným mechem, lišejníkem, kvetou tu pampelišky, heřmánek. Na ohýnek je snadné nasbírat suché klacky.

Párkrát najdeme zrezivělé nábojnice, inuitští lovci sobů chodí až sem. Kde jsou sobi, tam jsou prý i vlci. Kromě parohů se tu všude válí lebky a kostry. Mršiny utracených psů přimrzlé k hladině jezera, podle Jakeše památka na zimní psí spřežení. Zranění nebo vyčerpaní psi jsou v pustině utraceni. Jdu pro vodu, nabírám ji do lahve hodně daleko od psů, cítím, že mě někdo pozoruje. Pohledem jsem nevědomky zavadil o oči pižmoně. Grónský bizon, tur s obrovskými, zakroucenými rohy, prý dokáže zaútočit stejně zběsile jako tygr. Tenhle ale ne. Hlava pižmoně leží dva metry ode mne, oční důlky plné komárů. Silné kosti a maso v cárech leží všude kolem. Vodu Jakeš podle stáří zdechliny označí za pitnou. Měl pravdu. A pižmoně prý neroztrhal medvěd ani vlci. Podle vůdce padl stářím a rozervaly ho lišky.

Z ledních medvědů jde strach, všechno živé je pro ně kořist. V kraji, kde jsme, prý nežijí, ale rádi cestují. Pokud se zatoulají k osadám, Inuité je přivítají kulovnicemi. Na Špicberkách, kde je medvědů víc než lidí, s sebou Jakeš kulovnici nosí, v téhle části Grónska mívá jen pistoli.

V západním Grónsku spíš než medvědi střeží klid pustin mračna komárů. Často nosíme moskytiéry, drbeme se téměř nepřetržitě. Martin, Karel a Doktor mají na obličejích a rukou krvavé otoky. Na nás ostatní komáři tolik nejdou.

Sedmého dne přejdeme horský hřeben a málem narazíme na pižmoně. Dvě mohutná zvířata stojí jak sochy. Pak se jeden z nás pohne, odklušou. Večer dojdeme k lovecké chatě. Čtyři z nás se tam vejdou. Stavím stan, pojídám fazole. Kvůli komárům zapaluju čadivý ohýnek. Myslím na jídlo a na to, abych se nějak usušil. Jakeš zkoumá mapy a směry větru a využívá další zálesácká know-how, kterými nás, jak věříme, již zítra dovede do Sisimiutu. Ukazateli cesty na skalách a horských hřebenech jsou tady ujugali čili kamenní mužíci, hromady kamenů naskládaných na sebe. Potíž je ale rozeznat, zda je třeba před třemi sty lety postavili Inuité, anebo jestli stavba před nedávnem pobavila někoho z těch nečetných moderních poutníků.

Sisimiut

Poslední noc stavíme stany u široké, kalné řeky. Celou cestu divočinou bylo všude ticho, čeřené jen občasnými poryvy větru. Hukotem vodopádu, pleskáním vln. Teď se k nám mlhou dere jekot. A pištění, kňourání. Chvílemi zní jako dětský pláč. Leknu se, že je to nějaké neblahé eskymácké kouzlo. Nabalený, v čepici a rukavicích, klopýtám ze stanu, je jedna v noci, kotouč arktického slunce plane na obloze. Jekot mě vede po proudu k prvním dřevěným chatkám inuitského Sisimiutu. A kolem nich v mlze lítají bílé a černé tečky. Jsou to desítky eskymáckých psů, vyjí a ječí, trhají se na řetězech a skáčou po bidlech, na kterých jsou zavěšené kusy tuleního masa.

Spíš než medvědi střeží klid pustin mračna komárů. Často nosíme moskytiéry, drbeme se téměř nepřetržitě.

Tweetni to

Ráno do Sisimiutu vcházíme branou z velrybích čelistí. Po hlavní ulici, kde jsou krámy a taky herny, projdeme do přístavu asi za deset minut. Sisimiut je druhé největší sídlo v Grónsku, žije tu pět tisíc Inuitů. Žijí v panelácích a dřevěných domcích rozházených po celém fjordu. A chov psů je velikou místní chloubou, psy do svých spřežení tu prý nakupují Kanaďané i Rusové. Naproti Božímu domu, nejstaršímu kostelu v Grónsku, si v námořnické hospodě dáváme jídlo. Ryby.

S Doktorem dál pokračujeme na pivo. Jdeme k nejbližšímu sídlišti. Před každým obydlím se povalují sáně, vrčí uvázaní psi a pobíhají bandy dětí. Dřevěná putyka jménem Kukkukooq se otřásá inuitským popem. Před hospodou je rvačka. Vyhazovač strká do ječící opilé Inuitky, ta se brání. Ostatní, piva Tuborg v ruce, se smíchem přihlížejí. Doktor, vysoký, hubený sedmdesátník, trávil desítky let v jednom pražském výzkumném ústavu. Na stará kolena úplně propadl treku. My ostatní mu říkáme „muž ze železa“. V chůzi mu nestačíme, jde hned za Jakešem. Stopoval přes Saharu, pochodoval přes Kamčatku, chystá se do Bolívie a Peru. Teď se nezdolný kmet s maskou komáří krve na spálené tváři dere davem k baru. S pivem v ruce mi vypráví, jak ho přepadli v Keni. Doktora si vyhlídla parta opilých Inuitek. Chtějí ho odtáhnout. A u automatů propuká další rvačka. Dopíjíme, jdeme pryč. Ráno letíme zpátky do Kangerlussuaqu. Teď budeme spát na letišti a tam musíme ještě pár hodin šlapat.

Pouští k ledům

V krámu v Kangerlussuaqu nakupujeme jídlo. Kdo chce, tak se na letišti umyje teplou vodou. Teplá voda smývá únavu. S Martinem si přiznáváme, že občas jsme měli dost. Zítra vyrazíme k ledovci, pak zpátky a domů. Ale v Grónsku určitě nejsme naposled. Co je tu jiné než všude jinde? Obrovský prostor bez lidí. Vzduch tak čistý, že máš pocit, že ho jíš i piješ. Proměnlivost krajiny, která tě nutí k strašné námaze, ale zároveň ti vyráží dech. To stačí.

Ráno šlapeme po horské štěrkové silnici. Párkrát za den tu přejede náklaďák s turisty, kteří se k Russellovu ledovci jedou vyfotit. Druhý den se ocitáme v arktické poušti. Bořím se do žhavého písku po kotníky. K ledovci jdeme dlouhým údolím, kde prudké slunce krátkého léta rozpaluje skály na třicet pět stupňů. Bzučí tu roje komárů. Hodiny jdeme vyschlým říčním korytem, kdo si sedne na batoh, únavou usíná. Večer cítíme ve tvářích vichr. Studený vichr jde z ledovce před námi. Horkým pískem se blížíme k sněžné hradbě, ledovec se tyčí, bílý, místy tyrkysově modrý, asi osmdesát metrů nad námi, teče z něj kalná divoká řeka. Slyšíme praskání, zní to jako výbuchy, ze sněžné masy padají laviny, rozpadávají se v letu vysoko nad námi, led pracuje.

Na ledovec a pryč z něj

Údolí, kterým chceme druhého dne přejít na Russellův ledovec, vypadá jak brána Mordoru. Dostáváme se do něj úzkou pižmoní stezkou ve skalách. Údolí chrání před studeným ledovcovým větrem. Staré kusy sem k vodě chodí umírat. Podél černé vody tu jsou hromady pižmoních a sobích kostí a lebek. Na ledovec jdeme po skále. První kroky se v ledovci mísí led, sníh, hlína a štěrk. Čím déle do ledovce jdeme, tím je bělejší. Bílé mraky, slunce, běloba sněhu. Z očí za slunečními brýlemi tečou slzy. Zlézáme ledovcové kopce, kloužeme do strží. Obcházíme modrá jezírka a ledovcové říčky. A taky pukliny. Nelze odhadnout, jestli jsou tyhle díry v ledovci hluboké metr, nebo deset metrů. Karel povídá, jak na ledovci, kdesi v Chile, našli nad puklinou viset za rozpažené ruce nějakého Francouze. A visel tam dlouho? „Nevim, byl zmrzlej.“ Aljaška soudí, že pokud člověk zapadne opravdu hluboko, je lepší padnout rovnou do vody a hned umřít na zástavu srdce. Už nevidíme pevnou zemi, všude okolo je jen led a sníh. Jakeš jde první, každým krokem ručí za pevnost cesty. Jít v jeho stopách je ale nemožné, led je kluzký a musíme obcházet nasněžené kopce. O kus dál se prý těžko schůdná cesta mění v pláň. Stovky kilometrů ledovce umetly vichry. Dál ale nechci. Dost možná, že buňky mých kolegů vylučují zajímavý adrenalin, já mám akorát strach. Jakeš se ptá, jestli chceme jít dál všichni. Říkám, že se chci vrátit. Otáčíme se a jdeme. V noci byla zas strašná zima. Ale to se u ledovce dá čekat.


Inuité a danifikace

06_GRONSKO_Curtis Noatak
Zdroj: Curtis Noatak

Mezi grónskými Inuity jsou rybáři, lovci, umělci, úředníci, učitelé i podnikavci, které živí maličký turistický průmysl. Nejvíc je ale těch, kdo se spokojují s podporou státu. A s alkoholem. Podle zprávy pro dánskou vládu, kterou letos publikovala antropoložka Sissel Lea Nielsenová, vzala velká inuitská rodina, která svým členům tradičně skýtala podporu, v moderní době definitivně zasvé. A psycholožka Kirsten Organdová, jež v hlavním městě Nuuku pracuje patnáct let jako ředitelka Dětského centra (obdoba našeho Klokánku), o svých svěřencích, většinou z rodin alkoholiků, říká: „Děti žijí v chudobě. Chybí jim jídlo i šaty.“

„Chlast v Grónsku“ je pro dánskou veřejnost stálým tématem. Počátkem června vyšla v deníku Politiken reportáž o obchodu s alkoholem v osadě Qaanaaq. Především kvůli násilí, páchanému opilými rodiči na dětech, se městská rada rozhodla jediný obchod, kde šlo koupit alkohol, zavřít. Zákaz trval pět neděl a kupec Johansen uvedl: „Někteří z těch, kdo pijí, byli rádi, že nemohli nakoupit. Pár mi jich říkalo, ať už nikdy neotvírám.“ Jenže dánská společnost chce měřit Inuitům stejně jako ostatním: krám byl nařízením vlády znovu otevřen – a za pár hodin se už před ním zase váleli opilci.

Inuité, kteří ať už v Grónsku či Kanadě ještě před pár desítkami let obstáli v nepředstavitelných podmínkách života ve tmě, sněhu a ledu, dnes vymírají na alkohol a nicnedělání. Má snad Dánsko zavést prohibici? Cokoli Inuitům zakazovat pro mnohé Dány nepříjemně zavání protekcionismem a rasismem. A to už tu bylo. Podle skandinavistky Hany Březinové cítí pořád mnoho Dánů vinu za to, že technická civilizace rozbila tradiční kulturu národů žijících kolem Severního ledového oceánu. „Grónským Inuitům byla upírána jejich identita. Byli oficiálně považováni za Severodány a děti byly posílány do Dánska na převýchovu,“ říká Březinová.

Pokus dopadl tragicky. Děti neznaly svůj jazyk, neměly rodiny, nová společnost je nepřijala, propadly se na dno. Proces, zvaný danifikace, ovšem nelze přirovnat k hrůzám, kterými v různých obdobích prošli indiáni Severní a Jižní Ameriky či některé národy Stalinova Ruska. „Danizací“ Grónska se ve svých knihách zabývá i světoznámý dánský spisovatel Peter Høeg. „Bez ohledu na to, pro co se člověku hnusí, odpomohla naše kolonizace nepopiratelně materiální nouzi v nejtvrdších životních podmínkách na světě,“ prohlašuje Høeg. A téměř stoletá
Ittussaarsuaq, která se svou tlupou kdysi kočovala z Kanady do Grónska a během svého života prodělala celý proces moderní kolonizace od nástrojů doby kamenné k bezdrátovému rádiu, jeho pohled stvrzuje souhlasem. „Lépe,“ odpovídá na dotaz, jak se teď mají Inuité. „Daleko míň teď umírají hlady.“

Mizení ledu

06_GRONSKO5_archiv autora

Grónský ledovec je pozůstatkem poslední doby ledové. Je tak obrovský, že si vytváří vlastní klima. Pokud by led v Grónsku a Antarktidě jednou roztál, voda vázaná na kontinentech by stekla do moří a hladiny oceánů by stouply. Odhady, kam by poté sahaly mořské vlny, jdou po šest metrů. Byly by zatopeny části Evropy i Ameriky. Po dlouhá desetiletí měření ukazovala, že v pobřežních oblastech Antarktidy led sice mizí, v nitru kontinentu i v Grónsku ale naopak přibývá, protože tam kvůli vyšším teplotám více sněží. V posledních letech ale přístroje z družic zaznamenávají ztenčování ledovců. Obavy vyvolal také pokus, při kterém družice opakovaně měřily gravitační pole ledovců, „vážily je“. Ukázalo se, že do oceánů ročně odtékají až stovky krychlových kilometrů vody, kterou sněžení nahradit nedokáže. Led se v části Antarktidy a Grónsku tedy nehromadí, ale postupně mizí. Postup, jak tento proces zpomalit, zkoumají vědecké týmy na celém světě, včetně odborníků na české antarktické stanici na ostrově Jamese Rosse.

Respekt 36/2007

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte